Petr Pavel ve čtvrtek složil ve Vladislavském sále slib a stal se čtvrtým prezidentem samostatné České republiky. Svůj první rozhovor ve funkci hlavy státu poskytl České televizi. Vedl ho Michal Kubal.
Pavel popsal předání klíčů od klenotů. V rozhovoru pro ČT také kritizoval populismus
Rozhovor s prezidentem Pavlem (zdroj: ČT24)
Pane prezidente, stojíme tady u Vladislavského sálu s tímhle výhledem. Zvykáte si už na tuhle krásu?
No já musím říci, že tohle se nikdy neomrzí. Když se dívám odsud nebo z Hrzánského paláce na Prahu, tak si znovu a znovu připomínám, jak je ta Praha krásná.
To byl pohled, kterým se dívali čeští králové, předtím knížata, čeští prezidenti a českoslovenští prezidenti. Dává to nadhled, když se na to kouknete?
Já jsem si to vlastně dnes poprvé uvědomil v takové síle, přestože tady ve Vladislavském sále jsem byl vícekrát. Při oslavě státních svátků, udělování vyznamenání. A vždy to na mě působilo takovým hodně slavnostním dojmem. Ale dnes, když si člověk uvědomil právě ten tok historie, a že se stává jeho součástí, tak to má takovou trochu magickou moc. Takže dnes jsem to opravdu vnímal mnohem hlouběji než kdy dříve.
Může ta moc být i svůdná? To znamená, že by se z toho nadhledu mohl stát pocit nadřazenosti?
To je věc, o které jsem se bavil se spoustou lidí. Někteří to nazývají lakonicky, že člověk, když se dostane na Hrad, tak se postupně začne odtrhávat od reality. Ono tomu dává určitý důvod i to, že ten Hrad je opravdu nad městem, a navíc to prostředí tady vypadá tak honosně, že asi mnoho lidí může mít tendenci tak trochu zpychnout. Ale já doufám, že budu mít kolem sebe vždycky dost lidí, kteří mě, v případě že by mi to hrozilo, vrátí na zem.
Vy jste říkal, že nevíte, jestli budete úřadovat odsud z Pražského hradu. Už je to jasné? Už jste si vybral kancelář?
Já myslím, že tady ani není tak moc řeč o vybírání kanceláře, já jsem ji zatím ještě ani neviděl. Předpokládám, že se k tomu dostaneme zítra, a že se podívám, jak ta kancelář vypadá, jak je to tam strukturováno i s ostatními kancelářemi. A nepředpokládám, že bych tady měl dělat nějaké změny a chtít nějakou jinou kancelář. Jsem zvyklý pracovat tam, kde je třeba, a to podstatné je ten obsah, ne ta obálka.
Ale bude to z Pražského hradu?
Bude to samozřejmě z Pražského hradu, akorát ještě asi pár dní, možná týden, dva, bude trvat, než se sem plnohodnotně nastěhujeme. Protože přibližně do konce března jsme počítali s tím, že bychom byli v Hrzánském paláci, alespoň část týmu. V okamžiku, kdy tady proběhnou nezbytné prohlídky, případně úpravy, tak začneme plnohodnotně pracovat tady.
A bydlení?
Předpokládám, že zítra se podíváme na možnosti. Dnes jsme viděli jednu z nich, tu, která se nazývá apartmá. To je opravdu jako bydlení na zámku, to si nedokážu úplně představit.
Z chalupy na zámek.
Přesně tak. A protože my máme chaloupku, máme kolem sebe alespoň trochu zeleně, tak uvidíme zítra. Já si myslím, že bude asi dobré, když přes týden budeme bydlet tady, a možná na víkend, když nebudou povinnosti, tak se pojedeme podívat domů. Ale určitě to nebude na dennodenní dojíždění, to ne.
Brzy začne motorkářská sezona. Už jste učil ochranku, aby jezdila za vámi v koloně?
Já si nemyslím, že je to musím tak moc učit, protože hodně z těch ochránců jsou také motorkáři, takže myslím, že by to možná i uvítali. Bude to možná jen o tom, abychom našli vhodný modus operandi, jak to tedy udělat tak, abychom nekompromitovali bezpečnost a zároveň si vyšli vstříc.
Klíč od klenotů
Ten dnešek. To klíčové se odehrálo právě tady ve Vladislavském sále, kam jsme se přesunuli. Ale dnešek pro vás začal obědem s do té doby prvním párem České republiky. Jak probíhalo předání moci mezi vámi a Milošem Zemanem? Bylo tam něco konkrétního?
Proběhlo předání klíče od místnosti s korunovačními klenoty
Z ruky do ruky?
Z ruky do ruky. Ano.
Kde ho měl prezident? Měl ho někde v nějaké speciální tašce?
Ne. Měl ho u sebe, předal mi ho z ruky do ruky. Nevím, kde ho měl do té doby. Také mě seznámil se státními vyznamenáními, která měl vystavena. S tím, že tedy dnem a hodinou převzetí funkce jsem zároveň oprávněn se těmito vyznamenáními, jak bych to řekl, honosit. Ale pak už jsme měli naprosto věcnou debatu, která se týkala spíše zahraničněpolitických témat než konkrétně předání funkce.
Žádný dopis, jako bývá americkou tradicí, jste nenašel?
Zatím ne. Možná nějaký najdu v kanceláři, ale na žádný mě Miloš Zeman neupozornil.
Na vaší ženě bylo dnes na těch záběrech vidět, že byla dojatá, když jste přijížděli na Pražský hrad. Co pro vás byl ten nejsilnější okamžik? Z toho dnes hodně nabitého dne, plného mnoha scén, které se určitě zapíší do paměti mnoha lidem.
Asi není moc divu, že nejen moje žena, ale mnoho lidí dnes asi cítilo tu sílu okamžiku. A mnoho lidí se mi také přiznalo, že slzička ukápla. Samotné tohle místo má takovou zvláštní atmosféru. Mám teď na mysli konkrétně Vladislavský sál, protože když se tady rozezní husitský chorál a napochodují sem historické prapory, u toho si člověk opravdu představí tu historii, kterou tady nakonec vidíme i před sebou. Člověk si opravdu najednou uvědomí, že je součástí něčeho velkého, a na mnoho lidí to takto zapůsobí. Moje žena je samozřejmě velice citlivá, takže tyto věci na ni působí také.
Vy jste tady nebyl poprvé. Je to jiné, když jste najednou tím mužem, kvůli kterému se tady všichni shromáždili, a který přebírá tu pomyslnou moc od svých předchůdců?
Já bych řekl, že je to rozdíl naprosto zásadní. Byl jsem tady vícekrát. Asi takový nejsilnější z těch dosavadních pobytů ve Vladislavském sále byl v roce 1995, kdy jsem z rukou Václava Havla přebíral první medaili za hrdinství. To jsem byl tady na pódiu a samozřejmě už tehdy jsem to vnímal jako velice slavnostní a velice silnou chvíli. Ale byl jsem tady jedním řekněme ze čtyřiceti oceněných a po zbytek doby jsem seděl v sále. Ale dnes jsem byl tím, na koho byla upřena pozornost všech, a to vás samozřejmě trochu svazuje. Protože když tady sedí tolik významných hostů, nejenom z naší země, ale i z ciziny, když vás pozoruje tolik lidí na obrazovkách tady kolem Hradu a také doma u svých televizí, tak si opravdu říkáte, že teď nesmíte udělat ani chybičku. To na člověka dost silně působí, to je pravda.
Symboly
Často zaznívalo, nejen během dneška, ale i při předchozích inaugurací, že to trochu připomíná korunovaci. Že takový ten monarchistický duch v naší republice, ačkoliv to zní zvláštně, stále ještě žije. Jak jste to vnímal vy? Je to podle vás nutné k tomu, aby se nějak symbolicky uzavřela jedna kapitola a otevřela druhá?
Já jsem o tom přemýšlel během dneška, kdy jsem si vybavil názor některých našich komentátorů, kteří říkali, že je paradoxní, že se stavíme k tomu, že jsme parlamentní republika, ale přitom inaugurace našeho prezidenta opravdu připomíná korunovaci. Některé názory zase říkají, že je zvláštní, že u nás prezident nemá téměř žádnou výkonnou moc, narozdíl od premiéra, který má téměř veškerou, ale žádná inaugurace premiéra ani velká sláva se s tím nedělá.
Pak jsem si uvědomil, že to není ani tak o té faktické výkonné moci, ale o tom symbolu. Jestliže by měl být prezident symbolem státnosti, toho, kdo ten stát zastřešuje a poskytuje ta křídla všem bez ohledu na jejich politické preference, tak je možná dobře, že u toho ty symboly jsou. Protože si lidé alespoň uvědomují ten sjednocující prvek. Možná ne na všechny to takto působí, ale je vidět i podle účasti, jaká byla dnes, podle pozornosti, že i když je to v takovéhle poměrně slavnostní ceremoniální rovině, tak se to lidem líbí, a že si to užívají.
Takže byste při další možné inauguraci neubíral? V rámci toho, co jste říkal, že byste chtěl dosáhnout určitého zcivilnění úřadu, přiblížení úřadu více k lidem.
Ono to možná není ani tak o té samotné ceremonii inaugurace, protože ta je opravdu symbolická, je to ceremoniální slavnost. Ale je to potom o tom výkonu. A tam si myslím, že je na místě, to opravdu zcivilnit, protože v případě, kdy by prezident měl naplno pracovat, tak si myslím, že je možné ubrat na protokolárních zvyklostech. Třeba návštěvy v krajích dělat s mnohem menší pompou, ale mít mnohem více času na práci.
Standarta
Na balkoně na třetím nádvoří jste pronesl, že hodnoty jsou něčím, co si musíme hlídat, aby se nám neztratily jako prezidentská standarta. Bylo pro vás vrácení standarty zásadním symbolem?
Neřekl bych zásadní, ale zdá se mi to příhodný symbol. Protože tak, jak jsem měl možnost o tom mluvit s lidmi, kteří ji odsud odnesli, tak oni to nevnímali v té rovině nějakého trestného činu, ale vnímali to v rovině symboliky, která se právě hodně vázala na hodnoty. A tím, že Hrad opustily hodnoty, tak si podle jejich názoru Hrad už tu standartu, která nese nápis „Pravda vítězí“ a představuje pro nás dlouhou linku až k Janu Husovi, nezasloužil.
Ať už se na to díváme jakkoliv, určitá symbolika v tom je. Protože takové odklonění od hodnot cítilo mnoho lidí. Já jsem se samozřejmě na tom nijak nepodílel, na tom odcizení standarty tehdy. Ani jsem to neschvaloval. Ale na druhou stranu mi připadalo správné ten symbol vrátit, protože je celkem silný, a myslím, že ho tak i lidé vnímali.
Tehdy jste říkal, že jste to neschvaloval. Máte pro to teď větší pochopení? Protože zaznívá, že zároveň tím, že se ta standarta vrací, tak možná tím, že prezident jednal s lidmi, kteří byli odsouzeni z trestného činu, tak možná schvaluje trestný čin, schvaluje porušení zákona. Bral jste to jako občanský protest? Bral jste to jako něco, pro co máte pochopení?
Já jsem říkal, a říkal jsem to i jim, že ten čin samotný samozřejmě schvalovat nemůžu. Protože se samozřejmě jednalo minimálně o odcizení, když pominu ten fakt, který jsem tehdy ještě jako voják vnímal velice citlivě, protože standarta je jedním z hlavních symbolů státnosti. A pro mě jako vojáka je naprosto přirozené takové symboly chránit, a ne je odcizovat.
Ale když jsem potom slyšel to jejich zdůvodnění, tak tomu zdůvodnění rozumím. A přesto, že odcizení neschvaluji, tak schvaluji to, aby se ta standarta vrátila. I proto jsem byl rád, že nám vyšla vstříc firma, která standarty vyrábí, že jsou schopni ji i v takhle krátkém čase zrestaurovat. A že máme tu samou standartu, akorát doplněnou o to, co z ní zmizelo. Tak já to naopak beru tak, že to, co patří na Hrad, sem vracíme.
Populismus
Vy jste dnes tady mluvil o týmech, které se postupně rozrůstaly. A nakonec jste skončil u toho, že váš nový tým jsou všichni obyvatelé této země, že všichni jsou v jednom týmu. Zároveň jste se ale vymezil vůči populismu, lžím, manipulaci, zneužívání strachu. Je to pro vás hranice toho, koho byste chtěl mít ve svém týmu?
Ono to není ani tak moc o tom, že by byli nějací populističtí občané. Populističtí jsou většinou někteří politici. Občanům nelze vyčítat to, že podlehnou nějakým slibům či dobře vypadajícím řešením, která řešeními nejsou. Na lidi se člověk zlobit nemůže. Oni mají nějaký problém, ten problém je dlouhodobě pálí a někdo jim nabídne řešení. Člověk jim nemůže vyčítat, že neprohlédnou to, že je to jen vzdušný zámek, který je má nalákat, ale vlastně jim žádné řešení nepřinese.
Spíš bych se měl zlobit na ty politiky, kteří takový druh politiky dělají. Pokud jde o voliče samotné, tak někteří mohou mít rozdílný názor na to, jak třeba dojít k nějakému cíli, ale to neznamená, že bychom na tom řešení nemohli spolupracovat. Protože jestli se alespoň na cíli shodneme, tak už to je dobrý začátek. Můžeme se pak bavit o tom, jaké varianty zvolíme, aby pro obě nebo více stran byly ty varianty přijatelné.
Ta slova mířila k lidem, kteří seděli v tomto sále? Mířil jste na konkrétní lidi?
Já jsem nezakrýval ani v kampani, že některé politiky považuji za populisty. A samozřejmě mě mrzí, když využívají toho, že jsou dnes lidé zklamaní, že se nenaplnila některá jejich očekávání, že se dokonce na některé politiky zlobí, že využívají obav z ekonomické budoucnosti nebo z bezpečnostní situace. A vlastně lidem nedávají žádné řešení, jen pracují s jejich emocemi. A to mi přijde nefér.
Zároveň s těmi lidmi asi budete muset jednat. Jestliže seděli v této místnosti, jsou to lidé, kteří se podílejí na moci, a vy jako prezident budete vstupovat do jednání s nimi. Jste připraven na to s nimi jednat, hledat společná řešení?
Jsem. A nakonec musím říct, že jsem s nimi jednal i v minulosti, i když samozřejmě z jiné pozice. Ale já jsem dával jasně najevo, že každý, kdo přijde s nějakým konstruktivním návrhem, který bude dobře zdůvodněný a bude stát za diskusi, tak jsem připraven s ním o tom jednat. To, co nevidím jako konstruktivní, je spíš strašení anebo jenom kritika jiných návrhů bez toho, že by byla doprovázena nějakým jiným, vlastním dobrým návrhem.
Audit
Vy jste říkal, že se tady provedou některé úpravy. Předpokládám, že mluvíte především o nebezpečí odposlechů, které jste naznačoval v mezidobí mezi zvolením a nástupem do funkce, na jak dlouho to odhadujete?
Já si myslím, že to bude trvat maximálně dva týdny.
A co se týče dalších věcí, co se mezitím objevily. Zaznělo trestní oznámení na některé představitele Správy Pražského hradu, Lánské obory. Vyděsilo vás to? Nebo jste měl takové informace, že k něčemu podobnému to spěje?
Když se podíváte zpátky pár týdnů, něco takového jsem připustil. Tehdy se vůči tomu Hrad na svých stránkách ohradil, že nic takového není a zpráva NKÚ o ničem takovém nehovoří. Teď sám kancléř Mynář připustil, že něco takového je. Dokonce sám řekl, že trestní oznámení podá. Takže ty důvody tady zřejmě byly i předtím, a jsou i teď. Předpokládám, že podezření budou vyšetřena, a samozřejmě budu trvat na tom, abychom to dotáhli do konce. Pokud tady jsou věci, které vyžadují, aby je řešily orgány činné v trestním řízení, tak budou předány.
Budete trvat třeba na dalším auditu?
Pokud nebude žádné podezření na další nesrovnalosti, tak asi další audit vyvolávat nebudu, protože každý audit něco stojí. A hlavně, kdybych chtěl udělat audit prostřednictvím NKÚ, tak tam se bavíme o zahájení procesu v řádu několika měsíců až půl roku. A pak následně dalších několik měsíců probíhající audit. To znamená, že případné výsledky bych se dozvěděl koncem tohoto roku nebo na začátku příštího. Nemá smysl takový audit zadávat, pokud bychom neměli nějaká vážná podezření.
Další věcí, o které se mluvilo, je ochranka. Už se vyřešila ta situace okolo toho, že jste nechtěl, aby vás chránili muži z ochranné služby prezidenta, ale aby to byl jiný policejní oddíl?
Jako v případě chodu kanceláře nastupuji do týmu, který se tady tvořil deset let, a o kterém všichni asi víme, že nefungoval úplně ideálně. Viděli jsme řadu různých kauz, které byly nebo ještě jsou v řešení. To logicky vyvolává nedůvěru. Já jsem tu nedůvěru vyjádřil od počátku, protože pokud jsem měl být chráněnou osobou ode dne vyhlášení výsledků voleb druhého kola, tak jsem samozřejmě nemohl vědět, s kým budu pracovat. A proto jsem požádal o ochranu od lidí, kterým jsem mohl důvěřovat více, považoval jsem to za celkem logický krok, ne za nějaké naprosté odmítnutí práce útvaru ochrany prezidenta.
Já jsem se s vedením útvaru sešel, v nadcházejícím týdnu předpokládám, že se sejdu i s dosavadním velitelem Balážem a předpokládám, že si řadu věcí vyjasníme. Vzhledem k tomu, že od zítřka už mě bude hlídat útvar ochrany prezidenta, tak to svědčí o tom, že tady k nějakému vývoji již došlo. A stejně tak to bude i s kanceláří prezidenta, protože rozhodně není důvod, abych vyjádřil nějakou univerzální nedůvěru všem pracovníkům kanceláře, ale je asi přirozené, že v okamžiku, kdy se s nimi budu mít možnost sejít, kdy s nimi začneme pracovat na dennodenní bázi, tak si potom asi budu moci udělat lepší obrázek. Případně některé věci korigovat.
Jste prezidentem od dnešní druhé hodiny, přesto jste již ochutnal ten prezidentský život, už jste viděl, co vás čeká v následujících letech. Začněme od světových státníků: Macron, Duda a další. Překvapila vás v něčem ta setkání?
Nemohu říct, že by mě překvapila, protože jsem se s nimi stýkal i v minulosti. Pravda, jako předseda vojenského NATO, ale ten se účastní jednání na úrovni ministrů a hlav států. Je vlastně brán jako rovný s rovnými u stejného stolu. Takže jednání s hlavami států nebylo nic, co bych neznal.
Musím říct, že na té úrovni prezident k prezidentovi je ta otevřenost větší i vstřícnost je větší. Prezident Macron, přestože reprezentuje zemi, která je šestkrát větší než Česká republika, tak se zajímal o můj pohled na věc, protože vnímá, že tu bezpečnostní otázku ve vztahu k Ukrajině a Rusku vnímám z trochu jiného úhlu pohledu. Uvítal jinou perspektivu. Těším se na další jednání, protože jsem zvyklý jednat otevřeně a myslím, že řada z nich to uvítá. Mnohdy jsem měl pocit, že řadě z nich vadí taková přehnaná politická korektnost, protože jim neumožňuje dozvědět se to, co chtějí.
Zároveň jste říkal, že chcete být prezidentem v podhradí. Už máte za sebou výjezdy do regionů. Ty provázel i pískot. Je to jedna z těch situací, o kterých jste mluvil, že když to nevyjde poprvé, tak to budete zkoušet podruhé, potřetí. Je tohle ten okamžik, kdy chcete jít příkladem? Že možná to, co nevychází ze začátku, tak budete zkoušet dál a dál, protože máte dojem, že to má smysl?
Mnohdy lidé něco odmítají spíš z jen z předsudku nebo z představy kterou si vytvořili na základě neúplných informací. Mně se několikrát stalo, že jsem seděl u stolu s lidmi, kteří přišli nepřátelsky naladění, ale když jsme začali rozebírat fakta, tak začali uznávat, že na tom něco je. Jednání jsme končili s tím, že jsme se dokázali i shodnout, nebo jsme se shodli aspoň na něčem a řekli jsme si, že má smysl pokračovat.
Já si právě myslím, že naprostá většina lidí je přístupných tomu, že se s nimi bavíte o faktech a že se s nimi bavíte slušně. Když půjdu na jednání s tím, že budu a priori odmítat jakýkoliv jiný názor a budu arogantně prosazovat ten svůj, tak to není úplně nejlepší východisko pro jednání. Takhle jsem já nikdy nejednal, takže když náhodou někde vidím náznak nesouhlasu, tak mě to rozhodně neodrazuje.
Očekávání
Zároveň jste řekl, že role prezidenta je nejtěžší právě tam, kde končí rozsah jeho pravomocí. My jsme se bavili první večer po volbách o tom, že jedna z těch největších nástrah, které vás čekají, jsou nenaplněná očekávání od lidí, kteří vás podpořili, kteří vás volili s nějakou představou. Co s tím chcete dělat? Jak tomuto budete čelit?
Především tím, že s lidmi v podhradí a v regionech budu mluvit, protože když budou rozumět tomu, jak stát funguje, jaká je dělba moci a pravomocí, co kdo může a nemůže zařídit, tak potom i ta svá očekávání budou modifikovat. V okamžiku, kdy mají takovou představu, že prezident mávnutím kouzelného proutku může zařídit, že nebude inflace nebo že budeme ještě dalších dvacet let používat auta se spalovacím motorem, tak tam potom ta frustrace vznikne. Já myslím, že k tomu budou sloužit výjezdy do regionů, kdy člověk bude mluvit se starosty a opravdu rozumět konkrétně všem detailům těch problémů. Ale bude mít také možnost mluvit s lidmi při besedách a tam i vysvětlit, jaké jsou možnosti a řešení, co se dá dělat a co se opravdu dělat nedá.
Ještě jeden moment z toho projevu, kdy jste říkal, že byste chtěl, aby republika fungovala úměrně své velikosti. Štve vás, když někde slyšíte, že jsme malá země, že nemáme šanci cokoliv ovlivnit, však si to rozhodnou ti velcí?
Samozřejmě, že mě to zlobí, když vidím, že ten potenciál máme, ale nevyužijeme ho jen proto, že nad tím mávneme rukou. Ať už je to z pohodlnosti nebo právě z pocitu méněcennosti, tak si říkám, že to je přeci špatně. My bychom neměli mít přehnané sebevědomí, ale hrát ve své váhové kategorii. My jsme země, která má co nabídnout, a je škoda, když se někdy jenom bojíme to využít.
Je spousta zemí, které tento druh – já se nebojím to nazvat mindrákem – nemají. Působí velice sympaticky, když země, která má pět, osm, deset milionů obyvatel, naprosto sebevědomě vystoupí na jednání s návrhem, který je odlišný od hlavního proudu, ale má k němu tak dobré argumenty, že ty ostatní nakonec přesvědčí.
Já sám jsem to zažil v NATO mnohokrát. Příkladem může být třeba Norsko, Dánsko. To jsou země, které jsou menší než my a mají samozřejmě nepřerušenou kontinuitu demokratického vývoje, jsou to země, které jsou bohatší než my, o tom není pochyb. Ale na druhou stranu ono to není o tom bohatství, ale spíš že se nebojí svůj názor prosadit a mají ho dobře vyargumentovaný.
Vy jste dnes oznámil, že nechcete sto dnů hájení. Místo toho představíte svůj plán na sto dnů. Můžete aspoň nastínit hlavní body, co by měl obsahovat?
My na něm stále ještě pracujeme, takže bych nerad zveřejňoval něco, co tam pak nebude. Ale ty obrysy se budou týkat zahraničních cest, které země a proč navštívím. Tam je důležité, aby to byly především naše sousední země a potom ty, se kterými máme ty největší vazby. Budou tam i návštěvy v regionech, aby bylo jasné, jakými regiony budu pokračovat a s jakým zaměřením.
Budeme se také bavit o tom, co bude naší zemí v nadcházejících měsících hýbat věcně i emočně. To bude přenastavení parametrů důchodů. Tady bude určitě velká práce na tom, aby ta debata probíhala věcně, ne jako o této mimořádné valorizaci.
Nastavení celého důchodového systému je věc dlouhodobá, která se bude týkat rovným dílem současné vlády i současné opozice, protože ji tady budeme mít po dlouhou dobu. Jak se budou střídat, tak buď budou těžit z toho, že to teď udělají dobře společně, nebo budou muset řešit problémy, které si teď třeba jako opozice vyrobí a potom jako příští vláda s tím budou muset něco dělat.
Vás čeká zítra první jmenování do vlády, ale zároveň jste řekl, že po inauguraci řeknete, jaký bude váš postoj ke snížené valorizaci penzí. Jaký bude?
To teď nemůžu říct, protože ten proces ještě nebyl uzavřen. I když proběhlo jednání jak v dolní komoře, tak v Senátu, ale já jsem zároveň ještě odpověděl na žádost hnutí ANO o ještě jedno sezení. Já bych jim samozřejmě rád dal prostor, aby mi ještě vysvětlili, co mají na srdci. To jednání proběhne 15. března v ranních hodinách. Předpokládám, že své stanovisko dám možná krátce po tom jednání.
Jste rozhodnutý už nyní?
Můžete být rozhodnutý ve sto procentech, ale v tomto případě je tady tolik naprosto legitimních výhrad, že to rozhodnutí nemůže být sto nula, ale bude to někde kolem té padesátky. Já chci nechat čas i prostor hlavní opoziční straně, pokud přijdou s nějakými dalšími návrhy nebo výhradami, tak bych je moc rád vzal v úvahu.
Je vám blízký ten postoj, ke kterému sáhli senátoři? To znamená: souhlasíme s věcným záměrem zákona, ale jestli to proběhlo v souladu s ústavou, necháme na posouzení Ústavního soudu.
Je správné, aby věci, které souvisí s ústavností, neposuzovali jednotliví politici, ale aby je posuzovali ti, kterým to přísluší, tedy Ústavní soud. Já si nedokážu představit, jak po mě chtěli představitelé některých stran, abych se k tomu hned vyjádřil a dosoudil protiústavnost, protože ani prezident není arbitrem ústavy. On by ji měl hlídat, strážit, ale ty ústavní pochybnosti by opravdu měl vyjasnit Ústavní soud.
Dnes jste mluvil o tom, že je potřeba provést změnu celého penzijního systému. Naznačuje to tedy něco o tom, kterým směrem se ubírají vaše úvahy? Že je neudržitelný ten systém a že toto by mohl být první krok?
Určitě nejsem sám, kdo si myslí, že ten systém je neudržitelný. Když se podívám na debaty, které tady vedeme už deset let, tak teď v poslední době se opravdu ukazuje, že tak, jak je praktikován v posledních dvou letech, tak skutečně nás velice rychle dovede k nějakému bodu zlomu.
A brzdit se má už nyní?
Ono se mělo začít brzdit už dávno, dnes už není čas to odkládat. Teď se nebavíme jen o důchodovém systému, ale o celém systému veřejných financí. Jak vidíme, tak se prohlubuje deficit. Takhle se opravdu hospodařit nedá. Pokud nebudeme hospodařit jako zodpovědný hospodář, tak na to lidsky řečeno dojedeme. Já si myslím, že nechceme skončit v nějaké nucené správě, jako třeba Řecko. Že bychom si tyto věci měli vyřešit sami, dokud je máme v rukou. Jen je potřeba mít dostatek odvahy a vysvětlit lidem, že jsme po poměrně dlouhou dobu žili na dluh a že to teď musíme napravit.
Nová kapitola
Mluvili jsme o tom, že dnes formálně začala nová kapitola, nastoupil nový prezident. Máte nějaký plán, jak ukázat republice, že ta kapitola začala i fakticky?
Ta změna asi bude viditelná už v úrovni komunikace mezi Hradem a vládou, parlamentem, ale i opozicí. Bude vidět na úrovni komunikace ve vztahu k médiím a k veřejnosti. Hrad se nebude stavět do role toho, kdo je arbitrem všech problémů, ale součástí řešení.
Vrátíte novoroční poselství?
Tuto otázku jsem dostával už v kampani, už tehdy jsem říkal, že osobně je mi bližší, když prezident hovoří na Nový rok, kdy zrekapituluje ten uplynulý a dodá veřejnosti trochu optimismu do toho nového, než aby dělal vánoční poselství.
Už jste zmínil zahraniční cesty a na Slovensku chystáte něco netradičního. Můžete naznačit, co to bude?
To bych ještě nechal, protože se o tom stále bavíme se slovenskou stranou. Přeci jenom by ten program měla zveřejnit hostitelská strana.
Na Slovensko pojedete autem. Vydáte se třeba do Německa vlakem?
Do Německa také pojedeme autem. Přestože jsem se domníval, že doprava vlakem je ekologická, jednoduchá a levná, tak z hlediska zajištění bezpečnosti je asi ta nejsložitější. Takže s odkazem na to, že se nemohu dívat na problém pouze z jedné stránky, ale i z té bezpečnostní, tak nechci naší ani německé bezpečnostní službě vytvářet víc problémů, než by měla mít. Takže jsme nakonec zvolili tu variantu, která je ze všech možností nejjednodušší, a to je doprava autem.
Myslím, že německý prezident při své návštěvě do Česka přijel vlakem.
Také je ale pravda, že kolem toho byla dlouhodobá příprava. Ono to navenek pro tu veřejnost vypadá dobře, ale kdyby veřejnost viděla, kolik lidí se na tom podílelo z hlediska ochrany a kolik to celé stálo, tak by možná nakonec řekli, že měl přijet tím autem.
My jsme se o tom bavili v týmu, myslím si, že cesty do okolních států dávají smysl autem. Do Polska letíme, protože Varšava je přeci jenom o něco dál a ta doprava by tam trvala dlouho. Na vzdálenější cesty, kde bude větší delegace i z řad podnikatelů, má smysl letět letadlem.
Ukrajina
Kam se musí jet vlakem, ukázal to i americký prezident Joe Biden, je Kyjev. Už víte, kdy byste mohl jet do Kyjeva?
My budeme mít v nejbližších dnech další telefonický rozhovor s prezidentem Zelenským a předpokládám, že hlavním tématem bude termín a možná i obsah té návštěvy. My zatím pracovně počítáme s dubnem, ale samozřejmě všechno bude záviset na bezpečnostní situaci na Ukrajině.
Jaká byla reakce ukrajinské strany? Vyříkali jste si ty neshody ohledně vašeho vystoupení na mnichovské bezpečnostní konferenci?
Ony to ani nebyly neshody. Myslím si, že ministr Kuleba neměl jinou možnost, než se proti tomu ohradit. On to vnímá z pozice ministra země, která je ve válce a chce dodávat svým občanům víru ve vítězství. Nechce připouštět jiné možnosti. To že někdo o těch možnostech mluví, tak to si mohou dovolit země, kterých se ta válka přímo nedotýká. Samozřejmě to ale neznamená, že bychom vnucovali Ukrajině jakékoliv vidění světa.
Já mám zpětnou vazbu od lidí, kteří s ministrem Kulebou byli v kontaktu po mnichovské konferenci, že to v žádném případě neznamená nějaké ochlazení vztahů mezi Petrem Pavlem a Ukrajinou, že naprosto vnímá ty argumenty, o kterých jsem hovořil. Jenom by uvítali, aby se na veřejných fórech spíš dodávalo sebedůvěry.
Choť
My jsme na začátku mluvili o tom, jak zůstat nohama na zemi, jak nepodlehnout kouzlu tohoto místa. Vy jste říkal, že tou zárukou je pro vás vaše žena, která vás vždy udrží na tom správném místě. Už vás od zvolení musela korigovat?
Já jsem spíš čekal, že se zeptáte, kolikrát mě korigovala za poslední den… Někdy to může jít člověku trochu na nervy, ale já jsem za to rád, mít takovou zpětnou vazbu. To by asi občas potřeboval každý z nás. I když nemusí mít pokaždé pravdu, tak její intuice je pokaždé velmi vítaná. Ať už se to týkalo našich debat o vztahu se současnou prezidentskou kanceláří nebo fungování našeho týmu v kampani, tak většinou ta její intuice byla správná. My jsme ji brali v úvahu a já to budu rád dělat i dál.
Dnes začalo pět let prezidentského mandátu. Bude to jenom pět let, jak jste naznačoval?
Já neříkám, že to bude pět nebo deset. Já jsem pouze říkal, že má-li někdo plnohodnotně vykonávat funkci, jako je prezident republiky, tak se mi zdá, že těch pět let je až dost. Ale nechme to otevřené, uvidíme za pět let.
Nevylučujete druhý termín?
Určitě by to nebylo správné říkat, že teď bude jen jeden. Ale jak říkám, pět let je na plnohodnotnou práci opravdu hodně. Já jsem to zažil ve funkci v NATO. Tam jsem byl tři roky a tři roky práce naplno dá člověku opravdu zabrat.
Zároveň jste říkal, že tím logickým omezením je to, že se člověk během prvního funkčního období chová tak, aby měl šanci na znovuzvolení. Budete to aplikovat, nebo se budete v tom prvním volebním období chovat, jako by mělo být jediné.
Já pojedu jako by mělo být jediné, protože já to ani jinak neumím. Neumím taktizovat, že teď budu říkat, co by se lidem mohlo líbit, abych si případně zajistil jejich přízeň pro druhé volební období. Já budu říkat to, co považuji za správné pro tuto zemi. Pokud se to líbit nebude, tak mi to bude líto a budu se to lidem snažit vysvětlit. Ne abych se udělal dobrý, ale abych jim dal najevo, že to jinak nejde až další řešení jsou pro nás spíš horší než lepší.
Komunikace
Večer po volbách jsem se vás ptal, co byste chtěl, aby se vám povedlo. Vy jste chtěl změnit náladu ve společnosti. Myslíte si, že to bude těžší mise, než se vám zdálo před šesti týdny?
Bude to určitě těžká mise, protože nás čeká mnoho složitých rozhodování. Ta se budou týkat věcí, které na občany přímo dopadají. Ať už se budeme bavit o řešení deficitu nebo o důchodech, tak lidé to nejen cítí ve svých peněženkách, ale samozřejmě to vnímají velmi emotivně. Bude důležité, jakou formou budeme s lidmi komunikovat. Já jsem přesvědčen o tom, že řada lidí je schopná přijmout i špatné zprávy, pokud jsou jim dobře vysvětleny.
Část lidí je samozřejmě nebude přijímat, protože chtějí slyšet to dobré, a cokoliv špatného je pro ně nepřijatelné. Mnoho lidí pochopí, že tam, kde není z čeho brát, tak se nedá ani dávat. Musíme to mít opravdu dobře propočítané. Lidem to srozumitelně vysvětlovat, nedělat to na poslední chvíli. A nedělat to ani s tím, že to lidem nevysvětlíme, protože to zavání arogancí moci. Na to jsou lidé velice citliví.
Ta změna nálady stále zůstává hlavním cílem?
Ano, zůstává. Spolu s tím jsou i ty věci, o kterých jsme tady mluvili, které se týkají toho, abychom nebyli v zajetí nějakých svých historických klišé, abychom se prostě se zdravým sebevědomím chopili příležitosti být stejně dobří jako ti lepší v Evropě. Já si myslím, že bezpochyby my máme na to, abychom řečeno sportovní terminologií nehráli okresní přebor, ale evropskou první ligu. Je potřeba se do toho jenom dát.
Otázka je, jestli na to bude těch pět let stačit.
Pět let na to nemusí stačit, abychom se dostali úplně do té první ligy. Podstatné je, když se nám podaří aspoň změnit tu mentalitu, protože ta už k tomu povede sama.