Začátkem srpna 1945 vydal prezident Edvard Beneš ústavní dekret, kterým odebral drtivé většině příslušníků německé menšiny československé státní občanství. Dokument představoval podklad pro odsun Němců z Československa, přesněji pro tu „spořádanou“ část. Už před vydáním výnosu a zahájením organizovaného vysídlení totiž probíhal takzvaný „divoký odsun“ provázený násilím nejen na příslušnících či podporovatelích okupační moci, ale často i na civilistech. Maďaři, kterých se dekret také týkal, nakonec až na relativně malou část odsunuti nebyli.
Odebrání občanství připravilo před 75 lety půdu pro organizovaný odsun Němců
Prezidentský dekret číslo 33/1945 z 2. srpna (podle některých zdrojů ho Beneš podepsal až 3. srpna) stanovil, že Němci, kteří nabyli po roce 1938 německé občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Ti, kteří německou státní příslušnost od okupantů nezískali, ztratili československé občanství k 10. srpnu 1945, kdy výnos vstoupil v platnost. Stejný postup se uplatňoval vůči Maďarům.
Dekret tak znamenal „důležitý základ pro další odsun Němců z republiky, protože z nich učinil nežádoucí občany cizího státu,“ potvrzuje význam kroku pro vysídlení historik Piotr M. Majewski v knize Sudetští Němci 1848–1948.
Aplikace výnosu „vedla k odnětí československého občanství značné části dosavadních obyvatel republiky pouze na základě jejich etnické příslušnosti, čímž byly současně vytvořeny předpoklady pro popření jejich práva setrvat v Československu,“ dodávají autoři edice Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 (VNPČP).
Věrnost republice bylo třeba dokázat
Z dekretu dostali výjimku lidé, kteří „zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnili boje za její osvobození, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Dotyční ale museli sami doložit, že zachovali věrnost republice a neplatila pro ně presumpce neviny.
Výjimka se týkala třeba německých vojáků, kteří za války sloužili v československých ozbrojených silách, či Němců, kteří se po roce 1938 přihlásili k české nebo slovenské národnosti. Vrácení občanství se připouštělo i u národnostně smíšených rodin.
Kdo si chtěl ověřit, zda jeho československé státní občanství zůstává zachováno, musel do šesti měsíců podat žádost u příslušného okresního národního výboru, nebo u zastupitelského úřadu, pokud bydlel v cizině.
„Spořádaný odsun“ schválila až Postupimská konference
Prezident Beneš čekal s podpisem dekretu na výsledky Postupimské konference, která odsun Němců začátkem srpna 1945 schválila jako součást poválečného uspořádání ve střední Evropě. Podle jejího usnesení měl probíhat „spořádaně a lidsky“.
Myšlenka je však staršího data. Beneš navrhoval vysídlit část Němců už v době vrcholící sudetské krize v roce 1938, během války pak tuto koncepci dál rozvíjel a radikalizoval. Také práce na přípravě dekretu o odnětí občanství zahájila londýnská exilová vláda už koncem roku 1942, připomínají autoři edice VNPČP.
Spojenci sice během války s plánem na vysídlení československých Němců předběžně souhlasili, oficiálně se ale žádný z nich nevyslovil, upozorňuje Majewski. Postupimská konference podle něj poskytla právní základ pro poválečný transfer Němců ze střední a východní Evropy, zároveň však „mlčky schvalovala“ i předcházející „divoký odsun“.
„Divoký odsun“ provázelo násilí včetně masakrů civilistů
V rámci takzvaného „divokého odsunu“ bylo do října 1945 vysídleno zhruba tři čtvrtě milionu Němců, odhadují autoři edice VNPČP. Během tohoto období docházelo k násilí nejen na skutečných či domnělých zločincích, ale často také na civilistech, kteří se stávali oběťmi hromadných poprav či dalších forem násilí.
Mezi takovéto „excesy“, jak bývají tyto události nazývány, patří například masakr v Postoloprtech, brněnský pochod smrti či masakr na Švédských šancích na Přerovsku. Podle údajů historiků z poloviny 90. let zahynulo dohromady devatenáct až třicet tisíc Němců, přičemž většina právě v době „divokého odsunu“. Novější údaje uvádějí do konce roku 1945 osm až deset tisíc mrtvých, z nichž asi polovina zemřela na následky přímého násilí, další pak v táborech a věznicích.
Majewski upozorňuje, že „podle ještě v Londýně vyhlášených dekretů československá vláda tolerovala krvavé excesy, vnímala teror jako nástroj připravující půdu pro odsun Němců, který měl být kvůli chybějícímu definitivnímu souhlasu mocností veden na vlastní pěst“.
Jak Majewski, tak autoři edice VNPČP se také shodují, že ačkoli „divoký odsun“ býval vydáván (i vládou) za spontánní odplatu obyvatel a přestože zejména zpočátku se na něm a na excesech s ním spojených podílely i další subjekty (správní úřady, revoluční gardy, partyzáni, kolaboranti či čeští a slovenští civilisté), prováděla ho nejčastěji regulérní československá armáda se souhlasem nejvyšších státních orgánů.
V rámci organizovaného vysídlení, které po souhlasu z Postupimi probíhalo v roce 1946, opustilo Československo asi dva a čtvrt milionu Němců. Celkem odešly ze země během odsunu zhruba tři miliony lidí.
Historie.cs: Divoký odsun (zdroj: ČT24)
Většina Maďarů zůstala
„Odsun“ Maďarů ze Slovenska, kde po válce žilo asi 650 tisíc příslušníků této menšiny, se uskutečnil jen z velmi malé části. Záměr Prahy vystěhovat Maďary z Československa do Maďarska podobně jako v případě sudetských Němců ale konference velmocí v Postupimi v létě 1945 neschválila.
Historik Jan Křen v knize Dvě století střední Evropy uvádí, že zhruba čtyřicet tisíc Maďarů, kteří čelili nějakému obvinění v souvislosti se svým chováním za války, bylo transportováno krátce po jejím konci, či uprchlo.
K dalšímu vystěhovávání Maďarů za hranice už nedošlo a v letech 1947–1948 se na základě dvojstranné dohody mezi Československem a Maďarskem uskutečnila „jen“ výměna obyvatelstva zahrnující na každé straně přibližně 75 tisíc lidí.
K nuceným přesunům maďarského obyvatelstva ale docházelo v rámci Československa. Zhruba padesát tisíc z nich bylo po válce nuceně přestěhováno ze Slovenska do českého pohraničí, odkud se však už v roce 1946 začínali vracet, doplnil Křen.
Většina slovenských Maďarů dosáhla navrácení státního občanství a ostatních práv tím, že se v rámci takzvané reslovakizace přihlásila ke slovenské národnosti. Po komunistickém převratu v únoru 1948 Československo od svých plánů na likvidaci maďarské menšiny pod nátlakem Moskvy ustoupilo a většina Maďarů se opět přihlásila ke své původní národnosti.
V individuálních případech se občanství vracelo
Dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské pozbyl své ústavní povahy v roce 1948. Na základě nařízení vlády z následujícího roku bylo tuzemské občanství v individuálních případech vráceno.
V roce 1953 byl pak přijat zákon, podle něhož osoby německé národnosti, které v souladu s dekretem 33/1945 ztratily občanství a měly bydliště na území Československé republiky, se staly československými občany.
Kromě dekretu o občanství se Němců a Maďarů týkaly i další dekrety. Šlo mimo jiné o dekrety o konfiskaci majetku, o potrestání nacistických zločinců, o konfiskaci půdy a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli o půdu a majetek, byli souzeni a museli vykonávat nucené práce.
V prosinci 1945 odhadli českoslovenští představitelé hodnotu vyvlastněného německého majetku na tři sta miliard korun. Podle pařížské reparační dohody z ledna 1946 mohl být tento majetek zabaven a jeho hodnota odečtena z požadovaných reparací.
Logické vyústění událostí vs. kolektivní vina
Po roce 1989 se téma Benešových dekretů, které měly vzhledem k nefungování parlamentu zajistit právní kontinuitu s první republikou a upravovaly i jiné záležitosti než odsun, stalo jednou z často diskutovaných otázek v česko-německých a česko-rakouských vztazích a bylo nezřídka využíváno i v domácí politice.
V lednu 1997 byla podepsána společná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Obě země se navzájem omluvily za příkoří minulosti a zavázaly se, že budou respektovat právní řád druhé strany. O dekretech se diskutovalo také před přijetím České republiky do EU.
Spor o oprávněnost vysídlení sudetských Němců dodnes rozděluje i českou historickou obec. Část jejích členů proto dekrety, jež tvořily právní rámec odsunu, považuje za logické vyústění předválečných a válečných událostí. Odpůrci naopak tvrdí, že výnosy vycházely z eticky nepřijatelného principu kolektivní viny a že připravily půdu pro perzekuci třídně definovaných nepřátel po nástupu československých komunistů k moci.