Masakr karpatských Němců ze Slovenska československými vojáky na návrší Švédské šance nedaleko Přerova byl jedním z nejhorších případů msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu. Brutální vraždu více než dvou set šedesáti lidí, převážně žen, dětí a starců, nařídil důstojník československé armády Karol Pazúr před 75 lety, v noci z 18. na 19. června 1945.
Důstojník Pazúr chtěl dokázat, že je zarytý nepřítel Němců. U Přerova nechal postřílet muže, děti i ženy
Dokument z dílny ČT: Masakr na Švédských šancích (zdroj: ČT24)
Na přerovském nádraží se ten den potkaly dva zvláštní vlaky. Jedním se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky, druhým obyvatelé několika slovenských vesnic, karpatští Němci (tzv. Mantáci, potomci německých přistěhovalců, kteří se na slovenském území usazovali v 12. a 15. století), Maďaři i Slováci, kteří byli z rozhodnutí německých úřadů v prosinci roku 1944, mnohdy násilně, evakuováni ze svých domovů ve Spiši do severovýchodních Čech.
„U nás se mluvilo slovensky a maďarsky, máma uměla i německy. S babičkou se mluvilo německy, protože v Dobšiné se většinou mluvilo německy a maďarsky. Chodila jsem ale do slovenské školy,“ vzpomínala později Nina Palkovičová, jejíž matka a otec patřili mezi pasažéry repatriantského vlaku. Několik pasažérů mířících do Dobšiné u sebe dokonce vezlo legitimace, které potvrzovaly jejich podporu partyzánům či přímou účast v povstaleckých bojích.
Repatrianti měli smůlu, že mezi vojáky pěšího pluku vracejícího se do své posádky v Petržalce u Bratislavy, byl poručík obranného zpravodajství Pazúr, který si chtěl očistit pověst. Vyučený knihvazač patřil za Slovenského štátu ke členům fašistických Hlinkových gard. Pazúrova bratra již prvorepubliková justice odsoudila za špionáž pro Maďarsko, později vstoupil do SS. Sestra se během války stýkala s německými důstojníky. Podle ředitele přerovského muzea Františka Hýbla tato rodinná anamnéza způsobila, že se Pazúr na konci bojů snažil zlepšit svůj společenský profil, a začal vystupovat jako zarytý nepřítel Němců.
Žádné slitování
Repatrianty Pazúr a jeho pobočník Bedřich Smetana shromáždili pod záminkou preventivního výslechu a hromadně je obvinili ze zrady a spolupráce s německými okupanty.
Ačkoli mnozí z cestujících měli doklady o bezúhonnosti, slovenské národnosti či o tom, že podporovali Slovenské národní povstání, Pazúr později tvrdil, že všechny bezpečně identifikoval jako přisluhovače nacismu. Po výsleších nechal dvaasedmdesát mužů, sto dvacet žen a pětasedmdesát dětí eskortovat za Přerov (v různých pramenech se počty obětí mírně liší) na místo zvané Švédské šance u obcí Lověšice a Horní Moštěnice.
Tam donutil místní obyvatele vykopat hromadný hrob. Masová vražda začala po půlnoci a trvala až do páté hodiny ranní. Lidé se museli svléct do spodního prádla. Poté je vojáci zastřelili z bezprostřední blízkosti ranou do týlu. Sám Pazúr se zasadil o to, aby děti musely sledovat umírající rodiče. Podle lověštických svědků některé ženy křičely pouze slovensky, jedno dítě samo prosilo vrahy o smrt a rovněž ve slovenštině.
„Říkali jsme poručíkovi, aby děti ušetřil. Odvětil nám, že jsme příliš jemné povahy, a že co je Němec, patří zabít… Poněvadž se z hrobů ještě ozývalo sténání, střílelo se do nich z automatů,“ vracel se později k přerovskému masakru jeden z Lověštických. Nejmladším obětem přerovského masakru bylo šest a osm měsíců.
Masakr na Švédských šancích měl na svědomí Karol Pazúr (zdroj: ČT24)
Pozdější vyšetřování prokázalo, že zvláště Pazúr si počínal velmi brutálně. Odděloval děti od rodičů a nechal je dívat na jejich smrt, sám zastřelil několik dětí včetně kojenců. „Co jsme s nimi měli dělat, když jsme jim postříleli rodiče,“ řekl prý později na svoji obranu.
Milost
Aktéři masakru zůstali vesměs nepotrestáni, ale například Pazúr stanul před soudem. „Obviněný dal zmíněné osoby postřílet svévolně a pouze z chorobné ješitnosti, aby se mohl tímto ohavným zločinem vychloubat,“ uvedl v žalobě proti Pazúrovi vojenský prokurátor Anton Rašla.
Soud ho v roce 1947 poslal na sedm a půl roku do vězení a po odvolání prokurátora v roce 1949 trest zvýšil na dvacet let. Komunistický prezident Klement Gottwald mu však později trest snížil na polovinu a v roce 1951 rozhodl o jeho propuštění na amnestii. Pazúr se potom stal vlivným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem Státní bezpečnosti (StB). Souzen byl i Smetana, avšak v souvislosti s jinými vraždami na Slovensku. Po rozsudku však byl osvobozen a uprchl do zahraničí.
Před soudem mimo jiné vyšlo najevo, že pouze osm zavražděných se před smrtí přiznalo k členství v Hlinkově gardě (polovojenská slovenská nacionalistická organizace spolupracující s Němci; členství v gardě bylo jeden čas na Slovensku například podmínkou zaměstnání a po válce nebylo důvodem k trestu smrti, členem gardy byl i Pazúr). Podle vyprávění lověšických svědků slovenští vojáci některé uprchlíky osobně znali a tímto brutálním činem si s nimi vyrovnávali spory z období Slovenského národního povstání.
Horší než nacisté?
Historik František Hýbl, který se událostí dlouhodobě zabývá, čin považuje za „nepochybně nejbrutálnější, jaký se stal na Moravě a Slezsku v první polovině čtyřicátých let minulého století“. Podle něj ho nelze srovnat ani s masakry nacistů na Moravě. O masakru se v době komunistické diktatury nesmělo mluvit a širší veřejnost se o něm více dozvídala až po roce 1989.
Letos k masakru dodal: „Zjistil jsem také, že ti samí vojáci, kteří zavraždili karpatské Němce, na druhý den ve slovenské Petržalce zastřelili a oloupili devadesát maďarských skautů ve věku třináct až sedmnáct let.“
Pazúrova stopa mizí v 80. letech. Jedna z verzí praví, že ze Slovenska emigroval a zemřel na neznámém místě v zahraničí, podle jiné žil (či stále žije) pod změněným jménem ve Spojených státech. Jako pověst potom zní vyprávění, kdy měli někdejšího knihvazače ještě na Slovensku během rybolovu zastihnout pozůstalí obětí – a utopit ho. Jeho skutečný osud je však neznámý.
V roce 2018 byl na místě masakru odhalen a vysvěcen přes čtyři metry vysoký kovový kříž.