Pochybnosti, ale i úzkosti, deprese a strach ze selhání. Řada lidí zažívá takové pocity, ale nemluví o nich. Bojí se, že budou „odhaleni“. Mají takzvaný syndrom podvodníka (imposter syndrom). Mohou přitom působit sebevědomě, jsou inteligentní či talentování. Dokonce mohou mít i řadu obdivovatelů nebo fanoušků a jsou uznávání po celém světě, přesto úspěch necítí. Patří mezi ně i bývalá první dáma USA Michelle Obamová, hvězda filmové ságy Harry Potter Emma Watsonová či představitel Forresta Gumpa Tom Hanks. Podle studií až sedmdesát procent lidí během svého života mělo příznaky, které odpovídají syndromu podvodníka.
Mezinárodní studie uvádějí, že syndrom podvodníka je dokonce stav, který popisuje vysoce úspěšné jedince, kteří si navzdory objektivním měřítkům nedokážou svůj zdar uvědomit a mají o sobě trvalé pochybnosti. Jedinci, kteří se potýkají se syndromem podvodníka, nespojují své výkony se svými skutečnými schopnostmi, ale připisují úspěch vnějším faktorům, jako je štěstí nebo pomoc druhých. Neúspěch pak považují za důkaz své profesní nedostatečnosti.
Imposter syndrom v roce 1978 poprvé popsaly dvě psycholožky Pauline Rose Clanceová a Suzanne Imesová z George State University ve své studii s názvem „The Imposter Phenomenon in High Achieving Women: Dynamics and Therapeutic Intervention“. Zabývaly se velmi úspěšnými ženami ve věku dvacet až pětačtyřicet let, které byly přesvědčené o tom, že ve skutečnosti nejsou chytré, a obelhávají každého, kdo si myslí opak. Byly to ženy, které získaly doktorát v různých oborech, uznávané profesionálky či vynikající studentky.
Ze studie vyplývá, že ženy trpěly nedostatkem sebedůvěry, úzkostí nebo frustrací z toho, že nejsou schopny splnit normy úspěchu, které si samy zvolily. Psycholožky také zjistily, že ženy „podvodnice“ měly například sourozence nebo příbuzného, který byl označován za chytřejšího z rodiny. Od nejbližších například poslouchaly, že nikdy nemohou dosáhnout toho, co jejich sourozenci bez ohledu na to, jak jsou samy úspěšné. Ze svého výkonu přitom měly dobrý pocit a doufaly, že jejich rodina uzná, že jsou víc než jen citlivé nebo okouzlující.
„Žena, která se cítí být podvodnicí, je na jedné straně nadále nucena hledat způsoby, jak získat potvrzení svých intelektuálních schopností, na druhé straně si myslí, že rodina má možná pravdu, tajně pochybuje o svém intelektu a začíná přemýšlet, zda například své vysoké známky nezískala díky citlivosti vůči očekáváním učitelů, sociálním dovednostem a ženským půvabům. Tak vzniká fenomén podvodníka,“ uvádějí ve studii.
Psycholožky zároveň zmiňují, že právě rodina může působit na mladou dívku také jinak. A to, že je ve všem nejlepší a neexistuje nic, co by nedokázala. V očích členů rodiny je dokonalá. Dítě však začíná mít zkušenosti, kdy nemůže dělat všechno, co by chtělo. Má potíže s dosažením určitých věcí, a přesto chce naplnit očekávání rodiny. „Protože je za všechno nevybíravě chválena, začíná nedůvěřovat tomu, jak ji rodiče vnímají. Navíc začíná pochybovat sama o sobě a dojde k tomu, že musí být hloupá, protože jí věci nejdou lehce. Není génius, a proto musí být intelektuální podvodnice,“ upozornily při zkoumání imposter syndromu.
Většinou ženy „podvodnice“ podle psycholožek používaly různé zakrývací strategie, jako například nemoc, nebo předstíraly učení. Cítily neustále strach, že jejich úspěch je krátkodobý, a vrátil se jim opět pocit podvodníka.
Ženy ve „světě mužů“
Také české vědkyně na toto téma upozornily. Zastoupení žen ve vědeckém odvětví je totiž stále znatelně menší oproti mužům. Podle dat Národního kontaktního centra (NKC) - Gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR podíl výzkumnic klesl z 27,6 procenta v roce 2020 na 27,4 procenta v roce 2022.
Výzkumná pracovnice z Katedry ekonomiky, manažerství a humanitních věd z Fakulty elektrotechnické ČVUT Michaela Valentová se domnívá, že mnohdy ženy v tomto oboru mají takzvaný syndrom podvodníka. „Sama za sebe to vnímám tak, že abych mohla něco tvrdit odborně, tak si musím dané téma řádně nastudovat. Přitom u svých mužských protějšků vidím často mnohem menší strach vyjadřovat se k věcem i mimo přímou odbornou expertizu,“ popsala.
Češi se čím dál častěji zajímají o své duševní zdraví a syndrom podvodníka není pro ně neznámým pojmem. To potvrzuje i Magdaléna Černá z Centra Locika, které na základě ohlasů vypracovalo na toto téma grafický materiál. „Imposter syndrom je velmi rozšířený jev. Ti, kdo jím trpí, o sobě pochybují, a to i v oblastech, ve kterých jsou obvykle velmi schopní a úspěšní. Jak se tomu bránit? Přestože to může být velmi těžké, zkuste se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co už jste v životě dokázali. Je ve vašem okolí někdo, kdo si vašich schopností váží? Podívejte se na sebe jeho očima. Postupujte krůček po krůčku a hledejte své silné stránky a věci, co se vám daří a za které můžete být ve svém životě vděční. Vaše schopnosti a dovednosti jsou skutečné,“ uvedla.
A v příspěvku se lidé poznávají. „Pamatuji si horší známky, než jsem opravdu měla. Když jsem se po deseti letech podívala na maturitní vysvědčení, nestačila jsem se divit,“ uvedla žena na Facebooku Centra Locika. „Já jsem měla samé jedničky, ale mám v paměti, jak jsem neustále selhávala a byla hrozná žákyně,“ popisuje další žena své zkušenosti.
Manažer, student nebo matka v domácnosti
Přestože většina literatury se nejdříve zaměřovala především na ženy, tak je zřejmé, že syndrom podvodníka se nevyhýbá ani mužům. Krom toho odborníci upozorňují, že imposter syndrom může postihnout každého v jakémkoliv věku. Některé studie uvádějí, že lidé ve vyšším věku trpí „pocity podvodníka“ méně, většina ale takový vliv nezaznamenala.
Odborníci také díky mnoha analýzám uvádějí, že lidé se syndromem podvodníka agresivně usilují o úspěch a zároveň nejsou schopni přijmout uznání, když úspěchu dosáhnou. V práci tak mohou tito lidé být více ve stresu, dokonce vyhořet a nakonec i méně pracovat.
Se syndromem podvodníka souvisí například i „pocit viny přeživšího“. Takové stavy zažívali například zaměstnanci i kvůli covidové pandemii, kdy řada firem musela kvůli malým ziskům snižovat počty pracovníků. Zasaženi tak byli nejenom zdravotníci, kteří mohli syndrom pociťovať, ale na opačné straně i manažeři, generální ředitelé nebo dokonce umělci.
Pandemie ovlivnila také způsob práce, kdy řada lidí poprvé pracovala z domova a někteří mohli zažívat menší podporu ze strany nadřízených a manažerů. Stejně jako rodiče, kteří se během pandemie stali také učiteli a čelili novým problémům s rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem.
Výjimkou nejsou ani studenti, kteří syndrom podvodníka mívají často. Například ve Velké Británii zjistili, že dva z pěti univerzitních studentů (43 procent) mohou trpět syndromem podvodníka. Pro řadu z nich jsou totiž zkoušky a úkoly vždy v popředí jejich myšlenek a touha po úspěchu mezi vrstevníky je obrovská, pro mnohé až zničující. Mnohdy ani nevědí, že takovým syndromem trpí a trápí se.
Když celebrity nevěří své slávě
Nejde ale jen o náročné profese nebo životní role, také veřejně známé a slavné osobnosti promluvily o svém úspěchu a pochybnostech. Například v prosinci 2018 Michelle Obamová navštívila dívčí školu v severním Londýně, kde se jí zeptali, jaké to je být vnímána jako „symbol naděje“. Bývalá první dáma podle BBC odpověděla: „Stále mám trochu syndromu podvodníka.“ A dodala: „Sdílím to s vámi, protože všichni máme pochybnosti o svých schopnostech, o naší moci a o tom, co ta síla je.“
A není to jen Obamová, ale také zpěváci nebo umělci, které fanoušci milují po celém světě, trpí pochybnostmi a strachem kvůli svému úspěchu. Jedním z nich je i americký herec, producent a režisér Tom Hanks. V rozhovoru pro NPR k filmu z roku 2016 Hologram pro krále řekl, že pochybování o sobě samém je „napínavý akt, kterým všichni procházíme“. „Jsou dny, kdy vím, že zítra ve tři hodiny odpoledne budu muset dodat určitou míru emocionálního zboží, a pokud to nedokážu, znamená to, že to budu muset předstírat. Když to předstírám, znamená to, že mě možná přistihnou při předstírání, a když mě přistihnou při předstírání, no, pak je prostě soudný den,“ svěřil se.
Pochybují o sobě ale i mladší hvězdy. Jednou z nejslavnějších žen na světě, která promluvila o syndromu podvodníka, je také herečka Emma Watsonová, která se proslavila jako Hermiona v Harrym Potterovi už v jedenácti letech. V únoru 2017 prozradila, že se cítila, jako by nepatřila na posledních pár premiér této čarodějnické ságy.
„Sešla jsem po červeném koberci a šla do koupelny. Měla jsem na sobě tolik make-upu a velké, nadýchané šaty. Položila jsem ruce na umyvadlo, podívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla jsem: Kdo to je? Nespojila jsem se s osobou, která se na mě dívala, a to byl velmi znepokojující pocit,“ uvedla v rozhovoru pro Vanity Fair.
Watsonová o svých pocitech mluvila už dříve pro britský Vogue. Řekla tehdy, že nechápe, proč se jí dostalo uznání za její herecké nadání.
Jak na syndrom
A jak poznám, že mám syndrom podvodníka? Podle odborníků je to velmi těžké. I oni sami přemýšlejí, jak ho správně odhalit. Nejde totiž o běžný psychologický stav nebo problém, u kterého lékař stanoví diagnózu.
Většinou byl syndrom podvodníka u člověka zjištěn až poté, co se objevil na několika sezeních, ať už šlo o skupinovou, nebo individuální psychoterapii. Málokdy se ale přijde na to, že jedinec tímto syndromem trpí, protože jak už bylo zmíněno, pro danou osobu se jedná o tajemství, které ani nechce prozradit, případně sám neví, že takový problém má. Navíc „podvodník“ je velmi často natolik přesvědčen, že jeho přesvědčení je správné, že se stejně nedá nic změnit.
Odborníci proto doporučují si podobné pocity nenechávat pro sebe a při prvních obtížích se poradit se svým lékařem, který může pacienta poslat na terapii. Důležité je podle nich se také neporovnávat s okolím a víc nad takovými pocity, jako je strach nebo třeba pochyby, přemýšlet a uvědomit si je. A také se za své úspěchy nezapomenout odměnit. Pomoci právě mohou také učitelé, rodiče nebo zaměstnavatelé. Zmírnit dopady imposter syndromu mohou vytvořením zdravějších očekávání a kultury, kde chyby nejsou interpretovány jako selhání, a veřejným uznáním a oslavou úspěchů svých zaměstnanců.
