Při masových vraždách by měla média velmi pečlivě přistupovat k tomu, jakým způsobem o dění informují. Po útoku v Ostravě, kde zahynulo šest lidí, to zdůraznil etoped a behaviorální patolog Andrej Drbohlav. Zpravodajství totiž může inspirovat další potenciální vrahy k podobným činům. Rizikové jsou hlavně první dva týdny po útoku. Andrej Drbohlav byl hostem Interview ČT24, rozhovor s ním vedla Zuzana Tvarůžková.
V úterý ráno střílel muž ozbrojený pistolí ráže 9 milimetrů v čekárně traumatologické ambulance na poliklinice Fakultní nemocnice Ostrava. Z místa činu utekl před příjezdem policie, ta jej později vypátrala, útočník se střelil do hlavy a zranění, které si tak způsobil, později podlehl.
Co ho k činu vedlo, není zatím zřejmé. Podle behaviorálního patologa a autora knih o psychologii masových či sériových vrahů Andreje Drbohlava ovšem může být svým způsobem i nebezpečné se po motivech pídit. „S motivem je na počátku potřeba nakládat velmi opatrně, a to z toho důvodu, že podobné činy mohou být návodné, pokud by se někdo v motivech zrcadlil,“ varoval.
Útok v Ostravě je podle Drbohlava masovou vraždou – tou je v evropském pojetí každý takový čin, který má více než dvě oběti (v Americe více než čtyři). Pachatele potom charakterizoval jako člověka pod vlivem beramoku. Takoví lidé mají – na rozdíl od takzvaných jednoduše amokových útočníků trpících vážnými psychiatrickými obtížemi a poruchami – psychické potíže docela krátkou dobu před činem.
„Motivační vzorce i samotný charakter provedení vychází spíše z depresivních, úzkostných, popřípadě neurotických poruch než těch vysloveně psychiatrických, popřípadě psychotických,“ popsal Drbohlav.
Varování možná přišlo, ale nikdo ho nebral vážně
Že pachatel ostravského útoku spáchal po činu sebevraždu, není podle behaviorálního patologa neobvyklé, končí tak asi čtyři z deseti pachatelů takových činů. „Má to charakter takzvané rozšířené sebevraždy. Ve většině případů ten jedinec přichází na místo činu s tím, že tam sebevraždu spáchá. Vlivem celého pnutí a motivace je doprovodným jevem to, že k sobě přidává větší množství dalších obětí,“ upřesnil.
Před činem ve výrazné většině případů přichází varování, nikoli však obětem, nýbrž blízkým útočníka. Oni tedy bývají lidmi, kteří mohou masovým útokům předejít.
„Více než osmdesát procent útočníků se krátce před činem svěří někomu blízkému. Někomu, kdo bohužel kvůli liknavosti nebo nedůvěře ve slova toho člověka nad tím jenom mávne rukou,“ upozornil Drbohlav.
Kromě přímé zmínky plánu činu bývají také patrné nepřímé náznaky, že se něco děje – dosud dobře prospívající žák či příkladný zaměstnanec se začne stahovat do sebe, mění se jeho chování. „Bývá nemluvnější. Když už promlouvá, tak většinou obsah sdělení má v sobě jasný negativní apel směřovaný vůči části společnosti, vůči systému, vůči určité profesi a podobně,“ přiblížil psycholog. Míní, že si může rizika povšimnout rodina, v případě mladistvých útočníků také například učitelé ve škole.
Rizikových 13 dnů
Drbohlav důrazně varoval před tím, aby média takové události nepatřičně rozmazávala, za přehnané považuje například rozhovory se sousedy o charakteru vraha. „O pachateli mohou zaznívat věci, se kterými může velmi nebezpečně souznít posluchač, divák, který je toho času také ve velké duševní nejistotě. Z výzkumů a empirických bádání víme, že pokud se neobratně pracuje s informacemi, tak v následujících kritických třinácti dnech – dosud nedovedeme vysvětlit, čím to je, že po čtrnáctém dni dramaticky klesá pravděpodobnost nápodoby – se v oblasti, ve které informace nepřetržitě působí na posluchače či diváka, zvyšuje pravděpodobnost, že vznikne minimálně osm útočníků, kteří jsou připraveni takový čin napodobit,“ varoval.
Vhodné podle něj je tedy přinést základní informace o události – co, kdy a kde se stalo – a upozorňovat na možný pohyb pachatele, pokud z místa činu uteče. Zdůraznil potřebu úzké součinnosti s policií.
„Jedním ze základních bodů je orientace na lidské příběhy. Ne tak, že kamera poběží za pozůstalými nebo přeživšími, ale více věnovat pozornost tomu, co se odehrává v psychice přeživších a pozůstalých, jaké jsou regionální nebo celostátní instituce, které mohou poskytnout terapeutickou intervenční péči,“ doporučil Andrej Drbohlav.
