Jeden ze symbolů sametové revoluce. Čtenáři si je mezi sebou přepisovali a množili sami. Z 350 kusů měsíčně se tak náklad dostal až na deset tisíc. První zkušební číslo samizdatového měsíčníku Lidové noviny vyšlo 11. září 1987. Kdo a proč je založil? A jakou roli sehrály v celém revolučním roce? Další díl seriálu Mediální revoluce pořadu Newsroom ČT24.
Lidové noviny do každé rodiny! Před 32 lety poprvé vyšel jeden z nejčtenějších samizdatů
„Lidové noviny v podstatě založil můj otec po dohodě s Václavem Havlem, Láďou Lisem a dalšími disidenty. Jeho zástupcem byl Rudolf Zeman. A vznikly proto, aby ti lidé, kteří nemohli tehdy nikam psát, tak aby si udělali své vlastní noviny a aby se tam mohli uplatnit,“ popisuje začátky listu jeden z jeho spoluzakladatelů Jan Ruml.
Přispívali tam třeba Václav Havel, Petr Pithart, Ladislav Hejdánek, Jiřina Šiklová nebo Jiří Dientsbier. Redakce ale také chtěla, aby se jejich texty šířily dál mezi občany, ne jen mezi disidenty. „V prostředí disentu se bilancovalo 10 let Charty 77 a uvažovalo se, co dělat dál. Byla přestavba, ta situace nazrávala k vydávání něčeho, co by mělo přesah i do, řekněme, normální společnosti,“ uvádí historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek.
I proto se celou dobu snažili, aby list mohl vycházet legálně. „Od počátku se redaktoři pokoušeli hrát se systémem takovou hru, jakože chtějí vydávat legální časopis, takže si korespondovali s příslušnými úřady a říkali jim: my tady vydáváme tohle periodikum a chceme ho vydávat dál, pomozte nám ho zlegalizovat,“ vysvětluje Zídek.
To se ale podařilo až v prosinci 1989, kdy vyšlo první opravdu svobodné číslo. „My jsme si psali, co jsme chtěli, i tak, i za komunismu, ale tím, že to bylo už legální, jsme té svobody využívali vrchovatě,“ vzpomíná Ruml.
Radikalizovaly běžnou populaci
Předtím ale stihl list ještě jako samizdat sehrát klíčovou roli. „Lidové noviny velmi výrazným způsobem přispěly k radikalizaci takzvané šedé zóny nebo běžné populace vůči systému, protože přinášely spoustu kritických článků a byly mnohem dostupnější než tehdejší samizdaty,“ shrnuje Zídek.
Tehdejší redakce sídlila v bytě Jiřího Rumla, paradoxně v ulici s předlistopadovým názvem Kremelská. Celá výroba pak ale probíhala v utajení. Jen několik lidí vědělo, kde přesně se bude tisknout nebo kdo a jak bude noviny rozvážet.
„Dělali jsme organizační technické věci, my jsme věděli, kde je ten rozmnožovací stroj, my jsme dávali ty věci zmenšovat a kopírovat a pak jsme je rozváželi v prvních 10 výtiscích po celé Praze,“ vypráví Ruml a dodává: „My jsme to dělali tak tajně, že jsme žádný problém s StB neměli. Ačkoli ji zajímalo, jakým způsobem se Lidové noviny distribuují a rozmnožují.“
Problém přišel až po dvou letech práce – v říjnu 89. šéfredaktor Jiří Ruml s Rudolfem Zemanem čelili obvinění ze spolčení „za účelem vydávání nepovoleného měsíčníku“. O měsíc později se ale režim zhroutil a cesta zadržených redaktorů vedla z vězení rovnou na Letenskou pláň. „Ať žije občan, ať žije svobodný občan, ať žije fórum svobodných občanů!“ zvolal tehdy Jiří Ruml před davem bažícím po svobodě.