Žloutenka je větší zabiják než HIV nebo malárie. Na její rizika má upozornit Světový den hepatitidy, který letos připadl na neděli. V Česku je nejvíc hlášených případů žloutenky typu B a C, které jsou přenosné hlavně krví. Druhá jmenovaná má nejméně příznaků, nedá se proti ní očkovat a často se odhalí až s vážným onemocněním jater.
Léčba žloutenky typu C stojí jako nové auto. Když se neléčí, může skončit transplantací jater
Události: Žloutenka je větší zabiják než HIV nebo malárie (zdroj: ČT24)
Proti žloutence typu C je dnes dostupných alespoň pět léčebných režimů. Prášky uzdraví nemocné do dvanácti týdnů a fungují prakticky stoprocentně. Problém je ale v jejich ceně: i když za poslední roky zlevnily na třetinu, všichni si je dovolit nemohou.
„Léčba je drahá jako osobní automobil střední třídy. V současné době se za léčebnou kúru platí asi pět set tisíc korun,“ upozornil Viktor Mravčík z Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislost.
Hlavní je nemoc včas odhalit
Ještě větší problém než cena léčiv je včasná diagnóza. Většina lidí o své nemoci vůbec neví. „Více než 80 procent případů probíhá zcela bezpříznakově, mimo snad prvotního stavu, který může připomínat mírnou chřipku,“ potvrdil Vratislav Řehák z Centra pro léčbu virových hepatitid zdravotnického zařízení Remedis.
Pak se infekce stává chronickou a naplno se může projevit i třicet let po nákaze. Celou dobu přitom postupně ničí játra, což může vést třeba k cirhóze nebo rakovině. Pacienti s nejtěžšími případy pak končí v pražském IKEMu, kde ročně lékaři provedou zhruba 150 transplantací jater. Pacientů s chronickou hepatitidou typu C je mezi nimi pod 10 procent.
Nákladný je nejen zákrok, ale i následná péče. Neziskové organizace proto volají po podpoře programů pro drogově závislé, díky kterým je možné nemocné vyhledat a léčit dřív, než nakazí své okolí.
Jedním z těch, kteří mají zkušenosti s drogami a onemocněli žloutenkou typu C, je Dominik Ivanys, který dnes pracuje v charitativním obchodě. Že se nemocí nakazil, zjistil, až když se rozhodl s drogami přestat.
Tehdy ještě neexistovala moderní antivirotika, jeho léčba se podobala chemoterapii a trvala skoro rok. Měla ale celou řadu vedlejších účinků. „Nechutenství, nespavost, problémy s peristaltikou a jako vedlejší projev samozřejmě hubnutí a padání vlasů,“ vzpomíná na léčbu Ivanys.