„Poroba je horší než smrt. O svobodu se musí bojovat, ale nelze bez ní žít,“ křičel 17. listopadu 1989 do mikrofonu studentský vůdce Martin Klíma, jenž stál u samého počátku sametové revoluce. Burcujícím projevem ke studentům pomohl rozdmýchat odhodlání, které je dovedlo až na Národní třídu a které už pak komunistický režim nedokázal zastavit. V současnosti úspěšný herní vývojář v Interview ČT24 mluvil o jedné z nejzásadnějších kapitol tuzemských dějin. S odstupem 35 let přiznal, že o potenciálních důsledcích svého počínání v danou chvíli vůbec nepřemýšlel.
„Nemluvil jsem ale sám za sebe,“ zdůraznil Klíma s tím, že projev vznikl jako kolektivní dílo studentského hnutí Stuha. „Napsal jsem část, ale pak jsme ho s ostatními upravovali a vypilovali,“ doplnil.
Samotná manifestace, která začala na Albertově v pátek 17. listopadu v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur, byla podle něj výjimečná. „Zejména proto, že byla organizovaná ve spolupráci se Socialistickým svazem mládeže (SSM). Byla tudíž oficiální, kolegiální. Z toho také vyplynulo, abychom SSM ukázali projev předem ke schválení, takže jsme se snažili o to, aby v něm zaznělo maximum možného z toho, co si myslíme, a přitom, aby to prošlo přes schvalování,“ vzpomínal Klíma.
O možných důsledcích v ten moment nepřemýšlel. „Nepřemýšlel jsem o tom, co by se mi mohlo stát. Nepředstavoval jsem si, jak špatně by to mohlo dopadnout,“ pokračoval Klíma a později přidal, že mladý člověk má přirozenou víru v to, že věci jde měnit. „Nevidíte tu složitost situace a nevidíte obrovskou setrvačnost a počet překážek.“
Faktem je, že vyjma událostí z téhož dne, kdy byli studenti napadeni jednotkou Veřejné bezpečnosti, nebyla revoluce provázena násilím. I proto se označuje jako „sametová“. Na rozdíl od demonstrace v roce 1989 v Číně na náměstí Nebeského klidu, kterou Klíma připomněl. „Tam se vláda rozhodla, že ji utopí v krvi a dodnes vlastně nevíme, kolik lidí tam zahynulo. Alternativa tedy existovala, ale naštěstí nebyl český komunismus jako čínský komunismus,“ konstatoval bývalý studentský vůdce.
Za okamžik, kdy si opravdu uvědomil, že komunistickému režimu takříkajíc odzvonilo, označil úterý 21. listopadu. „Bylo to paradoxně na velvyslanectví Sovětského svazu, kam jsme šli s výzvou. Byla o tom, že pokud by se režim rozhodl demonstraci potlačit násilím, tak toto je náš odkaz a závěť. S tím jsme tam přišli. Po chvíli čekání si ji pracovník ambasády přečetl a řekl: ‚Já si myslím, že se nemáte čeho bát.‘ V tu chvíli mi došlo, že je po všem. Sovětský svaz dal od toho ruce pryč a režim tím ztratil jedinou mocenskou oporu. Pak už bylo jasné, že je to otázka času,“ prohlásil Klíma.
„My jsme se totiž domácích komunistů nebáli. Oni fungovali jako převodní páka. Pokud by jim v Moskvě nařídili, že mají demonstraci potlačit, tak by ji potlačili.“
„Komunismus na smetišti dějin“
Listopad 1989 je pro Klímu už zcela uzavřenou záležitostí. „Naprosto, určitě. Pro mě komunismus skončil na smetišti dějin. Už jsme ho porazili a už to opravdu není hrozba. Naše budoucnost má spoustu hrozeb, ale jsou to normální problémy západní země,“ přemítal otec tří dcer.
Události revoluce se jim snažil smysluplně vysvětlit. „Snažil jsem se jim to nepodávat tak, že tatínek je hrdina a že sám zničil hydru komunismu. Snažil jsem se jim předat myšlenku, že minulá doba byla špatná doba. Že mají štěstí, že se narodily do svobodné společnosti a že mají možnosti, které jsme neměli. A že by si toho měly vážit,“ dodal Klíma.
