Hrdinnou smrt sedmi československých výsadkářů připomněl pietní akt v Resslově ulici u pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Úterní akce se zúčastnily stovky lidí včetně politiků a válečných veteránů. Parašutisté padli po sedmihodinové bitvě s německou přesilou před 77 lety. V kostele a jeho kryptě našli útočiště po atentátu na Heydricha.
„Je třeba si tyto hrdinské činy neustále připomínat,“ řekl na vzpomínkové akci ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO). Pietní akt podle něj připomněl největší odbojářský čin druhé světové války v Evropě, atentát na Reinharda Heydricha.
U okna krypty, ve které se parašutisté skrývali, za zvuku vojenské hudby položili věnce a květiny například místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), předseda sněmovny Radek Vondráček (ANO) nebo váleční veteráni Emil Boček či Miloslav Masopust. Pietě přihlížely stovky lidí.
Před chrámem zazněla nejprve slovenská, pak i česká hymna. Následovala bohoslužba za zemřelé a krátká pieta v kryptě kostela. Po poledni padlé připomněla i městská část Praha 2 na chodníku naproti kostelu u pamětních destiček, které byly loni umístěny v místech, kam byla vynesena těla výsadkářů.
Boji v kostele předcházel atentát na Heydricha
Josef Gabčík s Janem Kubišem uskutečnili atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dopoledne 27. května 1942. Hned po tomto činu, který neměl v tehdejší Evropě obdoby, rozpoutali nacisté v protektorátu masové popravy a hon na pachatele a jejich pomocníky. Jejich intenzita ještě zesílila poté, co protektor čtvrtého června 1942 utrpěným zraněním podlehl.
Oběma parašutistům se ale i přes mimořádná opatření díky pomoci domácího odboje a ochotě tamních kněží a kastelána podařilo ukrýt v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici. V kostele postupně našlo útočiště všech sedm výsadkářů, kteří v té době působili v Praze. Kromě Gabčíka s Kubišem to byli Josef Bublík, Jan Hrubý, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík.
Na jména atentátníků přišli nacisté až díky výsadkáři Karlu Čurdovi, který se v té době skrýval u rodiny. Tam ale podlehl strachu a nátlaku příbuzných, svědomí mu podrýval také slib, že informátorům se nic nestane, a budou naopak odměněni. Své kolegy udal. Třináctého června napsal dopis, ve kterém Gabčíka s Kubišem označil za pachatele atentátu. Když neobdržel žádnou reakci, odjel 16. června do sídla gestapa v Praze a nacistům poskytl další informace, které měl o ostatních parašutistech a rodinách, jež je ukrývaly. To okupanty, kteří byli až do té doby ve svém pátrání bezradní, přivedlo na stopu.
Kde konkrétně se vojáci ukrývají, zjistili nacisté díky tvrdému mučení od jedné z rodin, která Gabčíkovi s Kubišem pomáhala. Čurda nacistům prozradil i jména spolupracovníků parašutistů, čímž přispěl ke smrti řady lidí.
Poslední bitva
Poté, co se nacistům podařilo zjistit, kde se parašutisté schovávají, nabraly události rychlý spád. Po čtvrté hodině ranní 18. června 1942 byl pravoslavný chrám v Resslově ulici (dnes kostel sv. Cyrila a Metoděje) obklíčen osmi sty vojáky. Odpor sedmi mužů, kteří měli k dispozici pouze pistole s omezenou municí a pravděpodobně také pár granátů, proti dobře vyzbrojené mnohonásobné přesile trval zhruba sedm hodin.
Teprve asi po dvou hodinách se nacistům podařilo zlomit odpor tří mužů na kůru – Opálky, Kubiše a Bublíka – a to poté, co parašutistům došlo střelivo. Kubiš utrpěl smrtelné zranění, zasáhly ho střepiny výbušnin a kusy zdiva a trosek. V bezvědomí byl převezen do lazaretu SS v Podolí, kde zemřel na vykrvácení. Opálka s Bublíkem si nechali své poslední náboje pro sebe, když byla situace bezvýchodná, střelili se do spánku. Bublík nezemřel okamžitě, spolu s Kubišem byl odvezen do lazaretu, zemřel ale po cestě.
„Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“
Zbylí čtyři parašutisté se po celou dobu útoku ukrývali v kryptě kostela. Na to, že se v chrámu nacházejí, přišli nacisté – kteří nevěděli, kolik mužů se celkem v kostele schovává – údajně díky čtvrtému obleku, jenž se nacházel na empoře. Pomocí nátlaku na duchovní a kastelána, kteří parašutistům pomáhali, se nacistům podařilo najít otvor, jímž se muži do krypty dostávali. Když se do něj pokusili vstoupit, parašutisté je odrazili.
Následný boj trval asi čtyři hodiny. K otvoru do krypty přivedli nacisté i Čurdu, který tam volal: „Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo.“ Parašutisté zareagovali palbou a na další výzvy odpovídali: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ Nacisté se je pak pokoušeli vypudit slzným plynem a vyplavit pomocí hadic s vodou, které zastrkovali do krypty malým okénkem z ulice. Parašutisté hadice pomocí žebříku odráželi ven, jeden protektorátní hasič ale nakonec žebřík zachytil a vytáhl.
Poté se pronásledovatelům podařilo rozbít starou náhrobní desku zakrývající vchod do krypty a sestoupili dolů. Výsadkáři byli chycení v pasti a nakonec v beznadějné situaci zvolili dobrovolnou smrt.
Těla byla vytažena z krypty a vyskládána na chodník. I proto se dodnes neví, ve kterých místech krypty parašutisté zemřeli. Později byli do řady mrtvol položeni Kubiš s Bublíkem, jejichž těla sem nacisté přivezli z lazaretu k identifikaci. Na chodníku naproti kostelu své bývalé kolegy identifikoval i Karel Čurda.
Během několika dní lékaři provedli pitvy všech parašutistů. Po nich byla těla předána ke studijním potřebám německým studentům do anatomického ústavu, poté je odvezli na Ďáblický hřbitov. Tělům nicméně chyběly hlavy. Ty byly na příkaz gestapa upraveny jako osteologické preparáty – pět vypreparovaných lebek s průstřely v oblasti spánku se podařilo vyfotografovat v budově německého Ústavu soudního lékařství.
Hlavy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše nacisté nepreparovali – včetně měkkých tkání a tváří je zalili do konzervačního roztoku. O jejich osudu po válce neexistují spolehlivé informace. Co se dál dělo s těly parašutistů, zůstává nejasné, většina by měla být uložena na hřbitově v pražských Ďáblicích.
Represe českého národa
Nacistická odplata za Heydrichovu smrt dopadením parašutistů neskončila a běsnění mstících se okupantů nepřežily tisíce Čechů. Den po dopadení parašutistů byl popraven například vězněný protektorátní předseda vlády Alois Eliáš.
Dne 24. října 1942 Němci zahájili v koncentračním táboře Mauthausen vraždění více než 260 československých příbuzných a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na atentátu. Další vraždy Němci provedli 26. ledna 1943 a 3. února 1944. Mezi zabitými byli příbuzní, rodiny a zejména spolupracovníci členů paraskupin Anthropoid, Out Distance a Silver A. a B.
Atentát na Heydricha se do československé historie zapsal rozporuplnými výsledky a pohledy na tento čin. „Na jedné straně pozvedl pověst a prestiž československého odboje na celém světě. Vedl k obrovské vlně solidarity s utrpením českého národa, který byl vystaven kruté německé odvetě. Jméno Lidic se stalo symbolem sympatií s malým národem, který touto vojenskou akcí prokázal své odhodlání k boji. To vše převážilo na vahách politických rozhodnutí Spojenců při řešení budoucnosti Československa,“ napsal v knize Jaroslava Čvančary historik Jiří Šolc.
„Druhou stránkou tohoto úspěchu byly těžké ztráty domácího odboje, z nichž se vzpamatoval až v posledním roce války,“ dodal Šolc. Atentát a jeho strůjce přitom zatracoval a očerňoval především komunistický režim, který některá fakta překrucoval a jiná zamlčoval.
Není nicméně pochyb o tom, že se likvidace Heydricha stala činem, který neměl obdoby, a také jednou z nejúspěšnějších akcí evropského protinacistického odboje.
