Ministerstvo školství má podle návrhu rozpočtu disponovat v dalším roce částkou asi o patnáct miliard větší než letos. Peníze samy o sobě české školství ale nevyléčí. Sociolog a zakladatel PAQ Research Daniel Prokop v Interview ČT24 řekl, že je zapotřebí přijmout řadu reforem a investicí do modernizace vzdělávání či kooperace mezi školami. Peníze by státu mohla přinést redukce množství odkladů nebo počtu žáků a studentů, kteří nedokončí své vzdělání.
České školství potřebuje více než peníze, míní sociolog Prokop
Sociolog Daniel Prokop byl hostem v pořadu Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
Navýšení rozpočtu pro školství, které má pro příští rok disponovat částkou asi šedesát miliard, je podle sociologa dobrou zprávou. Z dlouhodobého hlediska ale mohla být dnes částka o třicet dva miliard vyšší, pokud by se od roku 2020 pokračovalo v nárůstu o čtyři procenta HDP. Přitom už v roce 2020 byl rozpočet pro školství, včetně krajů a obcí, pod úrovní, kterou stanovuje OECD. V programovém prohlášení se vláda zavázala k financování na úrovni průměru OECD a k dosažení tohoto cíle chybí podle různých odhadů padesát až šedesát miliard korun.
Podle Prokopa peníze samy o sobě tuzemské školství nezlepší. Je potřeba zavést řadu reforem, z nichž některé jsou součástí strategického plánu 2030. „Je potřeba reformovat obsah na základních školách, je potřeba úplná reforma středních škol, jelikož máme málo gymnázií a učiliště jsou roztříštěná, je potřeba modernizovat vzdělávání učitelů a vedení ředitelů. Máme podfinancované vysoké školství a vědu a oproti OECD je podfinancované také předškolní vzdělávání,“ uvedl Prokop.
Dotované obědy ve školách
Školství by pomohly také reformy, které se běžně zavádějí v zahraničí. Takovým krokem může být zavedení obědů zdarma pro znevýhodněné děti, které je otestováno v řadě zemí a existují i porovnání mezi různými regiony. Jejich zavedení má pozitivní vliv na docházku dětí, zlepšení socializace a celkovou větší úspěšnost ve školách.
Podle zahraničních studií má podpora předškolního vzdělávání zejména pro znevýhodněné děti zhruba dvou až sedminásobnou návratnost v průběhu života daného člověka, který je úspěšnější, méně nezaměstnaný, ale i méně nemocný.
V tuzemském školství navíc existuje mnoho neefektivit, na kterých by stát mohl ušetřit až dvacet miliard. Mezi ně patří například četnost odkladů, které má v Česku 25 procent dětí, zatímco evropský průměr se pohybuje mezi jedním až pěti procenty. „Samozřejmě některé děti potřebují odklad, ale v řadě případů tím řešíme to, že škola není připravená na to dítě, že vzdělávání v první třídě předpokládá připravenost dítěte, namísto aby se škola snažila těm méně připraveným více pomoci,“ řekl Prokop.
Problémem je, že kvůli jednoletému odkladu chybí ve školkách místa pro dvouleté a tříleté děti, a rodiče tak nepracují. Podle různých odhadů odklady stojí stát okolo jednotek miliard, přičemž částku tvoří zejména ušlé odvody rodičů a během následného života dítěte, které přišlo o jeden pracovní rok života.
Další možné návrhy
Vzdělávacímu procesu by také pomohlo omezování neúspěšnosti v nejrůznějších fázích pedagogického procesu od základních škol až po vysoké školy. V průměru přibližně čtyři procenta dětí nedokončí devět tříd základní školy. Řada dětí nepokračuje na střední školu nebo učiliště, nebo školu nedokončí. Prokop uvedl, že „tito žáci jsou velmi znevýhodněni na pracovním trhu a stát to stojí prostředky v odvodech, nezaměstnanosti a dávkách“.
Vysokou školu nedokončí přibližně třetina studentů. Na vině je například nedostatečná průprava ze středních škol, kterých je málo, nebo absence podpory dětí z chudších poměrů. Česká republika má podle statistik nejmenší počet vysokoškoláků ve věku 25 až 35 let v Evropě. Neúspěšné roky studia jsou také obrovským nákladem, který by stát mohl redukovat.
Podle sociologa by mělo být šetření ve školství důraznější, na druhé straně by mělo docházet k investicím do školek, vzdělávání ředitelů a jejich podpory a vedení. Problematická je také roztříštěnost školství, které by mohlo být řešeno sloučením škol pod jedno ředitelství.
Plánem vlády je slučovat školy, ve kterých je méně než dvě stě žáků. Podle Prokopa to není o tom, školy primárně rušit, ale vytvářet prostor pro jejich vzájemnou kooperaci například sdílením nepedagogických pracovníků, psychologů nebo učitelů angličtiny.
