Ukrajinské uprchlice v Česku začaly pracovat i na pozicích, na kterých častěji vidíme muže. Mezi pracovními místy, která se nedařilo dlouhodobě obsadit a nyní je obsadily ženy utíkající před válkou, patří například lakýrnice karosérií, montážní dělnice kabelů, konstruktérky brzdových systémů do aut nebo řidičky autobusů.
Na českém trhu práce teď firmy nabízejí celkem 364 tisíc volných pracovních míst. Na některá se nedaří sehnat lidi dlouhodobě.
„Většinou se jedná o místa ve výrobě, logistice nebo ve službách, takže se mezi nimi najdou i místa určená původně mužům. Místa, která občané Ukrajiny obsazují, jsou opravdu taková, která už dlouhodobě nejsou obsazená, což v praxi znamená, že určitě není možné říci, že by občané Ukrajiny brali práci občanům České republiky,“ vysvětluje mluvčí Úřadu práce České republiky Kateřina Beránková.
Například Jana z Kryvého Rohu před válkou učila děti výtvarnou výchovu a ruční práce. Teď vyměnila školní štětce za mnohem těžší nástroje – lakuje karosérie v továrně v Kopřivnici. Právě tam stále nabírají zaměstnance, protože v uprchlících našli potřebnou pracovní sílu: ženy, kterým se snaží přizpůsobit typicky mužské pracovní pozice.
„Vyrábíme nákladní automobily, takže skutečně potřebujeme i tu mužnou sílu, a proto jsme šli místo po místu. Podívali jsme se, kde jsou ženy schopny se to naučit a kde jsou schopny fyzicky tu práci dělat,“ říká personální ředitelka firmy Tatra Trucks Natalie Linhartová.
Kopřivnická Tatra dosud zaměstnávala hlavně muže. V poslední době se to ale mění, a ve firmě jsou zhruba tři čtvrtiny mužů a jedna čtvrtina žen, nově i deset Ukrajinek.
Iryna Klymenková, která uprchla z průmyslového města Kamjanske poblíž Dnipra, se s novou prací vrátila do studijních let. V Kopřivnici programuje stroje. „Studovala jsem technickou univerzitu a učila jsem se psát programy právě pro takové stroje. Ale nikdy jsem tu práci nedělala. A teď poprvé dělám svou původní profesi,“ popisuje.
Chybějící řidiči a řidičky autobusů
Využít pracovní sílu ukrajinských žen plánuje i dopravce z Liberce. Pracovníci, kteří by se posadili za volant autobusu, jim zoufale chybí. Dopravní společnost chce proto založit celý ukrajinský autobusový pluk. Prý klidně naberou rovnou sto žen.
„Chybí nám řidiči a řidičky, takže pro nás je to situace, která může být řešením pro obě strany. Tedy jak pro nás při hledáni zaměstnanců nebo zaměstnankyň, tak pro ukrajinské uprchlíky, když se rozhodnou zůstat déle v České republice,“ míní mediální zástupce společnosti BusLine Radovan Vrátný.
V továrně v Dolním Podluží, kde se vyrábí kabely, do práce nastoupila dvaačtyřicetiletá Natalija Korutanová. Vystudovaná inženýrka podnikala na Ukrajině s obuví, v Česku nyní pracuje jako montážní dělnice propojovacích kabelů. „Dělala a hledala bych jakoukoliv práci, protože za prvé jsem zvyklá pracovat a za druhé je psychologicky těžké jen tak sedět a nic nedělat,“ říká.
Natalija je z ukrajinské Buči. Uprchnout stihla těsně před ruským masakrem místních obyvatel a z dění doma je na dně. „Chci si vydělat nějakou korunu, abych mohla nějak pomoci rodině na Ukrajině, která teď nemá možnost pracovat,“ vrací se v myšlenkách do domovské země.
Ve firmě na výrobu brzdových systémů do aut v Liberci začaly pracovat Ljudmila s dcerou Anastasií, které přijely z Kyjeva. Vedoucí pobočky personální agentury Hoffman Wizard vysvětluje, že ve společnosti se cíleně pozměnil systém rozdělení výroby.
„Sám klient nám nabídl, že se pokusil práci trošičku upravit a změnit pozice mužů, které posunul dál k těžším komponentům. Našel pak část, na které umožnil pracovat ženám, když skládají lehčí komponenty,“ říká. I tak jde ale o těžkou manuální dřinu a dvanáctihodinové směny.
Chvíli nemyslet na to, co se děje doma
Ljudumila je přitom zemědělská inženýrka a pracovala ve výzkumu v laboratoři. Dcera je vystudovaná lékárnice. „Je to úplně jiný obor, nikdy jsem se předtím s touhle práci nesetkala, ani šroubovák jsem v ruce nedržela, je to pro mě novinka. Ale máme dobré učitele, kluci nám dobře a rychle vše vysvětlují. Snažíme se a pracujeme,“ říká.
Ljudmilin manžel bojuje na frontě. Těžká práce jim pomáhá nemyslet na to, co se doma děje. Slouží pro ně i jako zdroj k úniku a terapii. Na tom se shodují i ostatní ženy z Ukrajiny. „V téhle situaci díky práci mohu vypnout hlavu. Díky tomu, že dělám nějakou práci, tak se necítím zbytečná,“ uzavírá Anastasija.
