Věra Nosková

Český klub skeptiků Sisyfos na jaře opět přikuloval Bludné balvany za matení české veřejnosti a blátivé myšlení. Letos se vybíralo z více než sto dvaceti navržených laureátů. Samotné udělování probíhá tradičně v antickém pojednání, astrofyzik Jiří Grygar vystupuje jako vyslanec Sisyfa, přítomny jsou tři Gracie a Harpyje. Důležité ale je, že laudatiím je věnována pozornost, péče a čas, Byť humorná, jsou sepsána na odborné úrovni. Text je komitétem Bludných balvanů připomínkován, upravován a krácen, takže jde víceméně o kolektivní autorství. Balvany jsou bronzové, stříbrné a zlaté a udělují se jednotlivcům a „družstvům“. Zde je malý přehled „oceněných“ a několik ukázek.

Na balící papír jsem tenkrát do kruhu nakreslila velká písmena abecedy, doprostřed slova ano, ne, nechci, nemohu, nevím. Všichni kolem stolu jsme položili dva prsty na dno obrácené skleničky. Ta dávná seance probíhala o polední přestávce, v sedmé třídě základní školy.

Kdo má potřebu věřit, najde si svého boha či bohy v bohaté nabídce, kdo má potřebu o víře pochybovat, má k tomu důvodů víc než dost.

Než spustím, musím rovnou odrazit očekávané kritiky, spíš kritičky, namítačky a taky zastánce údajné ženské křehkosti a nezpochybnitelného laskavého mateřství; tedy – je mi známo, že existují muži psychopati, dále agresivní závisláci (na alkoholu, tvrdých drogách, patologičtí hráči), muži lenoši, paraziti, slaboši, násilníci a extrémní sobci. Je hrozné s nimi žít a mít s nimi děti, je komplikované a nervy drásající se jich zbavovat rozchodem a rozvodem.

Když vidím v realitě nebo na televizní obrazovce dámu, která, aby odvrátila zlé a posichrovala dobré ťuká na skříň, na stůl nebo dokonce na zuby (proč na ně? má je snad dřevěné?), napadne mě pokaždé, proč si tak nesmyslné gesto neodpustí, vždyť hyzdí její projev. Může to být osoba jinak bystrá, i když připusťme, že existují jedinci, kteří by si měli v takových případech zaťukat na mozkovnu, kde lze očekávat dřevo v podobě pilin.

Tuto hrubost, byť veselou, prý napsal v nějakém rozverném textu spisovatel, textař a dramatik – hlavně pak ironik J. R. Pick. Příslušný text jsem nevypátrala, to dvouverší bylo úslovím mého kamaráda, který měl J. R. Picka v oblibě, citoval ho, když chtěl vyjádřit, že jde opravdu do tuhého.

Říkám jim pracovně jurodivci nebo zázračníci a o jejich vymyšlenosti, výboje a byznys se zajímám snad už od bájné revoluce, která nám, kromě svobod všeho druhu, přinesla i možnost podnikání a šíření jakýchkoli myšlenek a teorií, včetně těch legračních a podvodných. No ale od toho má občan mozek v hlavě, aby oddělil zrna faktů od blábolivých plev. Kolem zázračníků, jejichž teorie a praxe popírá či ignoruje přírodní zákony, je pro jednoho spousta legrace, pro druhého důvod ke vztekání – mnozí ale tuhle oblast vnímají jako duchovní, tajemnou, vidí v ní jakési napojení na přírodní ba dokonce na vesmírné síly, ať už to znamená cokoliv.

Hele a já jí řekla, ty vado, to snad nemyslíš vážně, ne? Normální bréca, ne? A von řek, hele, myslí. A vona – já ti to vrátim. Se neboj. A já – hele a co včéra. Včéra ne? A vona - normálka nic, hele. A já – vole, tak to di do háje. A vona – to myslíš vážně? A von - hele, myslí… Vášnivě mlela, skoro až křičela asi dvacetiletá dívka a to melivo prosypávala prskavým smíchem. Kamarádka se na ni přitom snaživě usmívala, zas jeden submisivní typ, napadlo mě.

Můj muž si občas, ne příliš často, libuje, že si mě kdysi našel a vzal. Je to milé, dojemné a legrační, neboť je to přece naopak, to já si vybrala jeho. Tak jako to činí většina samiček v přírodě, přičemž jsem samozřejmě musela zavrhnout jiné konkurenční samce, protože naše kultura mnohomužství netoleruje.