Když vidím v realitě nebo na televizní obrazovce dámu, která, aby odvrátila zlé a posichrovala dobré ťuká na skříň, na stůl nebo dokonce na zuby (proč na ně? má je snad dřevěné?), napadne mě pokaždé, proč si tak nesmyslné gesto neodpustí, vždyť hyzdí její projev. Může to být osoba jinak bystrá, i když připusťme, že existují jedinci, kteří by si měli v takových případech zaťukat na mozkovnu, kde lze očekávat dřevo v podobě pilin.
Jistě, pověry, víra ve znamení a drobné rituály čarování mají v lidské kultuře své místo, svou historii a nejsou bez zajímavosti. To ale neznamená, že nejsou mnohdy komické, že nebývají bezmyšlenkovité, že se jeví někdy jako úplně stupidní a jsou-li brány vážně, mohou páchat škody na majetku, kvalitě života a na psychice postiženého. Dnes už z nich v naší kultuře zbyla většinou jen neškodná rezidua, ale bývaly doby a místa, kdy pověry, úkony k zažehnávání zlého a přivolávání užitku ochromovaly lidskou komunitu, někdy celé říše.
Z dopisu Julia Caesera:
„K zásilce tohoto týdne přikládám půl tuctu z nesčíslných hlášení, která jako nejvyšší velekněz dostávám od věštců, žreců a pěstounů slepic. … Zdědil jsem toto břímě pověr a nesmyslů. Vládnu nesčíslnému množství lidí, ale musím přiznat, že jsem ovládán ptáky a duněním hromů. … Nejhorší na té víře ve znamení a v jejich vykladače ovšem je, že deptá a podrývá samotný životní elán lidí. Víra ve znamení poskytuje našim milým Římanům – od metaře až po konzula – vágní pocit bezdůvodného optimismu a zároveň je prostupuje mlhavým strachem; strachem, jenž nemobilizuje k činům a neaktivuje důmysl, nýbrž ochromuje.“ (Thorton Wilder: Březnové Idy)
O víře v hovadiny
Ta oblast je víc než pouhou hloupostí, jde o sociologický fenomén, kterým je ostatně i výrazná nedostačivost v myšlení, ta hnací síla lidstva – vzad. Ale co naděláme, jsme takoví, jaké nás evoluce a vlastní historie vytvářela. Naštěstí v nových časech máme nástroje, které prý pomalu a stále zvyšují průměrnou bystrost našeho druhu. Podílí se na tom hlavně rostoucí gramotnost, přístup ke vzdělání a informacím – ovšemže kontaminovaných iracionalitou a často až nablblou zábavou.
Existuje několik základních příčin iracionality, jinak též pošetilosti neboli víry v hovadiny.
V pozadí jsou evoluční dějiny našeho druhu, stavba a funkce mozku včetně jeho vývoje - počínaje dětstvím. Bahniskem je duševní lenost. Často nebereme v potaz pravděpodobnost a elementární statistiku. Myslet solidně, bystře a bez předsudků nám brání informace pokřivené emocemi a také sebeklamy. Dále je to častý omyl plynoucí z prvního dojmu. Dámy, které se pyšní tím, že dají na první dojem, se nemají čím chlubit. Bývá totiž povrchní. Ženská intuice sice leccos odhalí, ale spíš v detailech a rozhodně není bezchybná.
Panebože, tolik práce nebohého mozku, řekne si leckdo, kterému jinak není líto dřít nebohé tělo v posilovně. Jenže - není snad mozek přinejmenším tělu roven? Vždyť na našem trénovaném mozku závisí, jak se budeme rozhodovat, a tedy jak bude vypadat náš život! Život s pověrami a strachem z domnělého nebezpečí – temných sil, špatných energií, elektromagnetického smogu, čarodějnic, obav z třináctky, černých koček a stovek dalších starodávných i současných strašáků bývá temný, úzkostný, zavalený hlušinou nesmyslných úvah, obav, zbytečných protiopatření, absurdního čištění organismu a dalších nesmyslných úkonů.
Úskalí prvního dojmu
Kdysi jsem byla učitelkou v mateřské škole. Do třídy předškoláků vodil ježatého kluka ve špinavé mikině ke svému zevnějšku stejně lhostejný otec. Chlapec měl věčně nudli u nosu, s dětmi se celkem nebavil. Nosil si s sebou knížky a četl si. Zjistila jsem, že jeho otec je astrofyzik. Když kluk viděl, že mě vesmír zajímá, odvyprávěl mi, co všechno o něm od táty věděl. Leckterý středoškolák by ho poslouchal s otevřenou pusou. Nakazila jsem svým obdivem k budoucímu vědci další spolužáky, Katka si ho spontánně vzala pod patronát, stála při něm a nabízela mu své kapesníčky s potiskem Rumcajze. Jednou, dojatá jeho vášní pro výbuchy supernov jsem ho chtěla pohladit po tváři. Pozor, řekla věcně Katka, má pořádnou nudli.
První dojem! Ať mi nikdo nevykládá o svých jasnozřivých prvních dojmech! Toho kluka by po prvním zkouknutí kdekdo zařadil mezi zanedbané ubožáky. Tím nechci vyvolat dojem, že malí i velcí géniové bývají zásadně zanedbaní a nepoužívají kapesník, což připomíná nepravdivá lidová klišé o neschopných inteligentech. Myšlenková klišé jsou další past, brání nám vidět život a lidi plasticky a v jejich mnohotvárnosti.
Úskalí čarování
Moje dávná známá nosila na krku kožený váček, v němž měl být hadí jed, který jí vylaďoval stahy střev, na zápěstí měla energetický náramek a věnovala se náruživě holotropnímu dýchání v šatech i zcela bez oblečení. Přes to všechno bývala často nemocná. Léčila se bylinkami, medem, přikládáním nakrájené cibule, baňkováním, nosila talismany a divila se, že choroby nejsou na ústupu. Byla to dáma s vysokou školou.
Korunu všemu nasadila má někdejší přítelkyně, spisovatelka – intelektuálka. Měla smysl pro drsný humor a tak jsem brala jako legraci, když mě osočila jakožto čarodějnici. Prý jsem se znesvářila s čarodějnickou komunitou, a tak jsem s Jiřím Grygarem založila Český klub skeptiků Sisyfos, abych se kolegyním – strygám pomstila. Smála jsem se, ale ona se ke mně nepřipojila, zabodávala do mě vědoucí pohled. Když pak zemřela, vyprávěl mi s úžasem blízký pozůstalý, že v jejím nočním stolku našli několik hadrových woodoo panenek označených jmény těch, které mučila zabodáváním jehel. Na jedné z nich bylo moje jméno. Už se nikdy nedozvím, jak vnímala při svém marném čarodějnickém úsilí mé tehdejší pevné zdraví a celkem úspěšný spisovatelský start.
V našich krajích je to úsměvné. Ale v některých částech Indie nebo Afriky osoby podezřelé z čarodějnictví, včetně malých dětí, jejich příbuzní či sousedé mučí, zbavují se jich, vraždí je.
Co dodat? Lidský svět je vratký a nebezpečný. Zůstaňme aspoň střízliví. A rozšiřujme řady střízlivých osvětou a vlastním příkladem.
