Johana Mücková strana 4 z 5

Na sklonku měsíce představí Divadlo Archa odvážnou inscenaci montrealského souboru Daniel Léveillé Danse se šesti zcela nahými tanečníky. Choreografie The Modesty of Icebergs (Cudnost ledovců) bude uvedena hned dvakrát, 27. a 28. září. Prim v ní bude hrát přirozenost a archaická řeč lidského těla. „Inscenace ale nemá žádný sexuální podtext, je zbavena veškeré smyslnosti,“ upozorňuje její autor, kanadský choreograf Daniel Léveillé v rozhovoru pro web ČT24.

"Bez ohledu na mou vůli je má lidská důstojnost zabita ostatními. Má pravá identita může být nebo nemusí být odhalena okolím. Můj vznik nebo zánik je závislý na ostatních, nikoliv na mně." Tolik citace z konceptu nejnovějšího představení Pražského komorního baletu Podmínka zániku, které mu na míru vytvořila mladá korejská choreografka Ji-Eun Lee a soubor jej poprvé uvedl v samém závěru loňské divadelní sezony. Vizuálně silné, filozofující dílo, jež vyžaduje pozorný přístup při sledování, je především o hledání identity. V postmoderní době, v níž žijeme, je to ostatně velmi aktuální téma.

Knitting Peace, v překladu Pletení míru, je nejnovější představení švédského souboru Cirkus Cirkör. Členové tohoto seskupení, tedy pětice zahraničních novocirkusových akrobatů, s inscenací už druhý týden participují na programu pražského festivalu Letní Letná. Jejich „Pletení“ je originální, intimně laděné, jemné a zároveň vzrušující.

Letošní, již desáté vydání cirkusové přehlídky Letní Letná odstartovalo minulou neděli a hned na úvod si její dramaturgové pro diváky přichystali opravdovou lahůdku. Francouzský soubor Cahin Caha, jehož počiny můžeme čas od času sledovat i u nás, přivezl do Prahy svou novinku. Představení Rose, jehož podtitul zní: „Konečně cirkus, kam mají děti vstup zakázán!“

Boxerský ring a v něm na první pohled docela drobná a útlá dívka, která se však jako mávnutím kouzelného proutku mění v tu nejodhodlanější bytost pod sluncem. Právě totiž začíná zápas, ve kterém překročí nejeden svůj limit. Bude kolísat mezi totálním vyčerpáním a vlnami nové energie, které člověku přináší pouze síla vůle. Sáhne si nejen na dno svých možností, ale i emocí a vy to celé za působivého a velmi osobitého hudebního doprovodu Lenky Dusilové prožijete s ní. Do poslední kapky potu. Takové je představení One Step Before the Fall.

Budova Státní opery se po dva letní večery proměnila ve svatostánek všech obdivovatelů současného tance. Akram Khan, britský tanečník a choreograf s bangladéšskými kořeny, přijel 3. a 4. července do Prahy představit svou inscenaci Desh, autobiografické dílo, jehož je jediným interpretem. Dlouho očekávaný host operní dům téměř do posledního místa vyprodal.

Do Prahy včera z Anglie přiletěl Akram Khan, londýnský rodák s bangladéšskými kořeny. Umělec, který je v současnou chvíli jedním z nejuznávanějších světových choreografů své generace, 3. a 4. července uvede ve Státní opeře v rámci festivalu Tanec Praha 2013 své autobiografické dílo Desh.

V rámci festivalu Tanec Praha zavítala do metropole 18. a 19. června špička současného tance, vlámský soubor Peeping Tom s představením 32 rue Vandenbranden. A publikum karlínského hudebního divadla se v okamžení přeneslo z rozpálené Prahy na studené, větrné a velmi nehostinné místo někde vysoko v horách.

Jedním z prvních představení nabitého programu letošního jubilejního ročníku festivalu Tanec Praha bylo dílo Pallea Granhøje Aline Not Alone. Dánský choreograf vytváří divadelní verze životních příběhů umělců, jež ho insnpirují. Toto představení je pátým v řadě jeho takzvaných „performance portraits“.

Dvě odpolední víkendová představení v pražské zlaté kapličce byla věnovaná hned dvěma kulatým výročím. Šedesáté výročí své novodobé existence oslavila Baletní přípravka Národního divadla a neuvěřitelné devadesáté narozeniny její dlouholetá vedoucí, paní Naděžda Sobotková, která je s baletní školou neodmyslitelně spjata už od jejího vzniku. V Národním divadle tato drobná energická žena, bývalá sólistka baletního souboru, působí rovných třiasedmdesát let. Za tu dobu přežila devatenáct ředitelů a čtrnáct uměleckých šéfů baletu. A učit tanec se nakonec stalo jejím celoživotním posláním.

Dlouho avizované, po více než čtyřiceti letech první a na dlouhou dobu jediné představení švédského souboru Cullberg Ballet bylo vyprodáno do posledního místa. Kdo měl to štěstí a dostal se 3. června na Novou scénu, odcházel nadšený. A každopádně jistojistě přemýšlel o tom, kdy v Čechách něco takového uvidíme znovu.

Žena stojí za dřevěným stolem a hraje si s rukama. Škrábe a klouže po stole prsty, tleská, bubnuje klouby po jeho povrchu a zvuky, které její ruce vydávají, se hlasitě rozléhají prostorem. Na ně reagují dva tanečníci a jakoby na povel kopírují nejen tempo, ale i pohyby ženiných rukou. Když přidává na rychlosti, zrychlují i oni a jejich těla sebou mlátí o zem v nevázaných variacích. Když zvedne ruku nad stůl a zastaví se, naopak ztuhnou ve zcela sošných pozicích. Tak vypadá první z několika sekvencí choreografie What the Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) Wima Vandekeybuse.

Ruská taneční hvězda Svetlana Zakharova, která je opěvována kritiky po celém světě, přijela poprvé v historii předvést své umění i do Čech. První ze dvou večerů, ve kterých se ve Státní opeře představila v titulní roli Giselle, nenechal nikoho na pochybách, že je tento zázrak ztělesněním dokonalosti klasického baletu. Až nadpozemská krása, ideální proporce, dlouhé a štíhlé linie údů, neuvěřitelné dispozice s extrémními rozsahy a procítěný herecký projev. Podtrženo a sečteno, Zacharova je zjevení, které jako by ani nebylo z tohoto světa. Je to královna současného klasického tance. Primabalerína assoluta. Právem.

Svetlana Zakharova, primabalerína Velkého divadla v Moskvě a jedna z největších baletních hvězd dneška, se 15. května poprvé představila v Praze, a to v titulní roli romantického baletu Giselle. Tanečnice s aristokratickou grácií a lehkostí patří mezi největší baleríny současnosti. Její fyzická krása s dlouhými liniemi paží a nohou ztělesňuje ideál baletní klasiky. „Nejsem zas taková hvězda,“ upozorňuje ale v následujícím rozhovoru.

Jiří Pokorný je v současnosti jedním z největších a nejnadějnějších jmen českého tance za našimi hranicemi, přesto o něm v Čechách příliš mnoho lidí neví. To by se teď mohlo konečně, alespoň doufám, začít měnit. Včera měla na Nové scéně Národního divadla premiéru první větší choreografie, kterou Pokorný připravil pro český soubor. Pro pražské DekkaDancers postavil dvaadvacetiminutové dílo, které nazval Černý mraky nepláčou. Jde o opravdu unikátní kus, a to jak po stránce choreografické invence, tak i co se týče linie vizuální a koncepční.

Komponovaný večer pod názvem Miniatury se stal za několik posledních let hezkou tradicí. Členové baletního souboru Národního divadla mají díky němu možnost předvádět divákům své kvality nejen coby tanečníci – dostávají příležitost pravidelně prověřit i své choreografické ambice. V úterý 7. května se na prknech Nové scény představilo hned devět drobnějších „kousků“, které vytvořili vesměs mladí potenciální choreografové. A byla to pestrá škála stylů a témat, ve které se našla jak díla výrazná a kvalitní, tak i díla slabší. Ze všech mě opravdu zaujala tři.

Lenka Vagnerová je jednou z výrazných osobností české taneční scény, patří mezi nejproduktivnější choreografky současné mladé generace. V její hlavě se rodí jeden skvělý nápad za druhým. Tento týden v Ponci představila další pozoruhodné dílo – svůj nejnovější projekt nazvala La Loba.

Antikódy. Nová inscenace, pro kterou byla inspirací stejnojmenná sbírka experimentální poezie Václava Havla z roku 1964. Před téměř padesáti lety Havel artikuloval své niterné myšlenky pomocí psacího stroje a vytvořil důmyslné kaligramy, které byly úderným komentářem tehdejší pohnuté doby a osobní výpovědí jeho samotného. Dnes se tyto vizuálně sdělné typografy rozhodli rozpohybovat mladí tvůrci na Nové scéně za použití moderních technologií.

Je dobře, že tvůrci tanečních představení ani v dnešní době nezapomínají na děti. Od počátku roku tak na pražských scénách přibylo hned několik nových představení pro ty nejmenší, za všechny jmenujme například pohádkový příběh Petr Pan v podání Bohemia Baletu nebo dětskou inscenaci Vidím Nevidím v Laterně Magice. Dětem je věnována i poslední premiéra Pražského komorního baletu, seskupení, kterému se po téměř padesáti letech existence podařilo udržet v pozici největšího českého nezávislého profesionálního tanečního souboru.

Současný vývoj tanečního umění jde, dá se říci, velmi eklektickou cestou. Taneční obor se neustále proměňuje a mísí v sobě různorodé vlivy počínaje baletem přes moderní tanec až po jiné žánry. Každý z těchto směrů podněcuje inspiraci a zvědavost jak v samotných tvůrcích, choreografech a tanečnících, tak i v divácích. Je to právě konfrontace a zkušenosti s odlišnými pohybovými slovníky a vizemi, které jsou jádrem umělecké práce. A proto se dramaturgie Národního divadla rozhodla v letošním roce okořenit svůj repertoár a vytvořit nový projekt s názvem Otevřená scéna.

Do pražského Národního divadla přijel 29. ledna brněnský balet s celovečerním příběhem o nenaplněné lásce, který vytvořil renomovaný choreograf Youri Vàmos. Lucidor a Arabella je velkolepé divadelní drama se silným, promyšleně vypointovaným dějem. Ne zcela známé dílo zpracované podle literární předlohy Huga von Hofmannsthala bylo pro diváky v dobrém slova smyslu velkým překvapením.

Ve zbrusu novém představení souboru Cirk La Putyka RISK je hned několik „poprvé“. Poprvé se české novocirkusové uskupení představilo s mezinárodním obsazením, poprvé jeho délka přesahuje dvě hodiny (a pořád je na co se dívat) a poprvé je také zapojena filmová projekce. Co je ústředním motivem mimořádně náročného díla? Jak napovídá už název, je to risk ve všech jeho podobách, a to nejen v divadle, ale i v civilním životě. Jde zde o překonávání strachu a stejně tak i sama sebe. A co se týče nápadů, nových podnětů a inspirace, Cirku La Putyka se zase podařilo posunout svou pomyslnou laťku o hodně dál.

Hned dvě premiéry, jedna česká a jedna světová, čekaly na diváky 22. ledna ve Stavovském divadle. Zbrusu nový komponovaný program si pro své publikum připravil soubor Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, Bohemia Balet.

„Hlavní inspirací pro tuto inscenaci pro mě byli ptáci. Jejich bohatý svět nad námi, mytologický rozměr, jejich charaktery a úžasná dynamika. Jsou pro mě prostředkem, jak ukázat chování a toleranci k jiným bytostem,“ říká Lenka Vagnerová o svém novém představení Jezdci, které bylo od svých listopadových premiér poprvé reprízováno v divadle Ponec 21. ledna.