Jedním z prvních představení nabitého programu letošního jubilejního ročníku festivalu Tanec Praha bylo dílo Pallea Granhøje Aline Not Alone. Dánský choreograf vytváří divadelní verze životních příběhů umělců, jež ho insnpirují. Toto představení je pátým v řadě jeho takzvaných „performance portraits“.
Pod názvem Aline Not Alone se skrývá komorně pojaté, ale velmi působivé jevištní zpracování zásadních životních okamžiků jednačtyřicetileté kubánské tanečnice Aline Sanchez Rodriguez. Intimní atmosféra divadla Ponec dokreslená tlumeným světelným designem je jako stvořená pro podobně niternou a emotivní výpověď.
Interpretka vzpomíná v útržcích na hodiny tance v dětství, na báseň, kterou jí napsal táta ke třicátým narozeninám, na dobu, kdy tančila v Kubánském národním baletu. Právě baletní soubor patří k tomu, čím se komunistická Kuba může chlubit. Režim ale samozřejmě netěší útěky tanečníků při zahraničních turné, které nejsou ničím ojedinělým, ba naopak, slýcháme o nich docela často.
Být umělkyní a k tomu Kubánkou není ani trochu lehké, navzdory drobným společenským výsadám žijete i tak na hranici bídy. Aline strávila část svého života v Havaně, na základě kulturního víza odjela tančit do zahraničí, po svém návratu už ale další vízum nedostala. Zbývala tak jediná možnost. Odjet na vízum turistické a riskovat tím, že už nebude možné se vrátit. A tak se i rozhodla.
Jde o „one woman show“, která stojí a padá především na charismatu a drivu hlavní aktérky. Ta během bezmála hodinové performance téměř nevydechne. Energické taneční kreace, které Aline prokládá sugestivními monology o důležitých momentech svého života, dokreslují výkony dvou hudebníků (Thierry Boisdon a Simon Busk) v zajímavém nástrojovém složení. Tanečnici totiž doprovází na kytary, perkuse, ale třeba i hrnce na vaření. Aline sama se nevyjadřuje jen tancem, ale i výborně zpívá. Celé představení se tak pohybuje na pomezí tance, divadla, hudebního koncertu a zpěvu.
Aline se v medailonku v Granhøjově režii představila jako velmi dynamická, vitální žena, která bere své životní peripetie s nadhledem a optimismem. Je to zralá tanečnice s kvalitní technikou, zároveň z ní srší temperament, spontánnost a údernost. Na jejím tanečním projevu je dobře znát, že se jí dostalo klasického vzdělání. Zásadně staví na svém klasickém školení, kterým je balet, ten však používá jen jako prostředek pro to, aby se dostala do dalších poloh. Krásně jej propojuje s afrokubánským folklorem a latinskoamerickými tanci. Ano, nic není Kubáncům přirozenější, než je tanec. Svobodomyslný tanec v nesvobodné zemi.
