Co se stane, když vaše tělo na vše zapomene

Žena stojí za dřevěným stolem a hraje si s rukama. Škrábe a klouže po stole prsty, tleská, bubnuje klouby po jeho povrchu a zvuky, které její ruce vydávají, se hlasitě rozléhají prostorem. Na ně reagují dva tanečníci a jakoby na povel kopírují nejen tempo, ale i pohyby ženiných rukou. Když přidává na rychlosti, zrychlují i oni a jejich těla sebou mlátí o zem v nevázaných variacích. Když zvedne ruku nad stůl a zastaví se, naopak ztuhnou ve zcela sošných pozicích. Tak vypadá první z několika sekvencí choreografie What the Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) Wima Vandekeybuse.

Poprvé ji jeho dnes světově proslulá taneční skupina Ultima Vez, uvedla v roce 1987. A opravdu překvapující je, jak toto dílo i po šestadvaceti letech od své premiéry dokáže oslovit diváka. Dynamická choreografie je plná napětí a vzrušení, devět tanečníků jde do provedení s frenetickou dávkou energie, maximálním soustředěním a koordinací.

V dalším obraze tanečníci pracují se sádrovými cihlami nejrůznějších velikostí, nejdřív je přesouvají, a opatrně, tak aby se ani nedotkli země, křižují prostor jeviště. Slouží jim i jako odrazový můstek, když po sobě divoce skáčou. Pak začnou běhat po obvodu scény, vyhazovat cihly do vzduchu a házet je jeden po druhém. Zde funguje vynikající načasování. Pokaždé, když těžká cihla už téměř dopadá na hlavu tanečníka, o pouhou setinu vteřiny dříve ho strhne nějaký kolega do bezpečí.

Velmi silná je scéna, která se odehrává v jakémsi šeru, v níž postupně eskaluje scénář ne zcela nepodobný modelu sexuálního obtěžování či domácímu násilí mezi partnery. Muži nutí ženy zůstat na místě a bez pohybu, agresivně ovládají všechny jejich pohyby a mají je pod naprostou kontrolou. I když se ženy konstantně vzpírají, nechávají se nakonec muži plně řídit, protože vlastně nemají na výběr. Ztrácí možnost ovládat svá vlastní těla. Byť všem pohybům předchází dlouhý proces zkoušek, to, co interpreti na scéně předvádějí, vypadá často spíše jako skutečné instinktivní reakce či spontánní pohyby než jako fixně daná choreografie.

Šestadvacet let je dlouhá doba. A to nejen pro taneční skupinu, ale i pro vývoj moderního tance obecně vzato. Ani více než čtvrtstoletí, jež uplynulo od debutu choreografie, která byla ve své době přelomová, jí nicméně neubralo na přitažlivosti. What the Body Does Not Remember není popisné ani narativní dílo, ve své podstatě jde o jednoduchý a syrový hodně divadelní kus, který dodá každému divákovi témata k přemýšlení, zapůsobí na náladu a rozjitří emoce. Osloví a rezonuje i s dnešním publikem.

Ultima Vez - What the Body Does Not Remember
Zdroj: Archa theatre/Danny Willemms

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Na cenách Vinyla uspěli Black Tar Jesus, projekt Rivermoans a Miloš Hroch

Deskou roku se na cenách Vinyla stalo album Aftermath projektu Black Tar Jesus, za kterým stojí Tomáš Kopáček. Nahrávka propojuje kytarový minimalismus a temné syntezátorové plochy. Objevem roku porota zvolila projekt Rivermoans multimediální umělkyně Marie Tučkové. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého na něm pracuje s vícehlasým zpěvem a inspirací duchovní hudbou. Počinem roku se stala kniha Šeptej nahlas publicisty Miloše Hrocha, mapující historii českého shoegazu (hudba je postavena na kytarové vazbě) v širším společensko-kulturním kontextu. Ceny v pátek obdrželi v pražském kulturním prostoru Archa+.
před 5 hhodinami

Asistovaná sebevražda zdravého člověka? V Ostravě o tom rozhoduje Bůh a diváci

Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
před 14 hhodinami

Na novém albu je hodně smrti i píseň o klimakteriu, říká Ester Pes Kočičková

Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
12. 3. 2026

VideoFilmové premiéry: Pravda a zrada, Made in EU či další Přání k narozeninám

Čtvrteční premiéry přinesly do tuzemských kin snímek Made in EU. Sociální drama bulharského režiséra Stefana Komandareva nabízí s kritickým odstupem pohled na kapitalismus, moderní otroctví a korupci v Bulharsku. Do dob druhé světové války se zase vrací americko-litevský snímek Pravda a zrada založený na skutečném osudu německého mladíka, který se musí rozhodnout, co to znamená být dobrým Němcem. Českou tvorbu zastupuje komediální Přání k narozeninám: Křtiny. Jde o volné pokračování příběhu z roku 2022 od režisérky Marty Ferencové, v hlavních rolích se i tentokrát objevují Eva Holubová, Jaroslav Dušek nebo Simona Babčáková.
12. 3. 2026

Útok na Írán je „cool“, chce Bílý dům ukázat pomocí SpongeBoba či Call of Duty

Prezident USA Donald Trump rád komentuje dění pomocí memů. V nejnovější kampani se takhle Bílý dům pokouší americké veřejnosti „prodat“ útoky, které vedou Spojené státy spolu s Izraelem vůči Íránu. Záběry na skutečné zbraně a exploze ovšem administrativa USA „smontovala“ dohromady se scénami z Irona Mana, SpongeBoba či videohry Call of Duty. Kritici postupu namítají, že válka přece není akční střílečka.
12. 3. 2026

Grand designérem roku 2025 je Krejčiřík, do Síně slávy vstoupila Eisler

Hlavním vítězem Ceny Czech Grand Design 2025 se stal Jiří Krejčiřík za kolekce svítidel a hudební nábytek. Do Síně slávy vstoupila designérka, architektka a pedagožka Eva Eisler. Celkem jedenáct ocenění, o nichž rozhodli porotci Akademie designu ČR, převzali designéři v pražském Stavovském divadle. V letošním dvacátém ročníku měly ceny podobu pečetních prstenů, které navrhl loňský hlavní vítěz, módní návrhář Jan Černý.
11. 3. 2026

Zajímá nás boj za pravdu, environmentální téma i Gen Z, říká ředitel Jednoho světa

Začíná filmový festival o lidských právech Jeden svět. Po pražské premiéře se přesune do šesti desítek dalších měst po celém Česku. Hlavní soutěžní sekce festivalu letos podle pořadatelů propojují naléhavá svědectví z krizových oblastí s osobními sondami do lidského nitra.
11. 3. 2026

VideoRozčiluje mě způsob, jak se o homosexualitě mluví, říká spisovatel Maňák

Spisovatel a literární vědec Vratislav Maňák vydal knihu S Wittgensteinem v gay sauně. V sociologických reportážích sleduje místa ve střední Evropě spojená s gay kulturou. Zmiňuje brněnskou operu či vídeňské sauny, ale i píseň Lucie Bílé Láska je láska. „Dlouhodobě mě rozčiluje, jakým způsobem se o homosexualitě mluví. Nejde o to, že by nebyla veřejné téma, s ohledem na kulturní války je queer identita diskutovaná dost, ale způsob, jakým je diskutovaná, mi přijde hodně reduktivní, protože gaye buď démonizujeme, bagatelizujeme nebo litujeme. Já jsem chtěl ukázat gay identitu a gay kulturu v širší plastičnosti,“ vysvětluje.
10. 3. 2026
Načítání...