Žena stojí za dřevěným stolem a hraje si s rukama. Škrábe a klouže po stole prsty, tleská, bubnuje klouby po jeho povrchu a zvuky, které její ruce vydávají, se hlasitě rozléhají prostorem. Na ně reagují dva tanečníci a jakoby na povel kopírují nejen tempo, ale i pohyby ženiných rukou. Když přidává na rychlosti, zrychlují i oni a jejich těla sebou mlátí o zem v nevázaných variacích. Když zvedne ruku nad stůl a zastaví se, naopak ztuhnou ve zcela sošných pozicích. Tak vypadá první z několika sekvencí choreografie What the Body Does Not Remember (Co si tělo nepamatuje) Wima Vandekeybuse.
Poprvé ji jeho dnes světově proslulá taneční skupina Ultima Vez, uvedla v roce 1987. A opravdu překvapující je, jak toto dílo i po šestadvaceti letech od své premiéry dokáže oslovit diváka. Dynamická choreografie je plná napětí a vzrušení, devět tanečníků jde do provedení s frenetickou dávkou energie, maximálním soustředěním a koordinací.
V dalším obraze tanečníci pracují se sádrovými cihlami nejrůznějších velikostí, nejdřív je přesouvají, a opatrně, tak aby se ani nedotkli země, křižují prostor jeviště. Slouží jim i jako odrazový můstek, když po sobě divoce skáčou. Pak začnou běhat po obvodu scény, vyhazovat cihly do vzduchu a házet je jeden po druhém. Zde funguje vynikající načasování. Pokaždé, když těžká cihla už téměř dopadá na hlavu tanečníka, o pouhou setinu vteřiny dříve ho strhne nějaký kolega do bezpečí.
Velmi silná je scéna, která se odehrává v jakémsi šeru, v níž postupně eskaluje scénář ne zcela nepodobný modelu sexuálního obtěžování či domácímu násilí mezi partnery. Muži nutí ženy zůstat na místě a bez pohybu, agresivně ovládají všechny jejich pohyby a mají je pod naprostou kontrolou. I když se ženy konstantně vzpírají, nechávají se nakonec muži plně řídit, protože vlastně nemají na výběr. Ztrácí možnost ovládat svá vlastní těla. Byť všem pohybům předchází dlouhý proces zkoušek, to, co interpreti na scéně předvádějí, vypadá často spíše jako skutečné instinktivní reakce či spontánní pohyby než jako fixně daná choreografie.
Šestadvacet let je dlouhá doba. A to nejen pro taneční skupinu, ale i pro vývoj moderního tance obecně vzato. Ani více než čtvrtstoletí, jež uplynulo od debutu choreografie, která byla ve své době přelomová, jí nicméně neubralo na přitažlivosti. What the Body Does Not Remember není popisné ani narativní dílo, ve své podstatě jde o jednoduchý a syrový hodně divadelní kus, který dodá každému divákovi témata k přemýšlení, zapůsobí na náladu a rozjitří emoce. Osloví a rezonuje i s dnešním publikem.
