Johana Mücková strana 5 z 5

Kombinace tří žánrově naprosto odlišných choreografií, které jsou americké provenience a vytvořily je opravdové hvězdy své doby. Již potřetí v novodobé historii baletu Národního divadla. To je Amerikana III, která měla 26. října premiéru v budově Státní opery. A když jsme u těch trojek, dát tuhle známku novému představení by znamenalo opravdu zbytečně ho podhodnotit. Za premiérovou Amerikanu si totiž baletní soubor podle mého mínění zaslouží určitě jedničku.

Agony & Ecstasy, česky utrpení a extáze. Dva protipóly tak příznačné pro kariérní život každého umělce a tanečníka zvlášť. Dlouhé roky utrpení, dřiny a námahy v baletních sálech předchází a prolínají se s krátkými momenty extáze, pocity radosti a někdy až euforie na prknech, která znamenají svět. Celý život těchto umělců plně pohlcuje tanec. A právě Agony & Ecstasy je název napínavého snímku, který byl včera večer v české premiéře uveden v rámci Pocty Darie Klimentové na festivalu Zlatá Praha.

Čtyřiadvacátý ročník mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla Tanec Praha vyvrcholil v pátek v divadle Archa. Na závěr si organizátoři připravili opravdovou lahůdku, dvě reprízy představení vlámského souboru Ultima Vez s názvem Booty Looting (v překladu Ukradený lup). Pražské publikum mělo možnost vidět nové originální dílo jako jedno z prvních, protože tato celovečerní inscenace si odbyla svou světovou premiéru před pouhými několika dny v italských Benátkách.

Pokud někdo zavítal do Národního divadla chvíli po začátku včerejšího baletního představení a nevěděl, o jak specifický večer jde, mohl se lehko cítit zmateně. Připadal si možná ne jako ve zlaté kapličce, ale spíš jako na nějakém živém koncertu. Příjemný večer s názvem Doteky folkloru totiž velmi originálním způsobem propojil koncert slavného Hradišťanu, Čechomoru a Vyšivanky–Lady s vystoupeními baletního souboru ND. Unikátní programový blok byl posledním z řady retrospektivní série Petr Zuska Gala X věnované choreografické tvorbě uměleckého šéfa baletu Národního divadla v poslední dekádě.

Médii v posledních dnech proběhly upoutávky na dva večery Tance Praha v Hudebním divadle Karlín, ve kterých se představí švýcarský soubor Alias. Inscenaci Sideways Rain, kterou vytvořil jeho umělecký šéf Guilherme Botelho, přiřkly odvážné přívlastky - nejčastěji „událost“ nebo „vrchol“ taneční sezony. Očekávání příchozích tedy byla opravdu velká a po zhlédnutí díla musím uznat, že ta má nezůstala ani v nejmenším nenaplněná. Soudě podle okouzlených tváří diváků kolem mě, nebyla jsem rozhodně sama.

Praha - V Divadle Archa se o minulém víkendu po dva večery opět představila taneční formace 420people. Název Encounters (v překladu z angličtiny setkání) byl pro jejich projekt příhodný, divadlo bylo opravdu místem setkávání a střetů. Václav Kuneš uvedl své nejnovější dílo Wind-up a ke spolupráci přizval japonského choreografa Saburo Teshigawaru, který publiku představil hned dvě choreografie. Pro ně samotné to bylo první setkání po několika letech, pro české diváky zase konfrontace se zcela neobvyklým tanečním slovníkem tohoto zahraničního umělce.

Praha - Červen je každoročně měsícem, ve kterém končí svá středoškolská studia tisíce maturantů po celé zemi. Ani u žáků Taneční konzervatoře hl m. Prahy to není jinak, nelehkému zkouškovému maratonu se samozřejmě nevyhnou ani studenti uměleckých škol. Sérii náročných teoretických zkoušek konzervatoristů tento týden zakončily zkoušky praktické, a to sice dvě tradiční absolventská představení na jevišti pražského Stavovského divadla.

Premiéra nového představení taneční skupiny VerTeDance pod názvem Simulante Bande se konala již na konci dubna a tento týden proběhla v divadle Archa jeho první repríza. Další projekt se sociálním přesahem - a takových už tu bylo, řeknete si možná. Mohu vás ale ujistit, že podobně působivá, promyšlená a povedená záležitost se jen tak nevidí. Představení se snaží bořit mýty a předsudky, které se váží k sociální problematice handicapovaných, ale rozhodně tak nečiní ani v nejmenším prvoplánově. Vychází totiž z reálných příběhů, prožitků a zážitků jeho interpretů.

Včerejší večer na Nové scéně, který jeho autoři poněkud nezvykle pojmenovali Nenucený výsek, se hodně povedl. Vlastně se to dalo i tak nějak dopředu očekávat. Představení DekkaDancers obvykle bývají kvalitní, v tom včerejším se navíc reprízovala dvě osvědčená a divácky atraktivní čísla, mezi něž byla zasazena jedna choreografická novinka. A proč se autoři rozhodli pro ten zvláštní zastřešující název celého večera? Podle slov Tomáše Rychetského, jedné z klíčových osobností této taneční skupiny, to má hodně co dělat s nedávným mysliveckým bálem na Nové scéně, po kterém by logicky měla následovat zabíjačka – výsek. Coby labužníci moderního tance a pohybového divadla se tedy DekkaDancers rozhodli svému publiku naservírovat kombinaci „pohybového prejtu a emočního ovárku“. A podařilo se jim to. Musím říci, že včerejší večer patřil k zážitkům gurmánským.

Osmnáctý ročník festivalu Česká taneční platforma v pondělí vyvrcholil představením Moniky Rebcové. V Ponci byl uveden zatím poslední celovečerní projekt této taneční pedagožky a choreografky, který se jmenuje Afrika – smíření. Rebcové se povedl divácky velmi přitažlivý kus, který v sobě snoubí zdánlivě neslučitelné, evropský minimalismus se zářivým a teplým africkým sluncem. Inscenace velmi originálně spojila současný moderní tanec tak, jak ho známe, s tradičním a moderním tancem africkým.

„Tomáš Matonoha má lidoskop a ví přesně, o čem sníte,“ stojí v textu, který provází zbrusu novou inscenaci, jež byla poprvé uvedena 13. dubna v pražském divadle Palace. Co za věc se asi skrývá pod tím zvláštním názvem? Co je to ten „lidoskop“, ptáte se? Stejné otázky si kladli i diváci, kteří se vypravili na páteční premiéru stejnojmenného představení. A už nedlouho po jeho začátku to všem bylo jasné.

Neotřelá choreografie, která si bere to nejlepší z klasického pojetí Maria Petipy a přitom dodává tradičnímu formátu mladistvou šťávu a vtip, pohádkově romantická scéna, nápadité, všemi barvami hýřící a přitom vkusné kostýmy, skvělý světelný design citlivě doplněný videoprojekcí a v neposlední řadě kvalitní výkony tanečníků. To je kombinace faktorů, které z Šípkové Růženky, nového představení baletu Národního divadla, dělají zážitek vskutku nezapomenutelný. Asi jedinou chybičkou na jeho kráse byl ve čtvrteční premiérový večer ne zcela sehraný výkon orchestru, jenž místy dost kolísal a nejednou dokázal i zatahat za uši.

Úroveň studentů Taneční konzervatoře hlavního města Prahy v posledních letech stále stoupá. Potvrzují to nejen jejich četné úspěchy na mezinárodních soutěžích, ale především vystoupení Bohemia Baletu, souboru, který tvoří šest absolventů konzervatoře spolu se žáky posledních ročníků školy. V neděli se tito mladí umělci představili na Nové scéně hned v osmi současných choreografiích, které byly buď vytvořeny, nebo v nastudování Bohemia Baletu poprvé uvedeny v letošní sezoně. Odtud také dramaturgická linka i samotný název večera - Premiéra 2012.

Atmosféra v sále je napjatá, že by se dala krájet, ohlušující víření bubnů se stupňuje do maxima a v mělkém bazénku plném vody divoce improvizují čtyři tanečníci ze 420People v čele s hercem Davidem Prachařem, kterého by právě teď poznal jen málokdo. Všichni na jevišti jsou totiž skrz naskrz mokří a některé z nich dokonce od hlavy až k patě pokrývá vrstva bláta. Asi byste to nečekali, ale přesně tak vypadá závěr zbrusu nového multižánrového a velmi současného zpracování básně Máj. Originální a na naše poměry neobvyklá inscenace, která nápaditým způsobem propojuje tanec, mluvené slovo, živou hudbu a videoprojekci, se v pondělí poprvé představila na Nové scéně Národního divadla.

Už i v Čechách jsme si pomalu zvykli na to, že se pod názvem nový cirkus neskrývá manéž, klauni, akrobati a exotická zvířata. Dechberoucí akrobacie v tomto ojedinělém žánru sice velký podíl má, jeho nedílnou složkou je však i herectví, tanec a základním kamenem všeho je divadelní motiv. Velkou zásluhu na tom, že tento v zahraničí uznávaný fenomén mohlo objevit i české publikum, má Rostislav Novák a jeho skupina Cirk La Putyka. Právě on za zrodem novocirkusového prostředí v našich podmínkách stojí a právě on přináší na scénu další ojedinělý projekt, kterým je zbrusu nové představení Slapstick Sonata, jež mělo premiéru na pražské Nové scéně.

Po více než čtrnácti letech od své zatím poslední reprízy se na jeviště pražské Státní opery vrátil jeden z nejslavnějších klasických baletů, Don Quijote. A byl to návrat vskutku pompézní. Baletní soubor Státní opery Praha, který na konci této sezony čeká definitivní sloučení s baletem Národního divadla, si s náročným klasickým titulem dokázal poradit na výbornou. Zaslouženě sklidil ohromný úspěch a ujistil diváky v tom, že i nejnáročnější díla světové klasiky dokáže interpretovat na vysoké úrovni. Milovníci čistého klasického baletu si opravdu přišli na své.

Bohemia Balet, soubor absolventů a studentů Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, má za sebou náročný podzim plný cestování a hostování na českých i zahraničních scénách. Vyvrcholením loňského roku bylo pro jeho členy turné po Japonsku. A komponované představení, které v neděli Bohemia Balet uvedl ve Stavovském divadle pod názvem Večer komorního tance, potvrdilo, že se tento soubor opravdu má čím pochlubit. Mladí tanečníci divákům připravili krásný večer plný lyriky, poezie, energie a humoru.

Impulsem pro pondělní návštěvu galavečera 26. ročníku Mezinárodních týdnů tance v dramaturgii konzervatoře Taneční centrum Praha pro mě byl fakt, že zde budou interpretovat choreografii Jiřího Kyliána dva ústřední členové skupiny 420PEOPLE. Především pro tento jedinečný zážitek stálo za to, se v předevčerejším mrazivém večeru do Stavovského divadla vypravit.

Velmi svěží komponovaný večer představil včera baletní soubor Národního divadla. Svou scénu divadlo propůjčilo mladým členům souboru, kteří zde nejen tančí, ale zároveň mají chuť a potenciál věnovat se vlastní choreografické tvorbě. Představení pod názvem Miniatury jim již po osmé dalo možnost předvést svá kratší díla publiku. A byl to zážitek, který rozhodně stál za to. Až na výjimky to byly choreografie velmi zdařilé a umělecky vyspělé.

Jiří Kylián - jedna z největších tanečních osobností světové scény. Vysoký charismatický muž, geniální tvůrce, který vytvořil kolem stovky choreografií a jehož díla obdivuje i nizozemská královna. Ačkoliv žije Kylián již od roku 1967 v zahraničí, na svou rodnou zemi nikdy nezapomněl a o rozvoj českého tance se vždy zajímal. Hned dva roky po sametové revoluci tak byla zahájena činnost Kyliánovy videotéky, která je dodnes jediným fondem nahrávek tanečních děl v České republice. Oslavy prvního dvacetiletí existence tohoto projektu vyvrcholily 30. listopadu gala představením Různé břehy na Nové scéně, jakousi poctou videotéky svému věhlasnému otci.

Odvážný nápad přetvořit jedno ze stěžejních děl světové romantické literatury v čistě baletní inscenaci dopadl na výbornou. Režiséru a choreografovi Liboru Vaculíkovi se podařilo vytvořit představení, které má spád, je plné napětí a romantiky zároveň. Obnovené uvedení jeho Fantoma opery ve Státní opeře Praha jen potvrdilo, že je Vaculík nekorunovaným králem českého dějového tanečního divadla. A baletní soubor, jemuž zbývá posledních pár týdnů samostatné existence, jednu z posledních příležitostí předvést se rozhodně nepromarnil.

Praha - Letošní ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha je za námi. Pětidenní soutěžní přehlídka nejnovějších hudebních a tanečních filmů přinesla kromě unikátní možnosti zhlédnout všechny soutěžní pořady z celého světa i bohatý doprovodný program. K největším lákadlům letos patřila možnost setkat se osobně se světoznámým francouzským choreografem Angelinem Preljocajem. Jeho prezentace, která se uskutečnila v rámci úspěšného cyklu Tribute to …  dne 17. října, se zcela podle očekávání zařadila mezi nejnavštěvovanější akce festivalu.

Jedna z nejvýraznějších představitelek současného španělského tance, katalánská choreografka Sol Picó, včera předvedla na Nové scéně inscenaci nazvanou Muší jezero (El Llac de les Mosques). K vytvoření představení ji inspirovala obvyklá krize středního věku – jakýsi osobní mezník či životní předěl, který kolem 35. či 40. roku života v určité podobě prožívá každá žena. Samotné Sol Picó je již téměř pětačtyřicet let, dílo je tedy její vlastní výpovědí o počínajícím stárnutí a změnách, jimiž nyní sama prochází.

Na pražské Nové scéně se včera premiérově představil čínský soubor Chongqing Acrobatic Art Troupe. Mladí artisté převedli zábavnou sedmdesátiminutovou show, v níž se mísila akrobacie s prvky tance a divadla. Organizátorům se sice nepodařilo divadlo vyprodat, akrobaté si však i tak vysloužili bouřlivý potlesk auditoria a ovace vestoje. Z pozitivních reakcí diváků bylo znát, že se toto neobvyklé představení čínského souboru pražskému publiku líbilo.