Atmosféra v sále je napjatá, že by se dala krájet, ohlušující víření bubnů se stupňuje do maxima a v mělkém bazénku plném vody divoce improvizují čtyři tanečníci ze 420People v čele s hercem Davidem Prachařem, kterého by právě teď poznal jen málokdo. Všichni na jevišti jsou totiž skrz naskrz mokří a některé z nich dokonce od hlavy až k patě pokrývá vrstva bláta. Asi byste to nečekali, ale přesně tak vypadá závěr zbrusu nového multižánrového a velmi současného zpracování básně Máj. Originální a na naše poměry neobvyklá inscenace, která nápaditým způsobem propojuje tanec, mluvené slovo, živou hudbu a videoprojekci, se v pondělí poprvé představila na Nové scéně Národního divadla.
Máj, lyrickoepická báseň Karla Hynka Máchy, patří coby jedna z perel naší poezie mezi povinnou školní literaturu českých studentů. Snad všichni proto umí odrecitovat alespoň několik jejích řádků a každý zná ono slavné zvolání Hynku! Viléme!! Jarmilo!!! Ruku však na srdce, většina z nás Máj ve škole četla jen proto, že musela, biflovala nazpaměť vybrané části, a jen málokdo si ke knize našel cestu a dobrovolně se k ní pak během života vrátil. A to je velká škoda. Dost pravděpodobně vám nyní tento návrat umožní nový projekt v režii Davida Prachaře a choreografii Václava Kuneše.
Oba umělci jsou pro divadlo zapálení, nebojí se zkoušet hledat a objevovat něco nového, a to především proto, že je to naplňuje a baví. Navzdory leckdy nepochopitelné české grantové politice a se zcela minimálním rozpočtem se jim nyní podařilo vytvořit skvělý autorský počin, který navíc činí Máchovu báseň přístupnou širokému obecenstvu. A na poslední chvílí se tvůrcům podařilo sehnat finance i na promítání anglických titulků, což otevřelo brány divadla rovněž zahraničním návštěvníkům (i když v záplavě vjemů je pro ně leckdy asi náročné stíhat ještě čtení).
Máj je tíživé a místy depresivní existenciální vyznání autora, v němž Mácha velmi otevřeně sděluje své vnitřní prožitky a emoce. Stejně tak i Prachař s Kunešem pojali svou scénickou adaptaci jako velmi expresivní a důvěrnou výpověď. Plně respektují originál předlohy, formální stránka básně zůstává zachována a její text je převeden do jevištní podoby v celém svém rozsahu. Verše přednáší motor inscenace, David Prachař, který během recitace nestojí pouze za moderátorským pultíkem, ale přechází po jevišti, pohybuje se v rytmu básně, podupává a pomáhá vyznění slov divokou gestikulací. Chvílemi se intenzita jeho deklamace zvyšuje tak, že přednes, místy doprovázený perkusemi Pavla Fajta, přechází až do strhujícího rytmického zpěvu. Poslední část básně pak překvapivě přednáší herec Jan Kačer představující poutníka (samotného Máchu), který přichází po sedmi letech od tragédie na místo Vilémovy popravy a v hospodě se dozvídá o smutném příběhu Jarmily a Viléma.
Scénografické řešení inscenace (Richard Maška) je poměrně jednoduché, nicméně pro představení, v němž hraje důležitou roli taneční složka, poněkud nezvyklé. Jevišti dominuje silná vrstva suché hlíny, na které je umístěn nepříliš hluboký bazének naplněný vodou, který představuje jezero. Hlína na scéně funguje jako neustálá připomínka lidské nicoty, jako metafora země, z níž člověk vzešel a do níž se zase navrací, jako motiv sblížení a odcizení člověka, který se v básni spolu s motivy touhy, ztráty a loučení neustále opakuje. Všichni účinkující se na hlíně pohybují bosí, jako by tak byli se zemí v neustálém sepjetí.
Do inscenace jsou zapojeni čtyři výborní tanečníci. Emocemi protkaný a velmi expresivní tanec Nataši Novotné, která jako osudová Jarmila páchá sebevraždu ve vlnách jezera, nemá jedinou chybu, stejně tak působivé je i taneční ztvárnění Vilémova depresivního rozjímání nad pomíjivostí lidské existence noc před smrtí v podání Václava Kuneše. Velmi kvalitní jevištní výkony odvedli i další dva tanečníci - Zuzana Herényiová a Milan Odstrčil.
Po celou dobu představení je na jevišti u sestavy bicích nástrojů přítomen hudebník, již zmíněný Pavel Fajt, jehož živé vstupy děj inscenace doprovází. Nejen hrou na perkuse, ale i akustickými efekty pomáhá dotvářet nejrůznější momenty a prostředí (například zvuk padajících kapek a tikot, které symbolizují rychle plynoucí čas či štěkot psů a zvuky vesnice, které zoufalý hlavní hrdina poslouchá ze své odsouzenecké cely). Představení nechává dostatek prostoru pro fantazii diváků, jimž tak před očima běží nejrůznější obrazy. A nechybí ani velké plátno s videoprojekcí, která inscenaci místy doplňuje a divácké představivosti napomáhá.
Kombinace žánrů tvoří rovnocenné složky nového představení. Nejde tak rozhodně o jevištní tvar, ve kterém by tanec byl pouhým doplňkem a ozvláštněním recitace, stejně tak jako mluvené slovo zde nefunguje jako doplnění tanečních kroků, jež by mělo být berličkou pro jejich lepší pochopení. V novém Máji navíc i tanečníci a hudebník trochu mluví, herec naopak tak trochu tančí a vším prostupuje hudba.
Nové scénické pojetí nadčasového dramatu, které se snaží o maximální prolnutí a syntézu jednotlivých uměleckých forem, je velmi zdařilé. Na podobně odvážný a dobrý projekt v českých divadlech jen tak nenarazíte, proto jej zkrátka stojí za to vidět. Další příležitost k tomu bude opět na Nové scéně již 25. dubna.
