Johana Mücková strana 3 z 5

Farma v jeskyni je mezinárodní divadelní studio, které založil v roce 2001 režisér Viliam Dočolomanský. Představení Sclavi: Emigrantova píseň (2005) patří k jeho starším projektům. Dočolomanský za něj získal hned několik prestižních uznání, například ocenění na festivalu v Edinburghu nebo Cenu Alfréda Radoka. A pro festival Divadelní odysea, který právě probíhá, po několika letech tuto úspěšnou inscenaci znovu obnovil.

Společnost v postkomunistické Evropě prodělala za uplynulých pětadvacet let velkou řadu převratných změn. Odpojila se od sovětského vlivu a snažila se přiblížit západním ideálům. Jak se za tu dobu proměnilo uvažování o naší identitě? Jako jedna z možných odpovědí na toto obsáhlé téma nyní vznikl unikátní projekt s názvem Identity.Move!

V rámci Festivalu Nultý bod, platformy pro taneční a fyzické divadlo, která se letos koná již sedmým rokem, uvedla včera skupina Spitfire Company v Divadle v Celetné inscenaci Krevety à la Indigo. V centru zájmu tvůrců této tanečně-divadelní produkce byla tentokrát žena, a jeviště od počátku opanují hned čtyři. Předobrazem hlavních postav Deren, Lee, Toy a Joyce (Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková, Tereza Havlíčková a Sonia Ferienčíková) byly totiž čtyři slavné surrealistické umělkyně. Představení je barevnou sondou do duší těchto avantgardních femmes fatales. A před očima diváků se pomalu skládá fantaskní propletenec osudových momentů jejich životů.

Daria Klimentová, dlouholetá primabalerína Anglického národního baletu, ukončila se závěrem sezony svou aktivní taneční kariéru velkolepým představením Romea a Julie v londýnské Royal Albert Hall. S pražskými diváky se rozloučila gala představením pod názvem Děkuji!, které se konalo v polovině května ve Státní opeře. Byla to slavnostní událost, velmi emotivní a nezapomenutelný večer. A byť to vypadalo, že Dariu v Praze na prknech, která znamenají svět, tančit už neuvidíme, brzy poté se roznesla zpráva, že vystoupí po boku svého partnera Vadima Muntagirova ještě v rámci letního hudebního festivalu Prague Proms. Srdce nejednoho baletomana zaplesalo a v sobotu 12. července se v Obecním domě sešlo natěšené publikum.

Letošní mezinárodní festival Tanec Praha vyvrcholil ve čtvrtek večer v Hudebním divadle Karlín závěrečným galapředstavením. Do Prahy přijela kanadská choreografka Marie Chouinardová se svým souborem a dvěma díly – tanečním ztvárněním Svěcení jara Igora Stravinského a pohybovou adaptací knihy kreseb a básní Henriho Michauxe: Mouvements. Obě choreografie jsou ryze abstraktní, přičemž v obou autorka používá svůj velmi zvláštní a specifický pohybový rukopis. Ten večer vskutku stál za to!

Pořadatelům Tance Praha s Yvonou Kreuzmannovou v čele se podařilo do Hudebního divadla v Karlíně přivézt neobvyklý projekt. Coup Fatal, nová inscenace, pod níž je autorsky podepsán známý belgický choreograf a režisér Alain Platel, karlínskou divadelní budovu vyprodala. A všechny, kdo měli to štěstí a do divadla se na její jediné uvedení dostali, dle ovací zcela uchvátila. Premiéru mělo toto představení, jehož název se dá volně přeložit jako Osudový zásah, před necelými dvěma týdny ve Vídni. Po Praze představení uvidí diváci na festivalu ve francouzském Avignonu, následovat budou další evropské země.

V rámci festivalu Tanec Praha se ve čtvrtek 12. června v divadle Ponec uskutečnilo představení švýcarského choreografa Philippa Saire s názvem Black Out. Už na první pohled zaujala diváky v potemnělém sále zcela minimalistická a vpravdě nekonvenční scénografická koncepce.

Spitfire Company, soubor experimentálního, fyzického a tanečního divadla, který na české scéně působí už řadu let, 9. června v programu festivalu Tanec Praha poprvé uvedla svou novou inscenaci Animal Exitus. Velmi tělesné dílo kombinuje expresivní pohyb, originální hudbu a netradičně pojatý mluvený text.

Miroslav Kůra je osobností, která v českém tanci zanechala svou nesmazatelnou stopu. Nejen, že patří k nejvýznamnějším tanečníkům v celé dosavadní historii českého baletu, ale vytvořil i mnoho baletních inscenací, choreografie pro operní, operetní a činoherní představení, spolupracoval na velké řadě televizních a filmových děl. Proslavila se i jeho dcera Jana Kůrová, která byla jednou z nejúspěšnějších českých balerín své generace a zářila na jevištích doma i ve světě. Dnes je mezi veřejností známá především jako pedagožka a organizátorka baletních akcí, workshopů a mezinárodních galapředstavení. Jedno takové gala v pondělí uspořádala ve Státní opeře na oslavu devadesátých narozenin svého tatínka.

Daria Klimentová, první sólistka Anglického národního baletu, je bezpochyby nejslavnější česká primabalerína současnosti, kterou znají a obdivují diváci po celém světě. Výjimečná umělkyně, která se během své pětadvacetileté taneční kariéry nesmazatelně vryla do dějin baletu. Svou aktivní profesionální dráhu začínala Daria po ukončení studií na konzervatoři v baletním souboru pražského Národního divadla. A právě s ním se rozhodla před českým publikem vystoupit naposledy a pomyslně tak uzavřít jednu svou životní a uměleckou etapu. Čtvrteční slavnostní galavečer ve Státní opeře nazvala jednoduše - Daria Klimentová: Děkuji!.

Na inscenaci Oblaka, která měla 13. května světovou premiéru na Nové scéně, jsem šla bez nějakých přehnaných očekávání, každopádně slova v propagačních materiálech večera zněla docela lákavě. Ruský umělecký tandem Lara Garri (režie) a Evgeny Venin (choreografie) chtěl „představit českému publiku svůj koncept divadla plastického tance na mnohovrstevnatém příběhu na téma smyslu lidského života“. Zamýšlená filozofická úvaha o podstatě a smyslu existence se každopádně moc nevyvedla.

Inscenace Imago, která se představila 11. a 12. května v pražském Studiu Alta, je autorskou novinkou tanečnice a choreografky Lucie Kašiarové. Pro představení se nechala volně inspirovat Carlem Gustavem Jungem a jeho textem Anima a Animus, který zkoumá existenci alternativní osobnosti v našem nitru. Do svého projektu obsadila dva mladé slovenské tanečníky – Soňu Ferienčíkovou a Jara Ondruše. Z programu bylo možné zjistit, že je představení zamýšleno jako „snová výprava do krajiny duše a jejích odrazů ve skutečném světě. Snaží se nalézt harmonii mezi banalitou každodenních úkonů a vzletností dlouhodobých vizí, představ, snů“.

Balet Národního divadla si jako druhou premiéru letošní sezony připravil triptych s názvem Česká baletní symfonie II. Představení, které navazuje na stejnojmenný titul z roku 2007, je opět zaměřeno na české autory a soubor se jím připojil k letošním oslavám Roku české hudby. Komponovaný večer otevřela Polní mše Jiřího Kyliána, po ní následovala choreografie Guru Viktora Konvalinky a večer uzavřelo dílo Stabat Mater Petra Zusky. Všechny tři choreografie doprovází živý orchestr, operní sbor a sólisté.

Na pražské Nové scéně Národního divadla se ve středu 16. dubna uskuteční světová premiéra celovečerní choreografie BEAT. Pro Pražský komorní balet ji vytvořila dvojice choreografů Uri Ivgi (Izrael) a Johan Greben (Nizozemí). S nimi na projektu spolupracoval britský hudebník a skladatel Tom Parkinson, který je autorem originálního hudebního podkladu. Dynamická a velmi fyzická choreografie je po projektu Occamova břitva už druhou premiérou souboru v této sezoně.

Světově proslulý taneční soubor Ultima Vez uvede v pražském divadle Archa předpremiéru svého nového představení Talk to the Demon. Vlámský choreograf Wim Vandekeybus v tomto projektu zkoumá, jak sociální sítě a média působí na emoce a myšlení dětí, jak děti tato média používají a jak jsou jimi naopak využívány až zneužívány. Během týdenní residence v Praze představení se svým souborem dokončuje a v nabitém programu zkoušek si našel chvíli i na rozhovor pro web ČT24.

Na Nové scéně bude mít 24. března premiéru hudebně-taneční představení Cikánská rapsodie, inspirované osobností Bohumila Hrabala. Autorem inscenace je romský skladatel a hudebník Jiří Korman. Při tvorbě vyšel z harmonie a melodiky klasické romské hudby, kterou obohacuje o zcela specifický autorský rukopis. Projekt vznikl na počest stého výročí narození předního českého spisovatele. Autor představení literáta osobně znal, léta se spolu scházeli, Korman dokonce na přání tohoto pábitele zahrál i na jeho pohřbu. Několik dnů před premiérou jsme si s muzikantem o novém představení povídali.

Postarší muž se prochází po malém dětském hřišti, které hlídá. Právě mu končí pracovní doba, hřiště plné houpaček a prolézaček se zavírá a on, vysloužilý cirkusák, v potemnělém prostoru se špetkou melancholie v hlase filozofuje. Přemýšlí o životě, mluví napůl sám k sobě a napůl k divákům, objevuje dávno zapadlé vzpomínky z doby, kterou strávil u cirkusu, zašlou slávu uplynulých let. Na hřišti se hned další den začnou prohánět děti a rozjíždí se hravý sled mikropříběhů, gagů a situační komiky, při němž fantazie pracuje na plné obrátky. Právě hra a hravost jsou hlavními tématy večera a daly nové inscenaci Cirku La Putyka i název – Play. Režijně představení zpracoval Maksim Komaro z Finska, který se souborem připravil před dvěma lety úspěšnou Slapstick Sonatu.

Svoboda je velmi široký pojem. Dala by se definovat jako lidská schopnost jednat a rozhodovat o sobě podle své vlastní vůle. Omezení svobody může být nejen fyzické, ale může vycházet i zvenčí či zevnitř člověka. Jde tedy spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu jedince redukují. "Pojďme na chvíli zažít slast z nesvobody. Slast spoutání a určenosti, kde není pochyb. Kde vše, co se na maličké ploše odehraje, je výjimečné, křehké a drahocenné," stojí v mottu nové inscenace VerTeDance s názvem Korekce. Představení, jež si svou premiéru odbylo v únoru, volně navazuje na site-specific projekt Naučená bezmocnost, který soubor poprvé uvedl vloni na podzim.

Eadweard Muybridge. Spousta lidí si přinejmenším matně vybaví alespoň něco z díla tohoto světoznámého anglického fotografa a vynálezce, byť třeba nezná jeho jméno. Právě život a osud člověka, který byl v 19. století klíčovou postavou pro vývoj fotografie, zdokonalil svými vynálezy možnosti zachycení pohybu, a pro vývoj vizuálních médií byl tedy zcela zásadním, se staly inspirací tvůrců nové inscenace Laterny magiky - Human Locomotion.

Dlouhé roky museli čeští diváci na podobný zážitek čekat. Ale protože trpělivost růže přináší a i zázraky se občas dějí, neuvěřitelné se v tomhle případě stalo skutkem. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, první sólisté drážďanské Semperovy opery a Hamburského baletu, přijeli po pěti letech hostovat do Národního divadla. Tanec té nejlepší světové úrovně ovládl po dva lednové večery zlatou kapličku. Už dlouho dopředu do posledního místa vyprodanou.

Za poslední čtyři roky na Novou scénu zavítalo mnoho význačných světových umělců a souborů. Jen namátkou – hostoval zde například proslulý Cullberg Ballet nebo třeba Crystal Pite a její Kidd Pivot Frankfurt. Blíží se konec roku a celý stagionový koncept tak, jak ho za posledních několik let známe, skončí. Těsně předtím, než přejde Nová scéna formálně pod správu činohry Národního divadla, přijel do Prahy na jediné představení soubor Polského tanečního divadla s inscenací Minus 2 izraelského choreografa Ohada Naharina. A pro české publikum to byl zážitek. Už jen proto, že tvorbu tohoto světově proslulého autora nemáme u nás možnost vídat moc často.

Pražský komorní balet pod vedením své nové umělecké vedoucí, choreografky, pedagožky a bývalé demisólistky baletu Národního divadla Hany Polanské Turečkové, uvede v úterý 10. prosince v Divadle Ponec první premiéru sezony. Večer nazvaný Occamova břitva představí práci tří mladých talentovaných tanečníků a choreografů, kteří působí v souboru nebo studují choreografii na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění - Nikol Šneiderové, Šimona Kubáně a Pala Kršiaka. O novém představení, inspiraci, ambicích souboru i současné choreografické tvorbě jsme si s Hanou Polanskou Turečkovou, supervizorkou nového projektu, krátce před jeho premiérou povídali.

V úterý 26. listopadu proběhla na Nové scéně první repríza představení Mirage, poslední novinky uskupení 420PEOPLE, pod kterou je autorsky podepsán jeden ze zakladatelů souboru Václav Kuneš. Inspirací mu byl žánr stand-up comedy, umělecká forma komedie plná vtipů a humorných skečí, v nichž se uplatňuje satira, která má mnohdy společenský a kritický přesah.

Na festivalu Zlatá Praha (12.-16. října) představil svou dlouholetou choreografickou kariéru šéf Hamburského baletu John Neumeier. Diváci viděli ukázky z jeho inscenací, ve kterých účinkovali také čeští tanečníci. Hamburský balet, z něhož Neumeier během čtyřiceti let vytvořil jeden ze světově nejuznávanějších souborů, stál v devadesátých letech na začátku úspěšné dráhy bratrů Jiřího a Otty Bubeníčků. Ve svém nabitém programu dvoudenní návštěvy metropole si udělal proslulý choreograf čas i pro web ČT24, kterému poskytl rozhovor.