V úterý 26. listopadu proběhla na Nové scéně první repríza představení Mirage, poslední novinky uskupení 420PEOPLE, pod kterou je autorsky podepsán jeden ze zakladatelů souboru Václav Kuneš. Inspirací mu byl žánr stand-up comedy, umělecká forma komedie plná vtipů a humorných skečí, v nichž se uplatňuje satira, která má mnohdy společenský a kritický přesah.
Stand-up humor se do Čech dostal až někdy ve druhé polovině minulého desetiletí a pro mnohé je tak synonymem televizního pořadu Na stojáka. V Mirage tudíž nejde zdaleka jen o tanec. Představení je různorodou kompilací mluveného slova, situační komiky, tanečních a pohybových výstupů, ať už sól, duetů, nebo skupinových čísel.
Břitký černý humor a anekdoty rozesmívají publikum, střídají je autentické příběhy a místy vážná sebereflexe převzatá přímo ze života umělců. Ta přináší palčivé otázky mířící až do samého nitra jednotlivých performerů. Ano, i když stojí na jevišti a snaží se rozesmát diváky, platí i zde, že každá strana má dvě mince. I oni se musí přetvařovat, ostatně stejně jako čas od času každý a za jejich rozzářenými úsměvy a lehkým tanečním krokem, který z hlediště obdivujeme, se skrývá vlastní osobní život, problémy a trable.
Není to jen pozlátko a koupel ve světlech reflektorů, co definuje interpreta. Kdo z nás by to, byť v jiné formě, neznal či nezažil. Strhnout roušku a nahlédnout pod masku každého z tanečníků, to je výzva, která se neodmítá. S jejich příběhy se proto rychle ztotožníte. Náladu celého večera skvěle podtrhuje magická hudba kanadského skladatele Owena Beltona.
Překvapením večera pro mě byl Štěpán Pechar. Právě on je hlavním bavičem a strhává na sebe nejvíc pozornosti. Představení začíná jeho one man hereckou show. Už ten začátek, zahraný na lehčí notu, připravuje obecenstvo na to, že se během představení nikdo nudit nebude. Mladý tanečník, který teprve před několika lety absolvoval pražskou Taneční konzervatoř, je skvělým tahounem, má ohromný herecký talent. Interpretů je spolu s ním na jevišti sedm a každý z nich má prostor k tomu, aby odkryl něco, co je pro něj specifické, vyjádřil svůj pohled na svět, své názory. Zároveň se místy daří zapojit do dění na jevišti i publikum.
Scéna je zaplněná desítkami přepravek od piva, které jako by rámovaly její prostor. Tanečníci je využívají i během choreografie, staví je na sebe do vysokého komína, různě je přeskládávají a v jeden moment, když přes ně přehodí kusy látky, poslouží stěna z pivních bedýnek i jako promítací plátno. Na něm se promítá asi desetiminutový snímek nabízející pohled do zákulisí příprav představení, který je pojatý jako přírodovědný dokumentární film.
Mužský hlas komentuje život tanečníků na sále podobně, jako by mluvil o opičí tlupě. Skupina má samozřejmě vůdčího samce, samici a další a další zvířata v hierarchii. Snímek vyvolá v řadách obecenstva salvy smíchu, ale zákonitě donutí i k zamyšlení. Za zmíněným jevištním světem plným krásy stojí přece hodiny a hodiny strávené zkouškami na sále. Další očím diváka skrytá realita, kontext a podmínky, v nichž každé dílo vzniká.
Mirage zkrátka stojí za to vidět. Snad se tahle otevřená a proměnlivá inscenace, která je velmi osobitou a barvitou směsicí, dočká mnoha dalších repríz i v dnešních, pro kulturu obecně nelehkých časech.
