Dlouhé roky museli čeští diváci na podobný zážitek čekat. Ale protože trpělivost růže přináší a i zázraky se občas dějí, neuvěřitelné se v tomhle případě stalo skutkem. Bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, první sólisté drážďanské Semperovy opery a Hamburského baletu, přijeli po pěti letech hostovat do Národního divadla. Tanec té nejlepší světové úrovně ovládl po dva lednové večery zlatou kapličku. Už dlouho dopředu do posledního místa vyprodanou.
Komponovaný večer souboru s názvem Les Ballets Bubeníček jasně odkazuje na slavnou skupinu Les Ballets Russes legendárního impresária Ďagileva z počátku dvacátého století. A nebudu přehánět, když si troufnu tvrdit, že Bubeníčkovi, všestranní umělci obdaření přímo renesančními talenty, už dnes sami do jisté míry legendami jsou.
Ke spolupráci si bratři přizvali čtrnáct zvučných jmen z řad svých kolegů a přátel, předních sólistů evropských scén z Drážďan, Berlína nebo Stockholmu. I proces zkoušek tak musel být velkým oříškem, ať už co se časové náročnosti, organizace, či logistiky týče. A vyplatilo se, protože projekt to byl opravdu mimořádný.
Dramaturgie večera sestávala ze čtyř částí a ve svém autorském představení se Bubeníčkovi prezentovali nejen coby interpreti, ale převedli i svá další nadání. Jiří je choreografem, Otto hudebním skladatelem a jevištním výtvarníkem. Oba tak po všech stránkách potvrdili jedinečné kvality svého širokého uměleckého záběru.
Program představení byl složen výhradně z choreografií Jiřího Bubeníčka, který v něm ukázal celé spektrum žánrového rozpětí, hloubku svých tvůrčích výpovědí i originální rukopis. Ať už to byla první dvě nedějová díla - hravá a radostná, emočně silná choreografie Le Souffle de l'Esprit, inspirovaná obrazy a kresbami Leonarda da Vinciho, která večer otevřela, nebo elegantní sóla a partneřina na klavírní skladbu Otty Bubeníčka Toccata. Její tóny se do hlediště sypaly jako energií nabité třpytivé korálky, jdoucí ruku v ruce s neoklasickými krokovými vazbami, dokonalými do sebemenšího detailu.
Velmi odlišným dílem pak byl dějový balet Faun, který rozjímá o temných stránkách lidské duše, v níž se ukrývají tužby, smyslná láska, hřích, svody, zvrhlost, zde vše obnažené až na dřeň. A konečně závěrečný Obraz Doriana Graye na motivy slavného příběhu Oscara Wilda, který zrcadlí boj lidského svědomí a nesmrtelný svár mezi dobrem a zlem, byl sugestivním tanečním i hereckým koncertem dvojčat.
Večer naplnil, ba překonal všechna má očekávání. Tohle byla zkrátka událost sezony. Jsem si jistá, že ve všech, kteří měli to štěstí a byli jejím svědkem, bude ještě dlouho doznívat. A jen tak něco ji nepředčí!
