Inscenace Imago, která se představila 11. a 12. května v pražském Studiu Alta, je autorskou novinkou tanečnice a choreografky Lucie Kašiarové. Pro představení se nechala volně inspirovat Carlem Gustavem Jungem a jeho textem Anima a Animus, který zkoumá existenci alternativní osobnosti v našem nitru. Do svého projektu obsadila dva mladé slovenské tanečníky – Soňu Ferienčíkovou a Jara Ondruše. Z programu bylo možné zjistit, že je představení zamýšleno jako „snová výprava do krajiny duše a jejích odrazů ve skutečném světě. Snaží se nalézt harmonii mezi banalitou každodenních úkonů a vzletností dlouhodobých vizí, představ, snů“.
Mužská energie je aktivní, bojovná, činorodá a sebeprosazující, komplementární ženská energie naopak pasivní, přijímající, poddajná a pečující. Od sebe jsou však neoddělitelné, mužský a ženský princip jeden bez druhého nemohou existovat. V každé z energií se také kousek té druhé nachází, vzpomeňme si například na Jin a Jang. Téma mužského a ženského principu a energie coby věčných protipólů je tématem univerzálním a pro tvůrce atraktivním. Jak s ním naložila Lucie Kašiarová?
Její Imago je pohybové divadlo, které hodně vychází z improvizace a ve své podstatě tance jako takového až tolik neobsahuje. Pohybové pasáže se propojují se scénami, které jsou spíše herecké. Estetické formace se prolínají se zcela civilními místy. Scéna v hale je ponechána naprosto syrová, po podlaze jsou rozesety sádrové objekty, které tvarem připomínají kameny. Jako by symbolizovaly to, s čím se muž a žena potkávají, potýkají a vyrovnávají na své pouti životem. V prostoru vyniká světelný design, hrají i stíny, které dvojice vrhá na zadní stěnu. Originální hudební složka, jejímž autorem je Mikoláš Růžička, v inscenaci velmi dobře funguje.
Žena a muž na jevišti jsou, coby dva protipóly, chvíli v rovnováze, energie se přelévají a vyvažují. Navzájem si rozumí a souzní spolu, pak laškují a třeba i bojují jeden s druhým. Hledají a objevují věci v sobě a na povrch vyplouvá právě i to, co není na první pohled zřejmé a je skryto někde hluboko – žena je chvíli útočná a muž vzápětí usedavě pláče. Nevtloukali nám snad odjakživa do hlavy, že se holky neperou a kluci nepláčou? V mužích i ženách ale přece jsou, byť v každém člověku v jiné míře, i nevědomé protějšky.
Autorka každopádně nepředkládá polopatě odpovědi na otázky, jež klade, ba naopak, dává velký prostor divákově fantazii, což je dobře. Tempo, které ze začátku nasazuje, ale po chvíli jaksi nestačí pro udržení stoprocentní pozornosti. Jednotlivé pasáže jsou občas jednolité a při vší snaze ne zcela uchopitelné. V celkovém vyznění je pak inscenace bohužel poněkud zdlouhavá. Na škodu by určitě nebyl větší spád a dynamika.
