Miroslav Kůra je osobností, která v českém tanci zanechala svou nesmazatelnou stopu. Nejen, že patří k nejvýznamnějším tanečníkům v celé dosavadní historii českého baletu, ale vytvořil i mnoho baletních inscenací, choreografie pro operní, operetní a činoherní představení, spolupracoval na velké řadě televizních a filmových děl. Proslavila se i jeho dcera Jana Kůrová, která byla jednou z nejúspěšnějších českých balerín své generace a zářila na jevištích doma i ve světě. Dnes je mezi veřejností známá především jako pedagožka a organizátorka baletních akcí, workshopů a mezinárodních galapředstavení. Jedno takové gala v pondělí uspořádala ve Státní opeře na oslavu devadesátých narozenin svého tatínka.
Gala zahájili hosté z brněnského Národního divadla, sólisté Andrea Smejkalová a Ivan Popov s úryvkem z Lavrovského Romea a Julie. A hned v úvodu se přihodilo něco, co by se při podobné události stát rozhodně nemělo. Sólisté neodtančili ještě ani první minutu svého duetu, když hudební nahrávka přeskočila, zadrhla se a pak utichla úplně. Pár tančil dál, v hledišti to překvapeně šumělo a dvojice se pokoušela improvizovat až do momentu, kdy bylo jasné, že hudbu pro své číslo už neuslyší. V ten okamžik bych nechtěla být v jejich kůži. Nebyla to jejich vina, ale bohužel tahle technická nepříjemnost poznamenala slavnostní náladu celého večera.
Jako druzí se představili členové Bohemia Baletu Tereza Szentpeteryová a Florent Operto v moderní choreografii Jarka Cemerka Slova z jantaru. Jejich vystoupení se do programu dramaturgicky příliš nehodilo, zbytek večera se až na jedno další skládal z klasických baletních čísel a mezi všemi těmi saténovými špičkami a baletními sukýnkami tato současná choreografie zbytečně vyčnívala. Mladí tanečníci navíc při jejím provedení ani neprokázali taneční vyspělost srovnatelnou se zahraničními umělci, kteří se večera účastnili.
Následovalo pas de deux z baletu Coppélia v podání Lauren Kennedyové a Davita Galstyana, kteří jsou oba sólisty baletního souboru toulouského Théâtre du Capitole. Dvojice byla harmonicky sladěná, oba tanečníci na jedničku vystřihli i své variace a kromě nepatrných zaváhání baleríny v několika výdržích byl jejich tanec pro diváky hezkým zážitkem.
Na závěr první části na obecenstvo čekala ještě Petipova Harlequinade. Kubánka Arianne Lafitová, technicky velmi zdatná tanečnice, zatančila komické pas de deux s chutí, temperamentem a lehkostí, jejímu italskému partnerovi Vittoriovi Gallorovi se ale nedařilo zcela samozřejmě zvládnout všechny náročné vazby. Problémy měl především s rovnováhou při dopadech ze skokových kombinací. Ukázky z klasických baletů by na galapředstaveních dokonalou formu a bezchybné provedení postrádat neměly.
Před začátkem druhé poloviny večera, kterou otevíralo pas de deux z druhého jednání Labutího jezera, ve kterém měli vystoupit opět Smejkalová s Popovem, jsem se modlila, aby znovu nedošlo k výpadku hudby. Naštěstí se technický problém nezopakoval a dvojice si konečně mohla na jevišti Státní opery zatančit. Labutí jezero v jejich provedení nebylo špatné, nebyly v něm žádné viditelné rozpaky. Neurazilo, ale když o něm tak přemýšlím, vlastně ani ničím nenadchlo. V porovnání se stejným číslem, které měli diváci možnost vidět v podání Darii Klimentové a Vadima Muntagirova v rámci jejího rozlučkového gala na téže scéně před deseti dny, šlo vlastně o vcelku průměrný zážitek. Interpretace brněnských tanečníků zkrátka na rozdíl od nich neměla ten tolik potřebný faktor x.
V následujícím díle Les Bourgeois pak na šanson Jacquese Brela v choreografii Bena van Cauwenbergha zazářil opět Davit Galstyan, umělec, který má arménské kořeny. Humorné, hravé a divácky vděčné číslo, do kterého šarmantní tanečník zakomponoval notnou dávku svého hereckého talentu, si vysloužilo velký potlesk a patřilo bezpochyby k tomu nejlepšímu, co večer nabídl.
Posledním, závěrečným kusem představení byla Petipova Satanella, ve které znovu zatančili Arianne Lafitová a Vittorio Galloro. Toto náročné pas de deux dvojici moc nesedělo a příliš v něm nefungovala ani jejich partnerská souhra.
Pondělní galapředstavení do divadla mnoho diváků nepřilákalo a na vině byla určitě i malá medializace celé události. Vždyť o konání akce, natož o jejím programu se nemohli potenciální návštěvníci dočíst ani na webové stránce Národního divadla. A jako by celé představení bylo šité horkou jehlou, protože do poslední chvíle nebylo jasné, kdo a s jakým repertoárem vystoupí. Ani můj celkový dojem z narozeninového večera stoprocentní nebyl.
