Svoboda je velmi široký pojem. Dala by se definovat jako lidská schopnost jednat a rozhodovat o sobě podle své vlastní vůle. Omezení svobody může být nejen fyzické, ale může vycházet i zvenčí či zevnitř člověka. Jde tedy spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu jedince redukují. "Pojďme na chvíli zažít slast z nesvobody. Slast spoutání a určenosti, kde není pochyb. Kde vše, co se na maličké ploše odehraje, je výjimečné, křehké a drahocenné," stojí v mottu nové inscenace VerTeDance s názvem Korekce. Představení, jež si svou premiéru odbylo v únoru, volně navazuje na site-specific projekt Naučená bezmocnost, který soubor poprvé uvedl vloni na podzim.
Na scéně pražského Divadla Ponec stojí naproti divákům v jedné řadě a pravidelných rozestupech sedm paralelně rozkročených tanečníků. Úplně na kraji pak vidíme osamocený pár bot. Co je zde tím omezením, se divák dozvídá poměrně záhy. Obuv interpretů je totiž napevno fixována k podlaze a to dává jasný rámec celé inscenaci. Jde o principiálně jednoduchý, ale velmi dobrý režijní nápad (Jiří Havelka). Hudební doprovod je na dvojici muzikantů z hudební formace Clarinet Factory, kteří se drží v pozadí jinak holé scény.
Tanečníci jsou tedy po celou dobu upoutáni na svá místa a rozehrává se sled scén. V té první staticky stojí a jen krůček po krůčku objevují svou mimiku, těla a jejich možnosti, zkrátka tak nějak zkoumají sami sebe. Pak si začnou uvědomovat své okolí, soustředit na kolegy a pomalu se dostávat do vzájemných interakcí. Nejprve v malých a nesmělých detailech - jemně se třeba dotknou jeden druhého nebo si fouknou do tváře a jen tak pozorují, co každý takový impuls se sousedem udělá.
Postupně pohyby, které si předávají, naberou na intenzitě, interpreti za pomoci výmluvných gest manipulují jeden druhým, začnou se pošťuchovat, shazují se navzájem na zem, obtížně vstávají. Záhy se tedy velmi dynamicky zapojují všichni, pohyby performerů připomínají tu dynamická kyvadla metronomů, tu stromy, které se ohýbají ve větru. Skupina funguje jako organický celek, jako provázaný živý organismus. A inscenace osciluje od groteskních a humorných míst až po melancholické polohy.
V závěru se snaží interpreti ze sevření svých vlastních bot osvobodit, a i když to vypadá, že se jim to každou chvilku povede, z okovů se nikomu z nich nepodaří dostat. Závan kýžené svobody tak představují alespoň dvě boty, které až doposud stály na kraji řady jen jako tichý pozorovatel a společník. Tanečníci je teď použijí, jako by to byly marionety, jeden druhému je předávají a „ťapou“ s nimi tam a zpět. Alespoň na moment se tak, byť jen v jakémsi fantazírování, vymaní ze svých neměnných pozic, utečou svému osudu. Celé dílo zakončuje transovní party plná oslepujících záblesků stroboskopu. Interpreti sice stále ani na moment neodlepí nohy od země, ale s nehranou vervou si divoký tanec užívají.
Třebaže se dnes opěvuje lidská svoboda, jedinec je fakticky svázaný okovy společnosti a často nevidí mimo své zorné pole. Korekce je o radosti, nadějích, smutku i úzkostech lidí jednadvacátého století. Jsme spoutaní tisíci okolnostmi, ať už danými společenskými konvencemi, řádem dnešního světa či mezilidskými vztahy. Těžko se z toho kolotoče vymanit a otázkou je – chceme to vůbec?
Nejbližší repríza v Divadle Ponec: 15. dubna.
