Odvážný nápad přetvořit jedno ze stěžejních děl světové romantické literatury v čistě baletní inscenaci dopadl na výbornou. Režiséru a choreografovi Liboru Vaculíkovi se podařilo vytvořit představení, které má spád, je plné napětí a romantiky zároveň. Obnovené uvedení jeho Fantoma opery ve Státní opeře Praha jen potvrdilo, že je Vaculík nekorunovaným králem českého dějového tanečního divadla. A baletní soubor, jemuž zbývá posledních pár týdnů samostatné existence, jednu z posledních příležitostí předvést se rozhodně nepromarnil.
Lerouxův příběh Fantoma je kouzelný sám o sobě. Pohádka o děsivém přízraku, který žije v divadelních katakombách, dává ve svých nesčetných filmových i divadelních zpracováních mnoho prostoru pro fantazii. Vaculík v tom svém sice ponechal základní linii příběhu v původním prostředí pařížské opery, oproti literární předloze však přesunul celé dění do světa tance. Titulní postava se tak nezamiluje do mladé zpěvačky, nýbrž do tanečnice. A právě to dává nezasvěceným divákům jedinečnou příležitost nahlédnout do zákulisí křehkého a pomíjivého baletního světa plného pozlátka, intrik a složitých mezilidských vztahů, světa, kde pro úspěch člověka hraje důležitou roli nejen talent, ale také věk, štěstí a celá řada dalších, leckdy nevyzpytatelných okolností.
- Petr Jirsa a Iva Povrazníková autor: Irena Vodáková, zdroj: Státní opera Praha
- Martin Gebauer a Thais Martins autor: Irena Vodáková, zdroj: Státní opera Praha
Hlavní postavou, na níž stojí celá dějová linie příběhu, je samozřejmě Fantom. V podání Richarda Hlinky je tento tajemný muž se zdeformovanou tváří dostatečně démonický, zároveň dokáže herecky velmi přesvědčivě vyjádřit svůj smutek, vnitřní neštěstí i osudovou lásku k vyvolené dívce, kterou se k sobě snaží přivábit. Subtilní a křehká Zuzana Hvízdalová coby druhá ústřední postava (Christina Daaé), ač na špičkách o půl hlavy vyšší než její taneční partner, v páru s ním působí přesto harmonicky. Technicky ještě není tato mladá tanečnice zcela dokonalá, ale pro její bezprostřednost jí občasné chybičky v provedení s lehkým srdcem odpustíte.
Původní hudbední partituru Petra Maláska živě interpretuje orchestr pražské Státní opery pod taktovkou Pavla Šnajdra. Jeho líbivá hudba má sice ke strhujícím muzikálovým melodiím Andrewa Lloyda Webera dost daleko, plynule ale doprovází romantické i dramatické momenty baletu, tudíž jí vcelku nelze nic zásadního vytknout.
Scéna z dílny Martina Černého pomáhá Vaculíkovi v barvitém líčení prostředí pařížské opery s jejími gala představeními, bály a temným zákulisím. Povedlo se provedení divadla na divadle, prostředí zkušebny či baletního sálu. Krásné jsou i kostýmy slovenské výtvarnice Ľudmily Várossové, stylově dodržují období druhé poloviny 19. století, do nějž je děj zasazen, a podporují celkovou tajuplnou atmosféru díla.
Mám za to, že Fantom opery patří k tomu lepšímu, co na českých předních scénách v poslední době vzniklo. Bude se líbit baletomanům, do divadla ale naláká a následně osloví i náročného nebaletního diváka. Během dvou hodin se totiž nikdo v hledišti nenudí, příběh nabízí celou řadu dramatických a překvapivých zvratů. Když spadne z provaziště mrtvý oběšenec nebo obrovský lustr ze stropu zabije jednu z hlavních postav, leknutím na sedadle povyskočíte a po zádech vám určitě proběhne husí kůže. A pak zjistíte, že trochu se v divadle bát je vlastně docela příjemné. Škoda že jsou plánovány už jen dvě další reprízy (8. 11. a 16. 1. v 19:00), Fantom by si rozhodně zasloužil opakování víc.
