Praha - Červen je každoročně měsícem, ve kterém končí svá středoškolská studia tisíce maturantů po celé zemi. Ani u žáků Taneční konzervatoře hl m. Prahy to není jinak, nelehkému zkouškovému maratonu se samozřejmě nevyhnou ani studenti uměleckých škol. Sérii náročných teoretických zkoušek konzervatoristů tento týden zakončily zkoušky praktické, a to sice dvě tradiční absolventská představení na jevišti pražského Stavovského divadla.
Letošní absolventský koncert v mých očích bohužel neměl tutéž jiskru a tempo jako abiturientská představení několika let minulých. Nebylo to však ani tak uměleckou úrovní absolventů (mezi nimi bylo několik velkých talentů), ale spíše dramaturgií večera. Namísto kratších čísel, rozmanitějších a živějších ukázek byly totiž do programu zařazeny delší, divácky nepříliš atraktivní choreografie – to se týkalo úvodní klasické a závěrečné lidové části.
Večer otevírala česká premiéra fragmentu baletu Najáda a rybář (Ondina) z poloviny 19. století. Vrcholně romantické dílo (hudba Cesare Pugni, choreografie Jules Perrot) se zápletkou připomínající příběh Rusalky, kdy se vodní nymfa zamiluje do smrtelníka, patří k ne zcela známým ukázkám klasického baletního odkazu. Co se technického provedení týče, jedná se o choreografii vcelku náročnou, jak už to ale u podobných romantických baletů bývá, je trochu utahaná a chybí jí spád. A nemohu zde nezmínit velmi nekvalitní hudební nahrávku, která místy připomínala potrhanou magnetofonovou pásku a tím kazila výsledný dojem už tak zdlouhavého díla.
Ve fragmentu se nicméně představili dva výrazní mladí absolventi, kteří mají všechny předpoklady pro velkou kariéru na prknech, co znamenají svět. Jako Najáda naplno zazářila půvabná Kateřina Plachá. Když tato něžná, éterická bytost v dlouhé bílé sukni vstoupila na scénu, bylo již po pár prvních krůčcích jasné, že sledujeme tanečnici, o které v budoucnu ještě určitě uslyšíme. Plachá divákům učarovala svým křehkým vedením paží, krásnými liniemi nohou, přesnými arabeskami. Projevem dokázala být nejen jemná, ale i rozverná, a když se objevila na jevišti, vše ostatní bylo tak nějak v jejím stínu. Představitelka titulní role nemohla být zkrátka vybrána lépe. Partnerem Plaché v roli rybáře Matea byl urostlý a skvěle fyzicky disponovaný mladík Kryštof Šimek. Coby prototyp klasického danseur noble se velmi dobře zhostil poměrně náročných partů a prokázal v nich svou technickou vyspělost a připravenost.
Moderní část večera otevřela hezká choreografie Aleny Drapalíkové, pro kterou se autorka nechala inspirovat hudbou Radůzy. Pro letošní absolventky vybrala šansony této osobité české zpěvačky tak, aby typově i charakterově seděly té které tanečnici a velmi barvitě pak emocionální, vitální a dynamické písně roztančila. Její choreografie má náboj a švih – ať už se jednalo o část věnovanou dětinské baletce, francouzské šantánové holce nebo nevinné, romanticky zamilované dívence. Drapalíkové se zde povedlo srozumitelně ztvárnit všemožné polohy a zákoutí ženských duší.
Zlatým hřebem večera byla jednoznačně nádherná choreografie Jiřího Kyliána Un Ballo, kterou mistr vytvořil v roce 1991 pro své tanečníky ze souboru NDT 2. Dokonalé souznění tanečních pohybů s rytmickou hudbou Maurice Ravela, jednoduché černé kostýmy, nad jevištěm zavěšené řady svíček připomínající honosné lustry na velkolepém zámeckém bálu, sečteno a podtrženo – naprostá harmonie lahodící oku i duši. V Kyliánovi na sebe svým talentem, technickou jistotou a zcela dotaženými pohyby nejvíce upozornila vysoká a štíhlá absolventka Kristina Kornová.
Závěr představení pak patřil České suitě Antonína Dvořáka v choreografii Kateřiny Dedkové-Frankové. Stylizovaný lidový repertoár a český folklór v podání mladých tanečních párů byl docela hezkou tečkou za celým večerem, přesto bych na závěr uvítala nějaké rozjásanější a dynamičtější číslo, ve kterém by se lépe rozvinul temperament studentů.
Můj celkový dojem z absolventského koncertu byl sice dobrý – k absolutoriu opět dorostlo několik výrazných talentů a o to zde přece především šlo. Jak jsem ale zmínila už na začátku, o trochu svižnější tempo, především v první a třetí části večera, a volba rozmanitějších ukázek by podle mého názoru diváky zaujaly o dost víc.
