Včerejší večer na Nové scéně, který jeho autoři poněkud nezvykle pojmenovali Nenucený výsek, se hodně povedl. Vlastně se to dalo i tak nějak dopředu očekávat. Představení DekkaDancers obvykle bývají kvalitní, v tom včerejším se navíc reprízovala dvě osvědčená a divácky atraktivní čísla, mezi něž byla zasazena jedna choreografická novinka. A proč se autoři rozhodli pro ten zvláštní zastřešující název celého večera? Podle slov Tomáše Rychetského, jedné z klíčových osobností této taneční skupiny, to má hodně co dělat s nedávným mysliveckým bálem na Nové scéně, po kterém by logicky měla následovat zabíjačka – výsek. Coby labužníci moderního tance a pohybového divadla se tedy DekkaDancers rozhodli svému publiku naservírovat kombinaci „pohybového prejtu a emočního ovárku“. A podařilo se jim to. Musím říci, že včerejší večer patřil k zážitkům gurmánským.
Velký úspěch sklidila choreografie Umíněnost ztracených (Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka), kterou do svých večerů DekkaDancers zařadili již několikrát. Původní obsazení se za rok a půl od prvního uvedení obměnilo, na kvalitách tím však dílo neztratilo nic. Umíněnost ztracených je číslem originálním, dobře čitelným, vtipným. S lehkostí vypráví o mužích a ženách dnešní doby, s nadsázkou se věnuje věčnému tématu, jímž je problematika partnerských vztahů.
Choreografie je navíc doslova nabitá dobrými nápady. Část, která v mých očích tentokrát v tom dobrém slova smyslu nejvíc vyčnívala nad ostatní, byl duet na skladbu americké bluesové zpěvačky Dinah Washington This Bitter Earth. Emotivní pohled na hořkosladký vztah dvou lidí, jejich vzájemnou lásku a zároveň nepochopení, které život často přináší, byl v podání zkušených tanečníků Zuzany Šimákové a Viktora Konvalinky jedním slovem strhující.
Druhá v pořadí následovala choreografie nazvaná Side deux_fects (Emir Fadda), kterou si DekkaDancers připravili pro včerejší večer jako novinku. Performace pro šest mužů a jednu ženu je celá ve své podstatě zasazena do abstraktní roviny. Zajímavá byla doprovodná videoprojekce, v níž se objevili sami tanečníci, dílo jako takové je spíše experimentem. Úvodní pasáž se odehrávala v naprostém tichu, vystřídaly ji synchronní energické krokové vazby, z nichž čišelo jakési bojovné odhodlání, ty pak nahradila zvláštní forma improvizace.
Celým kusem tanečníky provázely baťohy, zapínali si je, různě přehazovali, někdy je měli dokonce i na hlavě. Nebylo mi však vcelku jasné, co tím vším autor zamýšlel a kam svým vyjádřením směřoval. Se Side deux_fects DekkaDancers opět prokázali, že se nebojí zkoušet nové věci, i kdyby za cenu toho, že v divácích nevyvolají dostatek asociací a že ti pak dílo nepřijmou za své. Tak se to, myslím, stalo i včera, jak bylo z rozpačitých reakcí publika znát.
Závěr už pak patřil jednomu z nejzábavnějších a nejoblíbenějších čísel současného repertoáru skupiny, které jeho autoři (opět Rychetský a Konvalinka) pojmenovali Kill de Bill. Jde o bláznivý mix z vojenského prostředí, v němž se humor a absurdita šponují až do nečekaných výšin. Ve chvíli, kdy si myslíte, že už nemůže přijít žádné překvapení, přihodí DekkaDancers další skvělý vtip a režijní nápad. Kill de Bill je parádní číslo, které diváky baví a navíc perfektně graduje od začátku až do konce.
Nenucený výsek potvrdil, že taneční nadšence, jako jsou DekkaDancers, bychom si měli hýčkat. Nebojí se přicházet s novými nápady, rádi předvedou nejen své taneční a pohybové kvality, ale pokusí se i o vyjádření pomocí prostředků jiného rázu. Díla této skupiny patří jednoznačně k tomu nejoriginálnějšímu, co na české taneční scéně v současnosti vzniká. Je dobře, že i přes nepříznivé finanční podmínky, se kterými se DekkaDancers potýkají (za dva a půl roku existence toto uskupení nedostalo od nikoho jakoukoliv finanční podporu!), jejich tvůrčí invence neklesá a že plánů do budoucna mají stále dost. V té nejbližší době se například chystá autorská premiéra celovečerního představení s pracovním názvem Dobrou chuť aneb setkání s panem Bonem i s panem A. P. Titem (29. května v komorním prostředí divadla Kolowrat).
