Po více než čtrnácti letech od své zatím poslední reprízy se na jeviště pražské Státní opery vrátil jeden z nejslavnějších klasických baletů, Don Quijote. A byl to návrat vskutku pompézní. Baletní soubor Státní opery Praha, který na konci této sezony čeká definitivní sloučení s baletem Národního divadla, si s náročným klasickým titulem dokázal poradit na výbornou. Zaslouženě sklidil ohromný úspěch a ujistil diváky v tom, že i nejnáročnější díla světové klasiky dokáže interpretovat na vysoké úrovni. Milovníci čistého klasického baletu si opravdu přišli na své.
Klasickou verzi baletu plného španělského slunce a divokého temperamentu, vzdáleně inspirovaného Cervantesovým příběhem, který se objevuje na repertoáru světových baletních souborů již přes sto let, oživil pro pražskou scénu bývalý sólista Národního divadla, nyní choreograf a ředitel pražské taneční konzervatoře Jaroslav Slavický. Ve své koncepci důsledně vyšel z původní podoby baletní verze Maria Petipy a Alexandra Gorského, do níž zasahoval jen velmi málo. Choreografie tak sice nepřináší nic vysloveně nového a objevného, potvrzuje však znovu, že je geniální a nesmrtelná, a právě v tom tkví její kouzlo.
Dějová linka popisuje příběh lásky chudého lazebníka Basila a Kitri, dcery hospodského Lorenza. Ústřední dvojice musí na své cestě za štěstím překonat nejednu překážku, od nepřejícího otce Kitri, který chudým Basilem opovrhuje, až po směšného nápadníka Camacha, který se Kitri neodbytně dvoří. Příběhem prochází samozřejmě i stárnoucí rytíř Don Quijote, který sní o hrdinských činech, bojuje s větrnými mlýny a se svým věrným sluhou Sanchem Panzou hledá vytoužený ideál ženy, krásnou Dulcineu.
Inscenace má spád, v baletu je hodně scén, ve kterých se střídá tanec s pantomimou, děj je tak srozumitelný a logický i pro to nejmladší obecenstvo. Nejedná se rozhodně o dílo, které by nudilo, ba naopak, divák se nejen dojme při zamilovaných duetech hlavního páru, ale především se pobaví a zasměje při nesčetných komických situacích, které se baletem prolínají.
Příjemným překvapením večera se stalo premiérové obsazení v čele s jednadvacetiletou Alinou Nanu v hlavní roli Kitri. Tato rodačka z Moldavy, která vystudovala pražskou taneční konzervatoř a od letošní sezony je sólistkou baletu Státní opery, je nesmírně talentovaná. Troufám si dokonce říci, že po Darie Klimentové nebo Barboře Kohoutkové máme v českém baletním světě další zázrak. V mladičké Alině Nanu se snoubí technická dokonalost s temperamentním a dravým projevem, stylová čistota s naprostou výrazovou přesvědčivostí. Vše korunují její nevídané tělesné dispozice.
Již v prvním jednání si vysloužila při své sólové variaci spontánní potlesk na otevřené scéně a její provedení závěrečného pas de deux v jednání čtvrtém v Čechách nemá mnoho konkurence. I nejnáročnější část, jíž je dvaatřicet fouettés, si užila bez sebemenší trémy a neudělala zde ani tu nejmenší chybičku - dokonce dokázala až do konce prokládat jednoduché otočky dvojitými piruetami. To jen potvrdilo její jevištní jistotu, vyzrálost a brilantní techniku. Kitri Nanu dokonale sedí a představitelka této role zkrátka nemohla být vybrána lépe.
Jako její milý Basil jí zdařile sekundoval Ondřej Vinklát, mladý člen Bohemia Baletu, který ve Státní opeře v této roli hostuje. Basil je tak pro něj první příležitostí odhalit na velké scéně svůj talent, o kterém určitě ještě hodně uslyšíme. Taneční konzervatoř absolvoval tento pohledný mladík teprve loni v červnu, na své mládí však oplývá velmi solidní technikou. Četné složité figury, krokové vazby, otočky a skoky prováděl s lehkostí a šarmem. Mezí ním a Alinou Nanu bylo to správné jižanské jiskření, partnersky byli naladěni na stejnou notu a působili velmi uvolněným dojmem. Ve včerejším obsazení hlavních rolí na sebe ještě svým projevem výrazněji upozornily vysoká a štíhlá Zuzana Hvízdalová coby Mercedes a Daria Lazucova v menší roli roztomilého Amora.
Výpravnou scénu a kostýmy, které tento velký balet velmi vhodně doplňují, navrhl známý divadelní výtvarník Josef Jelínek. Bohaté, barevné a zdobné kostýmy jasně nesou jeho charakteristický rukopis. Romantické malované kulisy v prvním, třetím a čtvrtém jednání si zachovávají tradiční ráz a přímo pohádkovou poezii a scénografické řešení pro část druhého jednání, ve které Don Quijote sní, je velmi jednoduché a přitom kouzelné. Závěs, který zeshora halí scénu, jako by byl utkán ze sněhových krajek, jeho bílá krása je křehká a nadýchaná. Volba zkušeného autora Josefa Jelínka zaručila inscenaci jistotu kultivované a kvalitně odvedené práce.
Připočteme-li k tomu všemu líbivou hudbu Ludwiga Minkuse a dobrý zvuk orchestru Státní opery pod vedením Václava Zahradníka při jejím přednesu, máme v tomto divadle další velmi atraktivní a divácky zajímavé představení. Snad se bude i nynější nastudování Dona Quijota těšit podobné oblibě jako jeho předchůdce z roku 1986, který se dočkal téměř osmdesáti repríz.
