Velmi svěží komponovaný večer představil včera baletní soubor Národního divadla. Svou scénu divadlo propůjčilo mladým členům souboru, kteří zde nejen tančí, ale zároveň mají chuť a potenciál věnovat se vlastní choreografické tvorbě. Představení pod názvem Miniatury jim již po osmé dalo možnost předvést svá kratší díla publiku. A byl to zážitek, který rozhodně stál za to. Až na výjimky to byly choreografie velmi zdařilé a umělecky vyspělé.
Hvězdou večera pro mne tentokrát byla Zuzana Šimáková, která si připravila díla hned dvě. Na soundtrack z filmu Černý jestřáb sestřelen pro své mladé kolegy Radku Příhodovou a Adama Zvonaře vytvořila choreografii J'attends. Večer nemohl být otevřen lépe než tímto čistě pohybovým nedějovým kusem. Ve vodopádu plastických pohybů předvádí oba tanečníci vše, co je v nich skryto. Především Příhodová přímo září, když ukazuje své neskutečné dispozice a neuvěřitelné rozsahy kyčlí, všechny obtížné prvky provádí s lehkostí a jakoby mimoděk. Velmi příjemná neoklasika, která připomínala starší Kyliánovy choreografie, navíc v tak skvělém provedení, ve mně chvílemi vzbuzovala pocit absolutní dokonalosti.
A ani druhá choreografie Šimákové nezklamala. Nazvala ji The space between us a interpretuje ji ona sama s kolegou Jonášem Dolníkem. Pohodový a milý duet na hudbu Craiga Armstronga diváky přenáší do domova jednoho obyčejného páru. Šimáková zachycuje atmosféru probuzení do nového všedního dne, prolíná svým dílkem jak náklonnost a lásku, tak i stres a hádku, zkrátka popisuje běžné momenty ze života partnerské dvojice. Svůj originální pohybový slovník podtrhuje dobrým nápadem s postelí, postavenou na výšku směrem k divákům, coby jedinou rekvizitou, kterou pár při tanci využívá.
Velmi hezká byla ukázka z nového připravovaného celovečerního kusu, který budou v květnu premiérovat Dekka Dancers v Divadle Kolowrat. Taneční duet Humility, který připravili i interpretovali dva členové této skupiny a zároveň tanečníci Národního divadla, Viktor Konvalinka a Tomáš Červinka, především zajímavě pracuje se světlem a tmou. Tanečníci sami rozsvěcejí a zhasínají lampičku, všelijak se nečekaně přesouvají po jevišti, v neotřelých krokových variacích drží pozornost publika nejen svou technikou, ale i výrazem. Dekka Dancers, to je už taková sázka na jistotu, skoro by se dalo říct. Jejich členové umí vytvořit kvalitní choreografie, oslovit své diváky, vyhrát si s detaily. Tomáš Červinka ve včerejších Miniaturách uvedl i své autorské sólo Shutdown Agony a Viktor Konvalinka spolu s Tomem Rychetským vtipnou choreografii Kill de Bill. Obě díla si odbyla svou premiéru již v červnu loňského roku v rámci komponovaného večera Dekka Dancers na Nové scéně.
Jediným nevýrazným až podprůměrným dílem večera byla choreografie Únik z reality, kterou vytvořila mladičká Klára Hovorková, čerstvá členka souboru Národního divadla. Hovorková svůj kus i sama interpretovala, v rámci silných choreografií, které byly uvedeny, připomínala však ta její spíše první studentský pokus o realizaci vlastního díla. Originálních nápadů v této etudě bylo bohužel poskrovnu.
Miniatury opět přinesly skvělé každoroční zpestření divadelní sezóny. Tanečníci Národního divadla v nich mají možnost dokázat, že nejsou pouhými nástroji v rukou choreografů, ale svébytnými a tvůrčími umělci, kteří mají vlastní styl a mohou se dále rozvíjet. Je dobře, že šéf baletního souboru Petr Zuska aktivně podporuje kreativitu jeho členů. Někteří z nich totiž mají nakročeno k tomu, stát se na choreografickém poli opravdovými hvězdami.
