Jiří Pokorný je v současnosti jedním z největších a nejnadějnějších jmen českého tance za našimi hranicemi, přesto o něm v Čechách příliš mnoho lidí neví. To by se teď mohlo konečně, alespoň doufám, začít měnit. Včera měla na Nové scéně Národního divadla premiéru první větší choreografie, kterou Pokorný připravil pro český soubor. Pro pražské DekkaDancers postavil dvaadvacetiminutové dílo, které nazval Černý mraky nepláčou. Jde o opravdu unikátní kus, a to jak po stránce choreografické invence, tak i co se týče linie vizuální a koncepční.
Ještě než ale došlo na Pokorného choreografii, večer otevřel nejnovější autorský počin Viktora Konvalinky a Tomáše Červinky Port 9, který právě tato dvojice i interpretovala. Po začátku, který naznačoval humornější notu, se choreografie nesla spíš ve vážném tónu. Její hlavní myšlenka se točí kolem toho, jak se člověk nechává ovlivňovat svým okolím. Autoři připomínají, jak je užitečné být chvíli sám sebou a především vystupovat sám za sebe. Sólové party Konvalinky i Červinky obsahovaly spoustu dobrých pohybových nápadů, stejně tak i jejich kontaktní duet ve světelných kuželech. Chyběla mi ale větší vypointovanost a provázanost jednotlivých částí, nenavazovaly na sebe, a celek tedy nebyl příliš dramaturgicky kompaktní.
Po první části už následovalo dílo Pokorného - Černý mraky nepláčou. Použil pro ně velmi originální hudební mix v aranžmá japonské skladatelky elektronické alternativní hudby Yukari Sawaki. A jako námět mu posloužily „pocity a myšlenky, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše“, jak uvádí v programu k představení.
„Z naší lidské schránky se stává tvrdý krunýř, nepropustný a dokonale maskovaný celou škálou lidských tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jediná.“ Právě odstup, který si často nuceně udržujeme od lidí kolem nás, a maska, kterou nasazujeme coby obranu před vnějším světem, daly vzniknout názvu díla. Černý mrak, ze kterého nikdy neprší, je metaforou pro nepropustnou bariéru, která nedovolí žádným emocím vystoupat na povrch.
Vyjádřit tu neživou a neosobní tvář, kterou lidé tak často nasazují v mezilidských vztazích a téměř nikdy neodkládají, pomohl Pokornému naprosto skvělý a efektní divadelní nápad. Nasadil svým tanečníkům oblečeným v černých kalhotách a dlouhých trikách s kapucí zezadu na hlavy bílé masky a obrátil je zády k publiku. V první chvíli vám ani nedojde, že postavy na jevišti tančí, aniž by k vám byly otočeny čelem, a po chvíli už nevíte, na co se dívat dřív. Nestačíte se divit, kolika způsoby je možné hrát si s touto ideou a kolik zajímavých pohybových nuancí lze vymyslet. Velmi dynamická, mnohovrstevnatá a sugestivní choreografie vás záhy zcela pohltí. Nemohu také nezmínit nádherný a čistý design scény, jejíž horizont vyplňuje záplava deštníků.
Po stránce choreografické a inscenační jsou Černý mraky nepláčou opravdu dobrým kusem, to stejné se ale nedá prohlásit o stránce interpretační. Z osmi tanečníků, kteří byli do díla angažováni, obstála podle mého názoru v náročných pohybových vazbách pouze polovina. Skvělý byl Viktor Konvalinka, zaujal mě zejména duet, ve kterém tančí s Nikol Šneiderovou, oba si s ním poradili velmi dobře technicky a ještě dokázali vnést do této partneřiny emoce. Chvílemi se mi při něm až tajil dech. Své taneční kvality prokázali i Tomáš Červinka a Jaroslava Janečková. Zbytek obsazení za nimi bohužel pokulhával, viditelné to bylo především ve scénách, ve kterých jsou na scéně všichni tanečníci. Tehdy bylo jasným záměrem autora, aby skupina působila jako jeden živý organismus, dotyčným ale občas chyběl dostatečný drive, občas synchronizace.
Každopádně ve výsledném dojmu to byl večer opravdu kvalitní. A já věřím, že budou následovat i další pozvání umělců, jako je Pokorný, k tomu, aby u nás vytvářeli podobně skvělé choreografie. I když je nad slunce jasné, že to pracovní příležitosti a hlavně podmínky zatím bohužel příliš často neumožňují.
Tančí: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka, Tomáš Červinka, Marek Svobodník, Kristýna Němečková, Nikol Šneiderová, Jaroslava Janečková, Zuzana Příhodová.
Kdo je Jiří Pokorný? Po studiích na pražské Taneční konzervatoři nastoupil Jiří Pokorný do Laterny magiky, kde ale příliš dlouho nepobyl. Už po třech sezonách se mu podařilo udělat konkurs do NDT a na několik let zakotvil na místě, které je pro většinu tanečníků vysněným angažmá – v Nederlands Dans Theater. V letech 2003–2010 prošel Jiří soubory NDT I a NDT II a do loňského roku tančil ve skupině Kidd Pivot kanadské choreografky Crystal Pite. Během své kariéry spolupracoval s řadou významných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Sol Leon, Paul Lightfoot, Mats Ek a další. Několik posledních let se také sám stále intenzivněji věnuje choreografii.
