Svetlana Zakharova, primabalerína Velkého divadla v Moskvě a jedna z největších baletních hvězd dneška, se 15. května poprvé představila v Praze, a to v titulní roli romantického baletu Giselle. Tanečnice s aristokratickou grácií a lehkostí patří mezi největší baleríny současnosti. Její fyzická krása s dlouhými liniemi paží a nohou ztělesňuje ideál baletní klasiky. „Nejsem zas taková hvězda,“ upozorňuje ale v následujícím rozhovoru.
Co pro Vás osobně znamená role Giselle nejen z hlediska primabaleríny, ale také jako pro ženu?
Role Giselle mě v podstatě provází celým mým baletním životem. Poprvé jsem ji tančila, když mi bylo sedmnáct let. Postupně během mé kariéry se tato role mění a přetváří tak, jak ji tančím. Přichází nové verze, další a další inscenace, taneční partneři. Ze všeho vždy čerpám něco nového. Pro mě je toto představení plné skutečných, reálných lidských citů a dramatického napětí. Hlavní postava Giselle je, dalo by se říci, přesycena tou dramatičností.
Měla jste velmi strmou kariéru. Máte i přesto, že jste již od útlého věku hvězdou, nějaké sny? Chtěla byste zkoušet s nějakým choreografem, toužíte po určité roli nebo pozvání do nějakého divadla?
Má kariéra skutečně začala velmi záhy. Na scéně jsem prakticky již od dětství, zúčastnila jsem se všech významných turné a premiér divadla, ale můj růst byl pochopitelně postupný. Nestala jsem se hvězdou ze dne na den a i dnes si myslím, že nejsem zase taková hvězda, mám se stále čemu učit. To víte, že mám některé role a představení, ve kterých jsem ještě netančila, choreografy, se kterými jsem ještě nespolupracovala, na které si myslím a o kterých sním. Ale můžu říci, že se mi postupně mé sny plní. Pokud se mi nějaký sen neplní a cítím, že je tam nějaká bariéra, vždycky si říkám, že mi do života místo toho přijde ještě něco jiného a zajímavějšího.
Tančíte někdy také jen tak pro radost? A jak to vypadá s odpočinkem?
To je pro mě velký problém, protože já těžko hledám zlatý střed mezi prací a odpočinkem. A většinou tančím až do velké únavy. Člověk se pak snaží najít kladné emoce, díky nimž by bylo možné posunovat se dál. Ze své vlastní profesionální zkušenosti skutečně vím, že je potřeba odpočívat. Potřebují to nejen svaly, ale i váš duševní stav. Pro mě je každé představení velice emocionální a vkládám do něj 200 % své osobnosti. Po každém takovém večeru proto skutečně potřebuji, abych si vydatně odpočinula, a to jak kvůli svalům, tak kvůli emocím, kterými jsem přeplněna.
Velké divadlo v Moskvě je zaměřeno především na klasický balet, jeho repertoár se v současné době rozšiřuje i na moderní díla. Jak se podle Vás tyto dvě oblasti slučují pod jednou střechou?
Ruský balet je skutečně vždy asociován s klasikou – ruský balet je zkrátka klasický balet. Ale dnes se v Rusku, a to nejen ve Velkém divadle, ale i na jiných scénách, staví i současné choreografie. Já sama mám za sebou tuto zkušenost již několikrát. Ruští umělci by moderní choreografie zvládli zatančit, problém je spíše s choreografy moderního baletu, protože ti v Rusku téměř nejsou. Máme jednoho, dva, možná tři. Není zde ta historická linie, historické nástupnictví, není od koho se učit, jako je tomu například na Západě. V tomto směru je u nás problém, máme nedostatek choreografů moderního baletu. V současné době hraje Velké divadlo poměrně dost moderních představení, ale většinou jsou to představení, která vytváří západní choreografové. Za všechny mohu jmenovat například balet Kvartira od švédského choreografa Matse Eka.
Jak přijímá současný balet publikum Velkého divadla?
Na klasická představení není prakticky možné sehnat lístky a neustále se reprízují a drží na repertoáru. Co se týče moderních představení, tak u nich vždy proběhne premiéra a málokdy se pak stane, že představení zůstane na repertoáru delší dobu. Udrží se maximálně tak jednu až dvě sezony, ne více. Proč, to nevím, možná je důvodem to, že přichází nová práce a nová představení a ta moderna vlastně neustále vyžaduje další vývoj, něco nového. Klasika v tradiční formě se naopak drží stále.
Už třetím rokem v České republice probíhají živé přenosy z Velkého divadla v Moskvě. V současnosti se přenáší do více než tisícovky kin po celém světě. Zaznamenáváte tyto přenosy nějak coby interpretka? Máte před takovým představením větší trému než jindy?
Ano, tyto živé přenosy znám, a dokonce jsem ve třech i sama vystupovala. Poprvé to byla Spící krasavice, poté Faraónova dcera a teď naposledy Bajadéra. Není to lehké, protože na přenosy se dívají miliony lidí a pak navíc zůstává záznam. Vždycky v předvečer přenosu mají tanečníci hodně práce. Den před představením je velká generálka, která se také natáčí, další den pak probíhá přímý přenos samotný. Když tančím, snažím se myslet na to, že se na mě dívají pouhé tři tisíce lidí v divadle, pak se cítím dobře. Jakmile si ale uvědomím, že to nejsou tři tisíce, ale miliony lidí, v ten moment se dostanu do vnitřního napětí a hned je to všechno o dost těžší. Důležité ale je, že jsou balety vždy velmi krásně a profesionálně natočeny, záběry jsou moc pěkné. A do kina prý chodí lidé stejně oblečení jako do divadla, jsou ve stejné náladě a také prý po skončení přenosu dlouho tleskají.
Jaká je nyní ve Velkém divadle atmosféra? Jak se tam cítíte?
Atmosféra v divadle na mě má pochopitelně velký vliv. Co je pro mě ale hlavní a nejdůležitější, tak to je ranní trénink, po něm zkouška, pak představení. Pro mě je důležité, abych odvedla dobře svou práci, a co se děje kolem mě, příliš nevnímám. Pochopitelně je příjemné, když člověk přijde do divadla a lidé se na něj mile tváří. Ráda jezdím třeba do La Scaly, už když tam přijíždím, vidím, že jsou lidé rádi, že jsem tam. Příjemní jsou všichni kolem – umělci, orchestr, technici na jevišti, třeba i zatleskají během zkoušky. A to jsou ty momenty, které vám zpříjemňují život a dodávají pozitivní energii a emoce.
Kdo jsou Vaši oblíbení choreografové? Prý máte ráda Balanchina…
Nedá se říci, že by byl zrovna Balanchine mým nejoblíbenějším choreografem, a zrovna tak že by některé představení bylo mým nejoblíbenějším představením. Velmi ráda pracuji s živými choreografy, s těmi, kteří jsou mezi námi. Například Balanchine nebo Petipa už mezi námi bohužel nejsou, jejich dílo je tedy určitým dědictvím, které si předáváme dál. Já nejraději pracuji s choreografy, kteří sami působí aktivně. A velice zajímavé a příjemné je, pokud nějaký aktivní choreograf připravuje choreografii přímo pro Vás, pro Vaše konkrétní možnosti. To mám moc ráda. V poslední době jsem několikrát spolupracovala s choreografy, kteří jsou z mé generace, takže jsou stále začínajícími choreografy. Docela dobře jsme si sedli a přišli jsme na zajímavé věci. Pro ně to byl určitý impuls, aby dál nastartovali svou dráhu.
Máte stále také svůj nadační fond?
Ano, můj nadační fond, který je určen na podporu baletního umění, jsem založila poměrně nedávno. V současné době platíme stipendia těm nejlepším studentům baletních škol. Děti mi posílají záznamy svých vystoupení a já osobně už několik let vybírám ty nejlepší, které stipendium získají. Další skupinou, kterou podporujeme, jsou veteráni scény. Pro ně je také velmi důležité, aby dostali materiální podporu poté, co přestanou být aktivními umělci. A když se vrátím k dětem, pro ně není důležitá jen finanční podpora, ale i to, že dostávají pro svou práci stimul a impuls ke svému dalšímu rozvoji.
V roli Giselle se Svetlana Zakharova v Praze představí ještě 17. května. Její vystoupení na scéně Státní opery je událostí opravdu mimořádnou. Po jejím boku zatančíí Friedemann Vogel, první sólista Stuttgarter Ballett, v roli vévody Alberta. Orchestr Státní opery bude řídit Alexej Bogorad, dirigent Velkého divadla v Moskvě. Na webu ČT24 si budete moci přečíst recenzi.
