V rámci festivalu Tanec Praha zavítala do metropole 18. a 19. června špička současného tance, vlámský soubor Peeping Tom s představením 32 rue Vandenbranden. A publikum karlínského hudebního divadla se v okamžení přeneslo z rozpálené Prahy na studené, větrné a velmi nehostinné místo někde vysoko v horách.
Nad scénou se klene nekonečná zimní obloha a pod ní se zhmotňují příběhy lidí, kteří žijí v několika rozbitých karavanech, zavátí sněhem na konci světa. Ať už mladý pár, tulačka, nebo těhotná žena, v téhle malé komunitě a těžkých podmínkách musí fungovat všichni pospolu. Zároveň jsou velmi osamělí a každý je nucen spoléhat sám na sebe. Intimita a niterné myšlenky obyvatel toho zapadlého místa nezůstávají publiku skryty, nejen prostřednictvím oken maringotek nahlíží během jednotlivých scén hluboko do jejich soukromí.
Na jevišti tvůrci vykouzlili magické a vizuálně krásné obrazy, které se celé odehrávají ve zvláštní ponuré atmosféře. Příběh je zasazen do nádherné scénografie. Jako byste ani nesledovali divadelní představení, ale spíš nějaký filmový snímek nebo třeba listovali velkou obrázkovou knihou. Choreografové se pro svůj pohybový slovník inspirovali mnoha různorodými styly od butó přes akrobacii až po breakdance, mixují se i naturely jednotlivých performerů, z nichž je každý jiné národnosti. Do příběhu je zapojena také operní pěvkyně – mezzosopranistka Eurydike de Beul. A kromě tance a zpěvu se na scéně objevuje i trochu anglicky mluveného slova.
32 rue Vandenbranden je každopádně divoce namíchaná všehochuť. V jednu chvíli tiše, až poeticky padá hebký sníh, aktéři vyběhnou ze svých polorozpadlých příbytků a radují se z něj jako malé děti. Koulují se, bruslí na ledě a padají jeden přes druhého. V další scéně se jeden z interpretů oblečený jen ve spodním prádle velmi smyslně dotýká sám sebe, z jeho opojení jej vytrhnou až kolemjedoucí lyžaři, kteří asi zabloudili a mávají na něj, zatímco on se topí v pocitech studu za to, při čem byl právě přistižen.
Od romanticky snových momentů přecházejí tvůrci (dvojice choreografů Gabriela Carrizo a Franck Chartier) k obrazům, které připomínají spíš noční můru. S ironií a humorem nahlížejí na absurditu života, s nadhledem upozorňují na leckdy bizarní lidské hodnoty. Příběhy se prolínají a tříští a divák se leckdy ztrácí v tom, co je realita a co představy jednotlivých charakterů. Hlavní linie je ale v podstatě jednoduchá a poměrně snadno pochopitelná. Absurdní propletená dramata té malé skupinky lidí nakonec vrcholí smrtí člověka, který se ke komunitě snaží připojit. Byl by však nejslabším článkem. A o to její členové nestojí.
Inscenace 32 rue Vandenbranden je velmi působivá. Strhuje nepopsatelnou směsicí krásy a lhostejnosti. Na pozadí nehostinné přírody a na pomezí reality a fikce rozebírá dramatické osudy lidí, kteří bojují nejen s okolními živly, ale především s vlastní izolovaností. Tento melancholický koktejl autoři okořenili i několika kapkami humoru. Jeviště Hudebního divadla Karlín se každopádně proměnilo v místo, které jako by bylo vystřiženo z nějakého podivně smutného paralelního světa. Úplně v něm chyběly barvy, scéně vévodila bílá. V tradici některých asijských států symbol smrti. A tady vstupenka do nelítostné země nikoho někde daleko v zasněžených horách.
