Komponovaný večer pod názvem Miniatury se stal za několik posledních let hezkou tradicí. Členové baletního souboru Národního divadla mají díky němu možnost předvádět divákům své kvality nejen coby tanečníci – dostávají příležitost pravidelně prověřit i své choreografické ambice. V úterý 7. května se na prknech Nové scény představilo hned devět drobnějších „kousků“, které vytvořili vesměs mladí potenciální choreografové. A byla to pestrá škála stylů a témat, ve které se našla jak díla výrazná a kvalitní, tak i díla slabší. Ze všech mě opravdu zaujala tři.
Bylo to hned to první, které večer otevřelo, a to sice neoklasický duet Zuzany Šimákové, který v loňském roce vytvořila na míru dvou interpretům, Radce Příhodové a Adamovi Zvonařovi. Podle stejnojmenné japonské skladby ho nazvala Sakura. Okrasná japonská třešeň a krása bledých růžových květů stromů, které od dávných časů pěstují a obdivují lidé na Dálném východě, také posloužily choreografce jako výchozí inspirace. Příhodová oblečená ve světlé říze se vznáší nad jevištěm jako vánek a jakoby symbolizovala jaro a lásku zároveň, obojí prchavé a pomíjivé, tančí něžný duet se svým partnerem. V čistých liniích dostala opět prostor využít své obrovské fyzické dispozice a v celém rozsahu projevit talent, který má. Nejen ona, ale i její partner Zvonař v této milé a oku lahodící choreografii předvedli velmi slušný výkon.
- Sakura, choreografie: Zuzana Šimáková (z cyklu Miniatury) zdroj: Národní divadlo
- Nobilissima, choreografie: Jiří Horák (z cyklu Miniatury) autor: Pavel Hejný, zdroj: Národní divadlo
Dalším počinem večera bylo Just Solo, které si postavil i sám interpretoval Viktor Konvalinka. Konvalinka má velmi zajímavý a současný choreografický rukopis, jeho sólo je plné pružných pohybů a akrobatických prvků, jeho taneční projev je vyzrálý a osobitý. V mžiku sebejistě ovládl jeviště a opět prokázal, že není jen výborným interpretem, ale že se stále zlepšuje i jako choreograf.
Posledním kusem, který v mých očích patřil mezi ta nejlepší díla večera, byla choreografie dvou zástupců té nejmladší generace – Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara - s názvem Přesně včas. Jejich téma hrálo na trochu vážnější notu – smrt a nevyhnutelné smíření se s konečností lidského života. Dynamický kus mi místy evokoval díla z Kyliánova raného období. V choreografii pro šest tanečníků využili autoři široké spektrum pohybů, podařilo se jim vytvořit napětí, zachytit emoce. Prokázali i dobrý cit pro prostor, který obsáhli v celé jeho šíři i hloubce, a vyznění celého díla ještě podtrhli dramatickým svícením.
Mezi Miniaturami, které mohli diváci vidět na jediném představení 7. května, se našla sice ne zatím velká, ale do budoucna rozhodně slibná jména. A ani jako celek večer rozhodně nezklamal.
