Současný vývoj tanečního umění jde, dá se říci, velmi eklektickou cestou. Taneční obor se neustále proměňuje a mísí v sobě různorodé vlivy počínaje baletem přes moderní tanec až po jiné žánry. Každý z těchto směrů podněcuje inspiraci a zvědavost jak v samotných tvůrcích, choreografech a tanečnících, tak i v divácích. Je to právě konfrontace a zkušenosti s odlišnými pohybovými slovníky a vizemi, které jsou jádrem umělecké práce. A proto se dramaturgie Národního divadla rozhodla v letošním roce okořenit svůj repertoár a vytvořit nový projekt s názvem Otevřená scéna.
Hosté jak ze světa, tak z České republiky mají příležitost přivézt na jeviště naší první scény projekty, které obohatí nabídku tanečních představení a oživí tak pražské multikulturní prostředí. První v řadě byl soubor brněnského baletu s představením Lucidor a Arabella, které ve zlaté kapličce sklidilo na konci ledna velký úspěch. A hned o necelé dva týdny později se ve Stavovském divadle představilo Jihočeské divadlo z Českých Budějovic s další celovečerní inscenací, nádherným baletem Romeo a Julie.
Je vůbec někdo, kdo by neznal velkou milostnou tragédii, kterou napsal William Shakespeare už před více než pěti sty lety? Dílo doznalo stovky nejrůznějších divadelních zpracování a jako balet na hudbu Sergeje Prokofjeva si odbylo svou světovou premiéru v roce 1938 v Brně. Od té doby se na jevištích objevilo nespočet choreografických ztvárnění tohoto nesmrtelného příběhu. Jihočeské divadlo do Prahy přivezlo ani ne rok staré představení, které mělo premiéru v loňském dubnu. Vytvořil ho umělecký šéf českobudějovického baletního souboru, maďarský choreograf Attila Egerházi.
Egerháziho choreografický slovník vychází z klasického baletu a přitom je obohacen o moderní prvky. Ani jedna z postav netančí na špičkách. Choreograf dokázal naplnit každý jednotlivý tón Prokofjevovy hudby, jeho pohyby s ní měkce a harmonicky plynou, jsou dobře čitelné pro oko diváka. Gesty choreograf neplýtvá, jsou srozumitelná, žádné z nich není samoúčelné. Všechno neodvratně směřuje k tragickému vyvrcholení a Egerháziho inscenace vás doslova pohltí. Já jsem se při jejím sledování nechala tak unést, že jsem se několikrát přistihla se zvláštní vnitřní tužbou. Přála jsem si, i když samozřejmě marně, aby se v závěru příběhu těch dvou krásných mladých lidí tentokrát neobjevily jed, dýka a zbytečná smrt.
V titulní roli inscenace zazářila mladičká španělská sólistka Cristina Porres Mormeneová. Coby Julie byla dětsky nevinná i roztomile koketní a zároveň dostatečně herecky vyzrálá, aby si poradila se scénami, které stojí jen na ní. Její procítěný herecký projev doplňovaly skvělé taneční dispozice a velmi solidní technika. Výraznou postavou byl urostlý a charismatický Tybalt Zdeňka Mládka a výborná byla i Linda Schneiderová jako Kapuletová, Juliina matka. Úžasná byla scéna, ve které zoufale truchlí nad ztrátou své dcery. Dokázala přenést své emoce do hlediště a svou beznadějí doslova trhat srdce diváků. A nejen sólisté, ale i baletní sbor odvedl velmi dobrou práci.
K představení si Egerházi přizval renomované zahraniční spolupracovnice. Skvělá je jednoduchá a přitom velmi promyšlená moderně pojatá scéna, kterou výborně doplňuje citlivý světelný design a originální hra světla a stínu. Ty umocňují silný příběh, který se odehrává na jevišti. Oboje pochází z dílny Loes Shakenbosové z Nizozemí, která často spolupracuje se souborem 420people. Poměrně jednoduché a přitom velmi výstižné kostýmy v tlumených krémových tónech navrhla další Holanďanka, Bregje Van Balenová. Obě autorky jsou svou tvorbou spjaty s Nederlands Dans Theater, stejně tak jako asistentka Egerháziho choreografie, dlouholetá sólistka NDT Shirley Esseboomová, která se na projektu také podílela. Všechny tři tak přispěly k tomu, že v Českých Budějovicích vzniklo opravdu kvalitní dílo, které je na evropské úrovni. A díky Otevřené scéně ho mohli vidět i pražští diváci.
