Dlouho avizované, po více než čtyřiceti letech první a na dlouhou dobu jediné představení švédského souboru Cullberg Ballet bylo vyprodáno do posledního místa. Kdo měl to štěstí a dostal se 3. června na Novou scénu, odcházel nadšený. A každopádně jistojistě přemýšlel o tom, kdy v Čechách něco takového uvidíme znovu.
Cullberg Ballet přivezl celovečerní prvotinu mladého švédského choreografa Alexandera Ekmana. Představení s názvem Ekmanův triptych, které vytvořil v roce 2010, mělo podtitul Studie zábavy. A jak už slovní spojení napovídá, otázka „co je to vlastně zábava“ je v něm klíčovou. Studie zábavy je zářivý vodopád chytrých nápadů, mnohovrstevnatý kus, ve kterém se střídá jedno překvapení za druhým. Odpověď na ústřední otázku tedy autor rozhodně nehledá polopatě a nepředkládá ji svým divákům na stříbrném podnose. Raději doslova každého v hledišti podněcuje, aby si tu zdánlivě jednoduchou hádanku vyřešil po svém.
Co je to tedy vlastně zábava? Jak tento pojem vnímá člověk jednadvacátého století, který je neustále obklopen kulturním mainstreamem, jenž skrz naskrz prostupuje každodenní život společnosti? Dělá všudypřítomný šoubyznys lidi šťastnějšími? Místo solidního zpravodajství jsou dnešní noviny plné celebrit, obrázků spoře oblečených žen, v televizi běží jedna reality show či telenovela za druhou, lidé se topí v záplavě trivialit a kultura se přesouvá pod diktát zábavy.
Kudy ale vede ta tenká hranice – kde končí umění a kde už začíná laciné rozptýlení? Nad tím vším se Ekman ve své show zamýšlí, vyjadřuje se přitom velmi širokým spektrem forem a slučuje zdánlivě neslučitelné. Moderní tanec propojuje s vtipným mluveným slovem, humor a nadsázku střídá s melancholií a smysluplné části prolíná s absurdními party.
Choreografie je dramaturgicky velmi dobře vystavěná. Zatímco do přestávky jde o až extatické nadšení popkulturou a vším, co musí být za každou cenu „větší, výraznější a lepší“, druhá polovina připomíná provokativní postmoderní filmy Davida Lynche. Stejně jako on používá i Ekman propracované efekty a zobrazuje ty horší stránky lidské psychiky. V surrealistických částech naznačuje, do jaké krajnosti může dnešní obsese zábavnými klišé vést. Divácky je tato část hůře stravitelná, iracionální scény vzbuzují rozporuplné pocity. Jde o jakési bláznivé, řekněme možná až vizionářské varování. Lidé si bohužel na povrchní obsahy už tak zvykli a otupěli natolik, že je sami vyžadují.
Ekman velmi úzce a interaktivně komunikuje s publikem. Kromě dvou hlavních částí doplňuje svou trojdílnou skládanku živou přestávkou – tanečníci i během ní ve foyer pokračují v zábavné show. Každý z umělců, kteří na Nové scéně vystoupili, je velkou individualitou a špičkou ve svém oboru. Skvělá byla i scéna, jejímž autorem je rovněž sám choreograf – rozhodl se pro jednoduché, ale přitom velmi výtvarně pojaté řešení.
Ekmanův triptych aneb Studie zábavy je odvážné představení, které intenzivně vypovídá o aktuálním společenském konsenzu. Ať si ale každý přebere sám, jak vnímá svět kolem sebe.
