Lenka Vagnerová je jednou z výrazných osobností české taneční scény, patří mezi nejproduktivnější choreografky současné mladé generace. V její hlavě se rodí jeden skvělý nápad za druhým. Tento týden v Ponci představila další pozoruhodné dílo – svůj nejnovější projekt nazvala La Loba.
Tématickou inspirací inscenace je mytický příběh, který si už od nepaměti lidé po celém světě předávají z generace na generaci. La Loba je vlčí žena, která bývá v různých kulturách nazývána různými jmény. Je to podivná bezvěká stařena, která se osaměle potuluje krajinou, hledá a sbírá zvířecí kosti. Ve své jeskyni uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa brzy vytratit. A z neživých bělostných kostí pak skládá tvory, které za mocného zpěvu u ohně navrací zpátky k životu.
Inscenace stojí na třech úzce propojených složkách – tanci, zpěvu a hudbě. Umění charismatické tanečnice Andrey Opavské a nezaměnitelný hlas zpěvačky Jany Vébrové doplněné hudbou Ivana Achera, která primárně vychází ze zvuku přírodních matérií, tvoří dohromady neskutečnou kombinaci. Lenka Vagnerová nemohla zvolit lépe.
Podivuhodná stařena La Loba je zosobněním ženství, životních cyklů, kontinuální nezničitelné energie, lidského hledání, vztahu s opravdovým vnitřním já. Je to jakási prapůvodní divoška, která když tančí, střídá všemožné polohy. Ve strhujících pasážích víří nespoutanou energií, instinktivně se svíjí v animálních pohybech, aby se v dalším obraze se zvláštní až tklivou dojemností pomalu pohybovala po scéně. Když se hlasitě projevuje nad sesbíranými kostmi, vydává zvuky a skřeky podobné spíš těm zvířecím než lidským, o několik chvil později pak svým čarovným zpěvem sestupuje až na úroveň duše. V ten moment i hluboko skryté emoce vyplouvají na povrch.
Tajemná mnohovrstevnatá inscenace stojí někde na pomezí mezi světem skutečnosti a fantazie. Je doslova nabitá napětím, které do sebe vtahuje a místy až atakuje diváky. Poslední umělecký počin Lenky Vagnerové je zkrátka dechberoucí. A podle mého názoru rozhodně nestačí vidět jej pouze jednou.
