Do Prahy včera z Anglie přiletěl Akram Khan, londýnský rodák s bangladéšskými kořeny. Umělec, který je v současnou chvíli jedním z nejuznávanějších světových choreografů své generace, 3. a 4. července uvede ve Státní opeře v rámci festivalu Tanec Praha 2013 své autobiografické dílo Desh.
Choreograf Akram Khan: Zajímá mě velikost a malost
Při jeho tvorbě vycházel Akram ze zkušeností a vzpomínek z cest mezi Anglií a Bangladéšem, zeměmi, které svou odlišností provokují až surrealistické zážitky. Intimní a zároveň epické dílo tak představuje křehkost jednoho muže tváří v tvář síle odhodlání lidského ducha, která je mnohokrát pokoušena v rytmu práce, snů, obrody a touhy po přežití. „Konec června je velmi intenzivním obdobím, ve kterém se koná spousta důležitých festivalů. O to více si vážíme toho, že si Akram Khan udělal čas i na Prahu,“ říká Yvonna Kreuzmannová, ředitelka Tance Praha. Čas si Khan udělal i pro web ČT24, kterému poskytl rozhovor.
Akrame, kolikrát jste představení Desh doposud odehrál?
Od premiéry inscenace jsem odehrál zhruba dvacet až třicet představení, což není tolik, kolik jsem měl v plánu. Bohužel jsem si na začátku roku 2012 poranil šlachu, a musel tak zrušit šest měsíců intenzivního turné. V ideálním případě bych býval odehrál představení již zhruba šedesátkrát nebo sedmdesátkrát, nyní jsem zhruba na polovině tohoto čísla."
Jak v představení Desh redefinujete svou identitu, původ a kořeny? Jak v něm interpretujete a analyzujete vztah k Bangladéši a ke své rodině?
Mé dílo je silně autobiografické. Musím říci, že jsem nikdy neměl příliš silný vztah k Bangladéši jako zemi, a myslím si, že to bylo i proto, že jsem měl problematický vztah se svým otcem. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí. Otec mě v dětství hodně tlačil k tomu, abych v sobě probudil svou bangladéšskou identitu, ale já jsem se narodil a byl vychován v Londýně. Lidé, ke kterým jsem vzhlížel a které jsem respektoval, pocházeli z Británie. Zkrátka jsme se rozcházeli v názorech.
Desh
Před tím, než jsem začal pracovat na této inscenaci, jsem se domníval, že je pro umělce nebo i pro člověka velmi složité najít svůj vlastní hlas. Dlouho jsem si s touto ideou pohrával, až mi jeden producent řekl, že ačkoliv si lidé tohle myslí, je to přesně naopak. Daleko těžší je totiž svůj hlas ztratit. A abych k tomu došel, musel jsem se obrátit do minulosti, ke svému otci a bangladéšským kořenům. Představení Desh je velmi složité, je to niterná a intenzivní výpověď, v níž analyzuji svou osobní identitu.
Celé představení trvá osmdesát minut a tančíte v něm jen vy sám, je to taková one man show. Jak to zvládáte?
Představení je opravdu náročné, není v něm žádný okamžik, ve kterém bych mohl vydechnout. Fyzicky i emocionálně jdu do inscenace naplno. Roli zde také hraje mé zranění z loňského roku, po němž jsem se jen velmi těžko dával dohromady. Navíc je mi už osmatřicet let a řekl bych, že pro nás profesionální tanečníky vydá po pětatřicítce každý další rok za deset let. Abyste zůstali na stejné úrovni jako před třemi čtyřmi lety, musíte pracovat o to intenzivněji. Na druhou stranu v sobě máte už určitou moudrost a víc zkušeností, což také pomáhá.
Nedávno jsem si stěžoval, že mám příliš mnoho práce, ale pak jsem viděl časový rozvrh francouzské tanečnice Sylvie Guillemové. Ta ve svých osmačtyřiceti letech tančí v podstatě nonstop, takže bych asi neměl tolik naříkat. Do velké míry to také souvisí s tím, že byla původně gymnastkou a dostalo se jí tak trochu jiného základu. Těla gymnastů či atletů možná vydrží sloužit po fyzické stránce o něco déle.
Inscenace Desh je vaším prvním společným projektem s britskou hudební skladatelkou Jocelyn Pookovou?
Ano, je to má první spolupráce s touto autorkou. Seznámili jsme se přes bývalého manažera mého souboru. Ten mi pustil nádhernou hudbu, kterou Jocelyn vytvořila pro film Eyes Wide Shut, a zjistil jsem také, že v minulosti spolupracovala s taneční skupinou DV8 Physical Theatre na projektu Strange Fish. Poznal jsem tak její filmovou i divadelní hudbu a opravdu jsem s ní chtěl spolupracovat. Poté, co se Jocelyn stala členkou našeho tvůrčího týmu, vydali jsme se všichni společně do Bangladéše, abychom nasáli zdejší atmosféru. Setkali jsme se zde s celou škálou místních obyvatel a Jocelyn si po celou dobu nahrávala na diktafon zvuky, které jsou nyní součástí představení.
Desh
Jak jste vlastně sestavil ten skvělý tvůrčí tým, který inscenaci Desh vytvořil?
Tým jsem nesestavil, zkrátka se v tomto složení tak nějak sám sešel. Umělci si velmi dobře porozuměli a vše výborně zafungovalo. Náš tým je každopádně obrovský a nejsou v něm jen slavná jména, jako již zmiňovaná Jocelyn Pooková nebo třeba Michael Hulls, který je autorem světelného designu. Příjemné a velmi motivující pro mě bylo, že tyto vyhraněné a umělecky vyzrálé osobnosti nemají potřebu tlačit na pilu, křičet a bojovat samy za sebe. V týmu jsme jeden druhému naslouchali a dávali si navzájem prostor. Představení pomohly vytvořit i stovky a stovky dalších lidí, jako třeba naprosto neznámí lidé z Bangladéše, kteří přišli s nápady, které jsme pak použili. Když se ohlédnu nazpět, byl to nejdelší tvůrčí proces, jaký jsem kdy zažil. Trval vlastně něco přes dva roky, z toho šest měsíců zkoušení přímo ve studiu.
Desh je opravdu veliká produkce, že?
Ano, lidé jsou často šokováni, když vidí, jak přijíždí naložené kamiony s kulisami a dekoracemi, ptají se, kolik v představení tančí lidí, a hádají minimálně dvacet až třicet interpretů. A přitom v této inscenaci tančím pouze já sám. Obecně mě zajímá otázka proporcí a rozsahu, velikosti a malosti. Na Desh mě baví, že má pro sebe jediná postava scénu, která by byla adekvátně použitelná pro stovky tanečníků. Kdybych vytvořil dílo pro stovky tanečníků, líbilo by se mi naopak pracovat s komorní a intimní scénou, která by byla adekvátní pro jednoho interpreta.
Recenzi na inscenaci Desh si budete moci přečíst na webu ČT24.
AKRAM KHAN (UK) začal tančit v sedmi letech. Studoval tradiční indický tanec kathak. Koncem 90. let prezentoval svá první kathak sóla, zatímco rozvíjel svůj zájem o současný tanec. Byl rezidenčním choreografem a následně Associate Artist v Southbank Centre London. V současnosti je Associate Artist u MC2: Grenoble a Sadler's Wells, London v rámci speciální mezinárodní spolupráce. Mezi zásadní díla Akram Khan Company patří inscenace Vertical Road (uvedena v roce 2011 na TANCI PRAHA), Gnosis a další. Akram kromě vlastních děl spolupracoval na projektech s umělci z mnoha oblastí, např. s Juliette Binocheovou, Sylvií Guillemovou, Sidim Larbim Cherkaouimem. V roce 2006 vytvořil koncertní choreografii pro Kylie Minogueovou a v loňském roce byl osloven k vytvoření choreografie pro zahajovací ceremoniál letních Olympijských her v Londýně. V průběhu své kariéry získal mnohá ocenění včetně ceny Laurence Oliviera, ceny ISPA Distinguished Artist Award (2011, NY), South Bank Sky Arts Award for Dance (2011, UK), UK Critics' Circle National Dance Award a The Age Critics’ Award (Australia).