Stále více mladých lidí podle psychologických studií trpí úzkostí z klimatické krize. Terapeutka Zdeňka Voštová vysvětluje, jak s těmito stavy bojovat, v čem jsou obohacující a jak mohou rodiče a prarodiče svým potomkům pomoci.
„Změna klimatu, zánik ekosystémů a stupňující se množství přírodních katastrof mohou mít na člověka zásadní vliv. Prožitky strachu, vzteku, smutku i viny jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se jako lidstvo nacházíme. Říkáme jim souhrnně environmentální žal nebo také klimatická úzkost,“ vysvětluje terapeutka Zdeňka Voštová.
Podle ní je tento problém čím dál častější i u dětí a dospívajících. Uvedla, že tyto pocity jsou reálné – a je nutné s nimi pracovat, a to i ve škole, kde děti tráví podstatnou část dne.
O tom, že je nezdravé potlačovat a odsouvat stranou vlastní emoce, se v psychologii ví dlouhodobě. Člověk tím škodí své vlastní psychické a fyzické kondici, v případě environmentálního žalu se k tomu kromě poškozování vlastního těla i duše připojuje další problém – pasivita, kterou tyto stavy přinášejí, snižuje šanci se změnám jako společnost postavit. Proto je přínosné naučit se s těmito emocemi vhodně nakládat.
Znepokojení mezi mladými lidmi
„Mladí lidé se stali v mnoha zemích nejhlasitějšími aktéry v boji proti změnám klimatu. Upozorňují na neaktivitu politiků, nespravedlivý globalizovaný světový řád i temnou budoucnost dalších generací. Mnozí z tzv. generace Z se rozhodují zůstat bezdětnými, trpí depresemi a úzkostmi,“ popisuje Voštová.
Odborný časopis The Lancet Planetary Health přinesl v roce 2021 rozsáhlou studii o dopadech změny klimatu na psychiku mladých lidí ve věku 16–25 let. Většina z deseti tisíc respondentů a respondentek se vývojem souvisejícím se změnou klimatu cítila znepokojena.
- 59 % dotázaných uvedlo, že pociťuje zásadní obavy
- 84 % mladých lidí cítilo přinejmenším mírné obavy
- 50 % respondentů a respondentek v souvislosti se stavem klimatu pociťovalo smutek, úzkost, hněv, bezmoc či vinu
- 45 % dotázaných sdělilo, že pocity související se změnou klimatu negativně ovlivňují jejich každodenní život a fungování
Reakci na klimatickou krizi ze strany vlád hodnotí mladí lidé také převážně negativně. Nad pocitem uklidnění převažuje pocit zrady. V České republice to popisuje studie provedená v roce 2021 Masarykovou univerzitou ve spolupráci s platformou Green Dock.
V kategorii 15–20 let mají dotazovaní za to, že děti, které se rodí v těchto letech, budou žít v horším světě, než ve kterém žijeme nyní. Myslí si to 67 % z oslovených. Mladí lidé prožívají tváří v tvář změně klimatu silněji než starší generace pocity bezmoci, strachu nebo smutku.
Zanedbávaná úzkost
„Jako jedna z prvních popsala environmentální žal v roce 2004 thanatoložka Kriss Kevorkianová při dlouholetém výzkumu kytovců a přinesla nový rozměr vnímání žalu coby legitimní reakce na jiné než lidské ztráty,“ říká Voštová.
V naší kultuře nejsme podle ní příliš zvyklí mluvit o svých prožitcích, zejména jsou-li to prožitky spjaté s ohrožením či obavou ze zániku přírody. „Důvodů k tomuto je celá řada, nicméně tato zablokovaná komunikace otupuje naši schopnost s emocemi pracovat a adekvátně reagovat. Ekopsycholožka Leslie Davenport tak označuje environmentální žal za tzv. zanedbávaný smutek, neboť emoce spjaté s ohrožením či zánikem přírody zatím nejsou v západní kultuře vnímané jako legitimní,“ doplňuje.
Člověk, na jehož emoce situace doléhá, pak může podle Voštové narážet na nepochopení a odmítání, což jen prohlubuje jeho pocit osamělosti a izolace. „I to může být jedním z důvodů, proč se mladí lidé sdružují do klimatických hnutí jako Fridays for Future,“ poznamenává.
Zcela jiný pohled na emoce spjaté s environmentální krizí podle ní můžeme najít ve filozofii některých domorodých kultur, buddhismu, gestalt psychologii i v systémovém myšlení. Tyto přístupy nenahlížejí na utrpení spojené se stavem světa jako na symptom, ale jako na zdravou reakci, nezbytnou pro přežití lidstva jako celku.
Smutek, strach, ale i flygskam nebo terrafurie
Psychologové popisují nejčastější emoční projevy environmentálního žalu či klimatické úzkosti takto:
- Smutek je součástí procesu truchlení nad ztrátou něčeho pro člověka hodnotného. Jedná se například o smutek z vymírání ekosystémů a ze ztracené budoucností dalších generací.
- Dalším typickým projevem je úzkost. Ve slabší formě je to znepokojení, kam environmentální krize vede a jaké přinese důsledky. V silnější formě má podobu úzkosti z ohrožení, kterému lidstvo čelí, jako jsou sucha, války, hladomory.
- Vztek je často viditelnou emocí. Vzniká jako reakce na ohrožení či nebezpečí, případně překročení hranic. Zde jde o vztek na politiky, rodiče nebo příbuzné, kteří krizi nebo emoce s ní spjaté neuznávají.
- Pocit viny, souvztažná emoce, může pramenit například z pocitu, že sám/sama nedělám dost pro zlepšení situace.
- Bezmoc z toho, že není v silách jednoho člověka situaci významně ovlivnit či zvrátit, je obzvláště silná u dětí.
- Zmar, beznaděj a ztráta smyslu výčet doplňují. Ve světle masivního ohrožení a nevratných klimatických změn je pro některé lidi těžké vidět smysl jakéhokoliv počínání. Úvahy jdou směrem otázky: „K čemu bude vysoká škola, když nebude voda a bude válka?“
S klimatickou úzkostí se také pojí i některé nové termíny jako solastalgia (stesk po domově, zatímco jste stále doma), terrafurie (vztek kvůli bezduché destrukci přírody), talvisuru (zimní smutek kvůli ztrátě tradičních zim) nebo flygskam (stud z létání).
Rozvoj „aktivní naděje“ ve škole
„Některé symptomy environmentální úzkosti můžeme přirovnat k posttraumatické stresové poruše – s tím, že zde mluvíme o poruše pre-traumatické: očekávání děsivé budoucnosti může mít na lidi podobný dopad jako to, když nějakou traumatickou událost skutečně zažijí,“ vysvětluje terapeutka.
„Moderní psychologie je stále převážně individualistická a nezaměřuje se na systémové příčiny, které mají vliv na prožívání člověka. Za duševním utrpením se tak dosud hledala spíše patologie na úrovni jedince. Dnes se do zájmu psychologického výzkumu traumatický potenciál klimatické krize postupně dostává a stává se i tématem pro učitele, kteří o klimatické krizi s žáky čím dál častěji hovoří.“ I proto vznikají metodiky pro pedagogy.
Postupy v nich se liší i podle věku dětí. Například děti do deseti let častěji trpí strachy, proto je lepší neseznamovat je s drastickými detaily. U dospívajících žáků se dá čekat celá škála měnících se pocitů. Zásadní pro všechny věkové skupiny je utvářet vědomí, že v tom nejsou sami, a vize světa, jaký by si přáli spoluutvářet pro sebe a své děti. To vede k posílení odolnosti zároveň a rozvoji takzvané „aktivní naděje“, o které píší ve stejnojmenné knize například ekofilozofka Joanna Macyová a lékař Chris Johnsotne.
Praktické rady pro rodiče i učitele
V jádru metodiky pro učitele je několik dalších praktických rad, které ale mohou využít i rodiče, prarodiče a všichni, kdo častěji pracují s dětmi:
- Sdílejte a naslouchejte.
- Diskutujte a nezlehčujte ničí prožitky.
- Předávejte myšlenku, že emoce dítěte jsou legitimní.
- Zdůrazněte příběhy s dobrým koncem kdysi zavrhované jako beznadějné sny (zrušení otroctví, volební právo žen atd.).
- Ukazujte na příkladech, že se lidé pokoušejí problém aktivně řešit.
Před samotným otevřením tématu s dětmi je podle Voštové užitečné reflektovat vlastní prožitky a emoce, které se dospělému člověku v souvislosti s tématem vynořují. Stejně důležité je na závěr aktivit společně zhodnotit, co zúčastněným přinesly a jak se cítí. Zde jsou doporučení činností, které se dají uskutečnit jak na oddílové schůzce, tak při vyučování ve škole:
Kruh vděčnosti
S dětmi si sedněte do kroužku a postupně s „mluvícím předmětem“ sdílejte, za co jste vděční. Každý řekne jednu věc a poté pošle předmět dál. Poté kolečko ještě jednou zopakujte. Doříkávejte nedokončené věty na téma vděčnost:
- Na přírodě mám nejradši…
- Místo, které je pro mě magické, je…
- Moje oblíbené činnosti zahrnují…
- Člověk, co mi nejvíc pomáhá, je…
- Vážím si na sobě… / Oceňuji se za…
Pojmenování emocí v prostoru a vytvoření společného plánu
Prožívané emoce lze také prostorově odlišit, například tak, že člověk, který se cítí ze všeho nejvíc naštvaně, sedne na jedno místo, u koho převažuje smutek, na druhé. Prostorová blízkost ostatních, kteří zažívají podobné emoce, podporuje pocit, že v tom osoba není sama.
„Reflektujte, z jakého důvodu mohou děti i ostatní ve světě zažívat právě tuto emoci, jak se s ní mohou vypořádat, co mohou udělat. Jednotlivé skupiny mohou tyto náměty vypracovat na velký papír a následně je vyvěsit ve třídě. Diskutujte o problému: Co mohu já konkrétně sám za sebe udělat pro zmírnění změn klimatu? Co můžeme dělat společně / jako kolektiv?“ doporučuje terapeutka.
Celý kolektiv se může vzájemným konsensem dohodnout, co by jako třída chtěli společně daný týden dělat. Případně lze každému dítěti nechat individuální volbu. Každý si vybere jednu věc, která podporuje zmírnění změny klimatu, a tu bude týden dodržovat.
Smysluplná vize
Podobnými aktivitami dochází ke kombinaci utváření smysluplné vize a angažovanosti s technikami duševní hygieny, což je ta nejlepší kombinace předcházející pocitům bezmoci a úzkosti. Samozřejmě spolu s pobytem v přírodě, pohybem a dostatečnou hygienou co se týče přísunu informací a sociálních sítí.
„Vystavení psychické zátěži z environmentálního žalu může být u dětí i dospělých nejen příčinou utrpení, ale také potenciálním zdrojem růstu a zrání, a to jak na individuální, tak na komunitní a celospolečenské úrovni. Může do života přinést větší míru vděčnosti, intenzivnější vztahy s ostatními, uvědomění si vlastní síly a její aktivizaci,“ dodává terapeutka, mediátorka a lektorka kurzů v Praze.
