Největší lesní požár v historii Česka začal před měsícem. Postupně se rozšířil na plochu přes tisíc hektarů. Od prvních dní oslovovala ČT24 odborníky z různých oborů, kterých se lesní požáry týkají. Dvanáct z nich odpovědělo v anketě na tři otázky: co požár znamená z pohledu jejich oboru, lesa a také společnosti.
Dvanáct expertů popisuje, co změnil největší lesní požár v historii Česka
Bohumil Kotlík, Národní referenční centrum pro venkovní a vnitřní ovzduší, Státní zdravotní ústav
Z mého odborného pohledu je požár v Národním parku České Švýcarsko velký problém, protože dokazuje změny v ekosystémech i v přírodních a klimatických procesech a jevech.
Z pohledu přírody je požár možná prvním krokem k obnově přirozeného řádu.
Z pohledu místních lidí je ekonomickou katastrofou a velkým varováním.
Miroslav Zeidler, katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Z odborného pohledu je požár jedna z forem přírodních dějů nebo procesů, podobně jako jsou záplavy, výbuchy sopky, vichřice, které se ve větší či menší míře vždy v přírodním prostředí vyskytovaly, vyskytují a bude s nimi nutné počítat i do budoucnosti (a to pravděpodobně ve vyšší míře díky změnám klimatu).
Z pohledu přírody je požár v Českém Švýcarsku intenzivní faktor, který v krátkém čase změní podmínky prostředí a vytvoří prostor pro opětovný vývoj přírodních společenstev od svého začátku. Dává tak možnost (podmínky jako je dostatek světla, živin a podobně) pro život druhů, které by jinak neměly šanci obstát v konkurenci ostatních organismů. Právě takové jevy a jejich kombinace s ostatními faktory vytváří mozaiku prostředí, a tím i možnost existence většího množství organismů, tedy zvyšuje biodiverzitu.
Z pohledu lidí je tento požár tragédie či katastrofa, podobně jako nedávné tornádo.
Jáchym Brzezina, vedoucí oddělení kvality ovzduší ČHMÚ Brno
Z mého odborného pohledu je oheň v národním parku dobrou ukázkou toho, že to, co dýcháme, nemusí pocházet ze zdroje, který se nachází někde v blízkosti.
Z pohledu přírody je požár situací, která, byť mohla být zaviněna člověkem, patří k přirozeným procesům v krajině, které zde byly odjakživa. Do jaké míry je tento proces žádoucí nedokáži vzhledem ke své odbornosti plně zhodnotit. Zatímco v případě jakýchkoliv zranění, úmrtí či škodách na majetku se jedná o stav jednoznačně nežádoucí, z pohledu přírody už situace není tak černobílá a lesní požáry mají jak pozitivní, tak negativní dopady.
Z pohledu lidí je požár určitým dalším rozsvícením pomyslného varovného světélka, že s planetou se něco děje a že je nutné důsledně dodržovat opatření, která jsou v národních parcích platná. Přestože vznik požáru mohl mít různé příčiny, u jeho dopadů už můžeme hledat příčiny i ve způsobu zacházení s krajinou, suchu a změnám klimatu obecně.
Scénáře vývoje klimatu a životního prostředí do budoucna předpovídají právě zvyšování četnosti extrémních jevů, které se zde vyskytují i bez jakýchkoliv změn, ale v menší míře či s odlišnými dopady. Je nutné se na tyto situace nejen připravovat, ale zejména se snažit dělat takové změny, které budou mít pozitivní dopad na potlačení globálních změn klimatu, a tím tedy i snížení pravděpodobnosti, že vůbec k nějaké takovéto přírodní katastrofě dojde.
Pavel Kindlmann, Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy
Z mého odborného pohledu je požár v tomto parku celkem běžným jevem, ten letošní je však následkem klimatické změny obzvláště rozsáhlý, a právě kvůli ní si budeme muset na podobně rozsáhlé události zvyknout.
Z pohledu přírody je požár do značné míry pozitivním jevem. Pomáhá organismům, které jsou konkurenčně slabší třeba tím, že otevře prostor rostlinám a živočichům, které nemohou žít v zapojeném hustém smrkovém lese, který zde na mnoha místech vysázel člověk a jenž je tedy nepřirozený.
Z pohledu lidí je požár negativním jevem, způsobuje nedozírné hospodářské škody na majetku a rozšiřuje do okolí množství škodlivých, člověku nebezpečných látek.
Radim Hédl, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Botanický ústav AV ČR
Z mého odborného pohledu je požár v Českém Švýcarsku jedinečnou příležitostí ke kultivované celospolečenské diskusi o úloze požárového managementu v naší přírodě. Týká se to především ochrany přírody, protože z ekonomického pohledu je požár v lese pochopitelně nežádoucí. Lesy nejsou jen zdroj peněz, je to hlavně příroda s mnoha různými funkcemi.
Požárový management se ovšem zdaleka nemusí omezovat jen na lesy národních parků nebo jiných rezervací. Může jít o standardní typ údržby určitých typů ekosystémů i mimo rezervace. Podle mého názoru by to velmi pomohlo péči o ohroženou biodiverzitu, kterou bychom takto mohli s celkem nízkými náklady podporovat.
Nejvíc se ovšem obávám toho, že taková dobře míněná diskuse bude v začátku jednoduše utnuta argumenty, že lesní, požární či protiteroristický zákon něco takového naprosto vylučuje.
Z pohledu přírody je požár něco, co tohle území zažívalo v dlouhé minulosti opakovaně a mnohokrát. Bavíme se o historii dlouhé deset tisíc let, což je období současné doby meziledové, zvané holocén. Požáry ovlivňovaly národní park i v nedávné časové rovině, řekněme posledních sto až dvě stě let.
Požáry do této krajiny přirozeně patří a bylo by obrovsky krátkozraké snažit se je příliš omezovat nebo dokonce zcela vyloučit. Nevyplatilo by se to ani přírodě, ani nám jako společnosti. Je třeba počítat i s tím, že požáry mohou být do budoucna častější s tím, jak se mění klima k teplejšímu a suššímu.
Z pohledu lidí je tento požár něco, co se většinou zbytečně přeceňuje. Když si odmyslíme bezprostřední škody, které objektivně nejsou nijak zásadní, nejde celkově o nic vážného. Požár zasáhl řekněme maximálně čtvrtinu národního parku, který je sám o sobě poměrně malý (80 kilometrů čtverečních). Jestli shořelo řádově tisíc hektarů, tak je to zcela zanedbatelné s tím, co běžně shoří jinde ve světě ve srovnatelných podmínkách, například na Sibiři.
Pro společnost by to ale mohlo zafungovat jako určité aktuální memento odkazující na globální klimatickou změnu. Ta bude k takovým jevům velmi pravděpodobně přispívat, a je pak otázka, kolik potřebujeme „vysadit stromů“ k tomu, abychom vykompenzovali uhlík, který obří požáry uvolní z biomasy dřeva a humusu zpět do ovzduší. Měli bychom se snažit vnímat věci jako propojené, působící dlouhodobě a celosvětově.
Jiří Novák, vedoucí výzkumné stanice Opočno, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti
Vznik požáru, ať už zaviněného lidskou neopatrností, nebo přírodním živlem, není v našich lesích i ve zmíněném národním parku úplně neobvyklý. Výjimečný je jeho rozsah. Dnes jme již na více než tisíci hektarech, což je ve srovnání například s požárem na Moravské Sahaře (Bzenecko), kde hořelo v květnu 2012 a bylo zasaženo zhruba dvě stě hektarů, několikanásobně více.
Otázkou je, jak přispělo k požáru ponechávání souší po kůrovcové kalamitě. Ponechané souše samy o sobě příčinou nebyly, je však zřejmé, že přispěly k rozsahu. Členitost terénu a přírodní podmínky samozřejmě neumožňují zpracovávání kůrovcových souší v celé oblasti a vzhledem k poslání správy parku to ani není v jádrových zónách žádoucí. Pokud se však management národního parku rozhodl souše ponechat na větší rozloze, zcela ignoroval skutečnost, že NP se nachází v tisíce let poměrně hustě osídlené kulturní krajině střední Evropy, tedy že hrozí, že případný požár zasáhne i obydlí nebo přesáhne hranice parku.
Nabízí se zde příměr s Národním parkem Šumava, kde tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík po větrné kalamitě Kyrill rozhodl ponechat na obrovských výměrách spadané, zlomené a vyvrácené stromy, i když bylo zřejmé, že bude následovat napadení kůrovcem a jeho namnožení do kalamitního stavu. Kůrovec pak napadl i porosty mimo park. Je tedy třeba si uvědomit, že požár i kůrovec jsou přirozenou součástí lesů, avšak v podmínkách kulturní krajiny střední Evropy je třeba domýšlet rozsah a přijmout zodpovědnost za dopady takovýchto rozhodnutí na soukromý i veřejný majetek, v nejhorších situacích i na zdraví a životy lidí.
Požár sám o sobě nebude znamenat konec lesa. Dojde k jeho obnovení a do deseti let můžeme čekat, v případě ponechání působení takzvané přirozené obnovy, porosty s výškou jednotek metrů složené z takzvaných pionýrských dřevin, které přirozeně opanovávají volné plochy – bříza, osika, modřín, borovice a další. Limitujícím faktorem budou případná delší sušší období, znemožňující samotné vyklíčení semen, případně uschnutí již vzniklých náletů.
Další faktor, který může výrazně prodloužit obnovu lesa, bude na území NP hustota spárkaté zvěře, která při vysoké populační hustotě často zcela znemožní odrůstání nové generace dřevin. V parku by měla v jádrových zónách být upřednostněna právě obnova pomocí samovolného vývoje. Pokud k tomu management přistoupí, měl by ale přehodnotit některé své dosavadní postupy při obnově lesa, kdy je například na území parku likvidována naše domácí dřevina modřín evropský. Budí to pak dojem, že propagovaná a na území 1. zóny i přípustná bezzásahovost je jen deklarována, ale „když se to nehodí“ nedodržována.
Celý problém je v širších souvislostech o tom, že na území střední Evropy jsou v podstatě všechny lesy do nějaké míry historicky ovlivněny člověkem. Některé minimálně a ty je třeba bezesporu maximálně zahrnout péčí a ochranou. Většina současných porostů, i těch takzvaně přírodě blízkých, je však nějakým způsobem člověkem ovlivněna, což vedlo v mnoha případech ke vzniku pestrých a unikátních lesů.
Politika ochrany přírody však dnes velmi často sklouzává do rámce bezzásahovosti bez respektu vzniku konkrétních porostů a pak dojde k „rozčarování“, že se ekosystém v čase vyvíjí a mění i bez vlivu člověka. Pak to vede k realizování (a bohužel často s nemalými náklady) takových opatření jako je vytrhávání dřevin, odkorňování stojících stromů, vyřezávání zářezů do pařezů (simulace zlomů), pojezdy tanky a podobně, zkrátka uměle se zabraňuje tomu, co se nehodí do konceptu. V důsledku to, což podepíše každý soudný přírodovědec i lesník, že v jádrových zónách národních parků má být pro nás učebnice přírodních procesů a vývoje, není vlastně umožněno výše uvedenými zásahy ve prospěch „správného vývoje“.
Z pohledu lidí a třeba i nároků společnosti na NP je třeba zohlednit již zmíněnou historii a naše usazení v kulturní a obydlené krajině. Snít o tom, že naše parky mohou převzít management parků například na Sibiři nebo v Kanadě, tedy velkoplošných neobydlených a historicky pouze velmi málo člověkem ovlivněných lokalit, je nereálné.
Neznamená to však, že bychom v našich existujících NP měli rezignovat na péči o nejcennější jádrová území. Při plánování jejich rozsahu je však třeba rozhodovat s plnou zodpovědností a respektem k historii a stavu krajiny. Pokud se na některých lokalitách 200 let navyšoval podíl smrku a je cílem jej snížit a dát prostor dalším dřevinám, nelze očekávat, že k této změně dojde okamžitě, ale lze postupnou obnovou maloplošných prvků a doplňováním chybějících dřevin připravit porosty na budoucí „bezzásahovost“.
Často se dnes zmiňuje, že takové požáry jsou přirozené a že by se mělo zavést i takzvané řízené vypalování. K tomu mohu přidat i osobní zkušenost, kdy jsem se v rámci stáže zúčastnil programu řízeného vypalování na Floridě. Cílem vypalování nebyla ochrana ekosystémů, ale hospodaření v nich. Řízené vypalování je zde podřízeno podrobně propracovanému systému, který umožňuje udržet požár na malém území a kontrolovat ho po celou dobu hoření. To vyžaduje i poměrně hustou síť cest a technického vybavení. Navíc se jednalo o rovinaté terény a oblast s minimálním osídlením.
Představa, že něco takového půjde realizovat v podmínkách naší krajiny, je nereálná. Vždyť správa parku nezajistila po ponechání souší z kůrovcové kalamity ani základní systém protipožárních pásů (udržovaných bez vegetace nebo jen s bylinnou vegetací) i když toto opatření člověk dlouhodobě zná jako účinné a bylo donedávna (do ústupu parních lokomotiv) praktikováno kolem tratí vedoucích lesy.
Pavel Stopka, Katedra zoologie, Přírodovědecká fakulta UK v Praze a Biocev
Z mého odborného pohledu je požár v Národním parku České Švýcarsko vhodnou příležitostí k návratu života do vyhořelé části lesa. V původním suchém smrkovém páse byla druhová pestrost velmi nízká. Tím, že se nechá tato část lesa v procesu přirozené obnovy, dojde k výraznému navýšení druhové pestrosti, a to již během několika následujících let.
Z pohledu přírody je požár vhodným začátkem a šancí k návratu do přirozeného typu lesa, kde je možné vidět různé druhy rostlin a dřevin, které se stanou domovem pro mnoho druhů živočichů včetně hmyzu, plazů, savců a ptáků.
Z pohledu lidí jde o smutnou událost, protože došlo ke ztrátám na majetku. Jsem ale přesvědčen, že radost převáží nad smutkem, až se les obnoví v plné kráse a přirozenosti.
Jan Frouz, ekosystémový ekolog, Ústav životního prostředí, UK, Ústav půdní biologie a biochemie AV ČR
Z mého odborného pohledu je požár důsledkem jednak změny klimatu, jednak způsobu hospodaření v lesích. Myslím, že do budoucna budeme muset akceptovat, že lesním požárům je třeba předejít omezením množství paliva, změnou druhové skladby (více listnáčů tam kde vzhledem ke svým nárokům patří, zejména namísto kulturních smrčin) a tam, kde se jedná o ekosystémy, kde se požár běžně vyskytuje, i mozaikovitým preventivním vypalováním.
Z pohledu přírody je to jednoznačně šance, zejména dáme-li větší příležitost přírodním procesům.
Z pohledu lidí požár znamenal ztráty na majetku, a to je vždy problém. Navíc je to katastrofa, může ovlivnit psychiku lidí a podobně. Není navíc jisté, jak ovlivní turistiku jako zdroj příjmů.
Roman Berčák, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze
Z mého odborného pohledu je požár v Českém Švýcarsku důkazem zvyšující se náchylnosti mnoha typů lesních ekosystémů střední Evropy a do jisté míry také varováním ukazující slabiny uplatňování bezzásahového managementu.
Z pohledu přírody je požár začátkem vývoje nového ekosystému.
Z pohledu lidí je to katastrofa a musíme vynaložit maximální úsilí a prostředky na to, aby se již takový požár neopakoval.
Markéta Poděbradská, Oddělení dopadů změny klimatu na agrosystémy, Ústav výzkumu globální změny AV ČR Czech Globe
Z mého odborného pohledu je požár na české poměry nezvykle velkým, ale může sloužit jako dobrý příklad pro další studium přírodních požárů ve střední Evropě a jejich budoucího výskytu ovlivněného předpokládanými klimatickými změnami.
Z pohledu přírody je poměrně běžným a nezbytným jevem, protože přírodní požáry jsou důležitou součástí mnoha ekosystémů a slouží k jejich přirozené obnově. Kompletní potlačení přírodních požárů může mít dalekosáhlé důsledky, které se různí podle typu jednotlivých ekosystémů.
Z pohledu lidí je požár tragédií a katastrofou, která bude postiženou oblast a její obyvatele ještě nějakou dobu negativně ovlivňovat. Zároveň je připomínkou toho, že přírodní požáry k naší krajině patří. Měli bychom na ně být tedy připraveni a předcházet velkým škodám na majetku a přírodě, například implementací vhodného systému včasného varování nebo vhodnými lesnickými zásahy.
Martin Adámek, požárový ekolog, Katedra botaniky Přírodovědecké fakulty UK
Z mého odborného pohledu jde o pravděpodobně největší požár v historii Česka.
Z pohledu přírody je požár příležitost k přirozené obnově lesního ekosystému v Českém Švýcarsku, zejména na místech shořelých odumřelých smrkových monokultur.
Z pohledu lidí je to živelní katastrofa a smutná událost, která způsobila značné škody v okolních obcích, vyhnala lidi z jejich obydlí, o něž jich pár také připravila a na určitou dobu změní ráz části národního parku.
Ondráš Přibyla, Fakta o klimatu
Pro mě je požár v podobném „šuplíku“ jako třeba kolaps horského ledovce v Itálii nebo skoro vyschlá řeka Rýn v Německu. Ten „šuplík“ by mohl mít nálepku třeba mediálně viditelné katastrofy středního rozsahu, které mají zřetelnou souvislost s klimatickou změnou. Požár v Hřensku bude možná výjimečný tím, že je celkem blízko, takže bych se tam rád osobně podíval.
Z pohledu přírody? Těžko interpretovat za přírodu, možná pomůže k rychlejší proměně lesů od nepůvodních a neudržitelných smrkových k mnohem odolnějším věkově i druhově pestrým lesům.
Pro hasiče byl požár náročný úkol, pro obyvatele možná trochu trauma, pro novináře velké téma letošního roku a pro veřejnost nejspíš obraz vrytý do paměti, takže si i po generacích budeme říkat „to bylo ten rok, co hořelo v Českém Švýcarsku“.