Ivermektin patří mezi oblíbené přípravky při domácí léčbě covidu – a to přesto, že vědecká komunita se na jeho účincích nedokáže shodnout. Americký lékař Scott Alexander se pokusil vysvětlit, proč v některých výzkumech v rozvojových zemích lék funguje, ale když se jeho účinnost pokouší otestovat lékaři v bohatších státech, tak se příznivé výsledky nepotvrdí.
Od počátku pandemie covidu-19 odborníci hledají „zázračný lék“, který by dokázal virus v těle nakaženého porazit. Kandidátů je mnoho, některé už jen čekají na schválení (například Paxlovid), ale objevila se i spousta přípravků, které buď naděje zklamaly, anebo se u nich nepodařilo přesvědčivě prokázat účinky.
Několik z těchto léčiv se přesto stalo velmi oblíbenými, a to dokonce tak, že si je lidé ordinují sami a bez konzultace s lékařem. Například hydroxychlorochin, podporovaný bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem, se ukázal proti covidu zcela neúčinným, ba dokonce škodlivým.
Zdaleka nejkontroverznějším lékem je ale ivermektin, který se v nejedné zemi stal i politickým tématem. Desítky let užívaný přípravek proti parazitům ukázal v některých studiích velmi dobré výsledky. Byly tak příznivé, že se odčervovač začal testovat i v České republice. Studie, která probíhala na několika desítkách pacientů ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, ale účinnost přípravku proti covidu nepotvrdila.
Vedoucí výzkumu lékař Michal Rezek při ukončení výzkumu popsal: „Výsledky naší léčené skupiny potvrdily již opakovaně publikovanou dobrou toleranci léčby a zároveň naznačují možný pozitivní efekt. Ten však nelze kvantifikovat vzhledem k absenci kontrolní skupiny. Nemůžeme ho tedy na základě této retrospektivní analýzy považovat za potvrzený.“
I autoři brněnské studie si všimli, že zprávy o účiních ivermektinu jsou zcela rozporuplné. V hodnocení uvedli: „Ivermektin byl ve světě podán v řadě menších studií u onemocnění covid-19. U některých z nich odborníci publikovali pozitivní účinky, jiné vyzněly neutrálně, preparát byl hodnocen jako bezpečný.“
Regionální rozdíly v účincích
Jak je možné, že ivermektin někdy funguje, ale jindy ne? Už autoři některých metastudií si všimli, že velký podíl má kvalita výzkumů: obecně platí, že čím horší výzkum, tím lépe v něm ivermektin fungoval.
Jenže i v těchto rozsáhlých analýzách, které prostudovaly všechny možné výzkumné zprávy z celého světa, se našly práce, jež naznačují pozitivní účinek ivermektinu – a přitom jde o práce poměrně kvalitní. V metastudii jejich výjimečnost zanikla, ale přesto existují – jde zejména o práce z Indie nebo Peru.
Nyní přišel s vysvětlením po vlastní analýze americký psychiatr Scott Alexander, propagátor kritického myšlení a popularizátor vědy. Byť jde o respektovanou osobnost, je nutné zdůraznit, že Alexander neprezentuje vědecký konsensus, ale pouze vlastní kritickou analýzu, jež neprošla recenzním řízením. Přesto předkládá logické argumenty a závěry.
- Scott Alexander je psychiatr, který provozuje svou praci v San Franciscu.
- Od roku 2013 psal vlivný vědecký blog Slate Star Codex, od roku 2021 provozuje blog Astral Codex Ten. V obou se věnoval vědě, zejména medicíně, umělé inteligenci a psychiatrii.
Alexander si při své analýze, která vyšla na jeho blogu Astral Codex Ten, všiml podobných jevů, jako autoři výše zmíněných metastudií – tedy toho, že velké množství výzkumů, které ivermektin studovaly, není příliš kvalitní. Některé nedávaly úplné informace, jaká další léčba byla použita, jiné měly jen malé množství účastníků.
A některé dokonce daty manipulovaly, proto musely být z odborných žurnálů stažené. Když všechny tyto faktory Alexader vyškrtnul a bral v úvahu pouze práce s určitou mírou kvality, stejně zjistil, že z některých analýz ivermektin vyšel jako překvapivě účinný. Ještě bližší pohled ukázal, že tomu tak bylo pouze v některých zemích. Což odporuje všeobecně sdílenému přesvědčení, že lék by měl fungovat všude stejně.
Silný ivermektin v Indii či Kolumbii
Alexander si společně s dalšími vědci všiml, že nejlepší výsledky ivermektin proti covidu vykazuje ve státech, které mají největší problém s parazity – ty nejlepší práce dokazující kvalitu jeho léčebných účinků pocházejí z Indie, Kolumbie a Bangladéše. Tento výsledek byl podle něj pro západní vědce „červivým jablkem“, do kterého se jim nechtělo moc kousnout – mnoho z nich automaticky předpokládalo nižší kvalitu vědy v asijských nebo latinskoamerických zemích.
Tamní obyvatelstvo trpí dlouhodobě obrovským množstvím nemocí způsobeným parazity – ať už jde o škrkavky, tasemnice jako jsou škulovci, měchovce, motolice, hlístice, roupy nebo další. Podle Alexandera má parazitické červy možná až čtvrtina nebo dokonce polovina populace v rozvojových zemích.
Tito paraziti jsou rizikovým faktorem při onemocnění covidem-19. Upozornila na to už celá řada autorů, podle nichž infekce parazity zvyšuje úmrtnost na covid a pravděpodobnost těžkého průběhu této choroby. „Imunitní systém nemůže účinně reagovat na virus, navíc i vakcíny jsou u těchto pacientů méně účinné,“ uvádí Alexander.
To znamená, že lidé, kteří mají parazity, mívají covid horší než lidé zdraví. A protože je ivermektin antiparazitikum, může u takto nakažených lidí opravdu reálně pomoci – tím, že zničí parazita, zvýší pravděpodobnost pacienta na mírnější průběh a přežití.
Hádě a ivermektin
Alexander to vysvětluje na případu parazita, který se jmenuje hádě střevní. Vyskytuje se sice hlavně v tropických a subtropických oblastech, jsou ale známy případy napadení i v našich zeměpisných šířkách, dokonce i z Česka. Žije v lidských střevech, kde způsobuje strongyloidózu. Larvy háděte při této nemoci pronikají pokožkou a sliznicí do krve, která je zanese do plic, odkud je člověk vykašle do úst a spolkne. Dospělí červi napadají prakticky všechny orgány, včetně mozku.
Covid se často léčí kortikosteroidy, jedná se o jeden z vůbec nejrozšířenějších postupů, který má dobré výsledky – umí totiž potlačit nepřiměřeně silnou imunitní reakci, která se často u první infekce virem SARS-CoV-2 objevuje a ničí organismus. Jenže když se imunita pomocí kortikosteroidů vypne, dojde k hyperinfekci tímto parazitem. Člověk pak může na tuto nemoc i zemřít.
Problém je tak vážný, že ho už před rokem popsala i Světová zdravotnická organizace (WHO): „Současná pandemie covidu-19 ukazuje riziko používání systémových kortikosteroidů a v menší míře i jiné imunosupresivní léčby u populací s významným rizikem strongyloidózy. Byly popsány případy hyperinfekce strongyloidózy v souvislosti s použitím kortikosteroidů při léčbě covidu-19.“
WHO přitom současně uvádí i to, jak se s nemocí způsobenou hádětem vypořádat: „Léčba chronické strongyloidózy ivermektinem 200 µg/kg denně perorálně x 1-2 dny je považována za bezpečnou s možnými kontraindikacemi zahrnujícími možnou infekci loaózu (endemická v západní a střední Africe), těhotenství a hmotnost méně než 15kg.“ Neboli: odpověď na účinnost ivermektinu proti covidu se celou tu dobu ukrývala přímo před očima.
Podle Alexandera jde stále jen o hypotézu, ale natolik logickou, že je to nápadné – a především vědci a lékaři na výsledky koukali celou dobu, jen si jich nikdo nevšiml.
Pokud by se tyto závěry potvrdily, znamenalo by to, že antiparazitika, jako je právě ivermektin, opravdu má smysl používat proti covidu v zemích, kde je populace červy reálně ohrožená, ale současně to nepřinese prakticky žádné výsledky v bohatých státech západní Evropy nebo USA, kde lidé těmito parazity zdaleka tolik netrpí.
