Z ošetřovatelky a vychovatelky dětí nacistkou a udavačkou. Takový byl osud Gisely Sochůrkové, sekretářky okresního šéfa NSDAP v Benešově. Na svoji válečnou udavačskou činnost ale navázala i po roce 1945. Při výsleších detailně popsala, jak fungoval výcvikový prostor SS na Benešovsku a jak vypadal ústup jednotek, při kterém se ukázala pravá povaha jejich velitelů.
„Stál tam jako dítě, když má plné kalhoty,“ popsala sekretářka NSDAP ústup nacistů z Benešovska
„Augustin tam stál bezradný a bezmocný jako dítě, když má plné kalhoty,“ vypověděla Gisela Sochůrková 12. června 1946 v Praze. Popisovala tak údiv školícího vedoucího NSDAP v Benešově Josefa Augustina, který s rodinou prchal, aby nepadl do zajetí Sovětů.
Díky rozsáhlým svědectvím Sochůrkové se nově podařilo rekonstruovat poslední dny některých elitních nacistických vůdců v Československu. Ve své knize Konec pánů Benešovska je nyní publikoval badatel Pavel Kmoch.
Po nadšení přišlo vystřízlivění. Sekretářka odhalila válečné poměry u SS
„Sochůrková byla relativně prostá žena, která něčemu uvěřila a myslela si, že to, co dělá, je v pořádku. Měla přístup samozřejmě k veškerým informacím, i těm o udáních. Některá udání provedla dokonce sama,“ popisuje Kmoch postavení Sochůrkové.
Ta se narodila 8. května 1903 v Návsí u Jablunkova do smíšené polsko-německé rodiny. Udělala si ošetřovatelský kurz a pracovala také jako vychovatelka dětí. Ve třicátých letech se přestěhovala na Benešovsko a stala se zdravotní sestrou v místní nemocnici.
Po okupaci začala vyučovat němčinu a začala se politicky angažovat. Od roku 1941 pak dělala osobní sekretářku okresnímu šéfovi NSDAP Nikolausi Strobelovi. Podle Kmocha aktivně udávala a v době heydrichiády a nacistického běsnění na civilistech se měla vyjádřit „a teď vyčistíme Benešov“.
Vedoucí strany NSDAP v Benešově Nikolaus Strobel
Díky svému postavení se znala s elitními špičkami strany v okrese a znala i jejich rodiny. O to víc ji s koncem války překvapilo, že jejich vznešené promluvy o nadřazenosti německé rasy a statečnosti neobstojí tváří v tvář možné porážce a zajetí.
„S přibližujícím se koncem války začínala tušit, že to, co jí říkali, a to, co ona prosazovala, je vlastně podvod. Že ti lidé se přestávají chovat tak, jak by se podle vlastních slov chovat měli, a pro ni osobně byl konec války naprostá morální katastrofa, kdy se zhroutilo všechno, čemu ona věřila,“ potvrzuje Kmoch.
Vedoucí strany NSDAP v Benešově Nikolaus Strobel
„Štvali nás a návnadami vábili, až jsme je sledovali slepě jako stádo ovcí, a podle jejich píšťaly tancovali. Bylo nám přednášeno o kamarádství a příslušníci strany se vespolek rvali jako psi a kočky,“ popisovala Sochůrková v roce 1953 ve vězení své vystřízlivění. Díky zklamání pak při výsleších odhalila tehdy nepříliš známé poměry. „Důstojníci SS křečkovali kde a jak se dalo, továrna na kožešiny v Amschelbergu (Kosova Hora u Sedlčan, pozn. aut.) byla pod hospodářským dozorem Kriegelsteina z Votic a vyráběla kožišiny jen pro SS důstojníky a SS dvory musely shromažďovati máslo a mléko jen pro kamarádské večírky,“ vzpomínala ještě osm let po válce.
Odhazovali v polích odznaky i prsteny, z velitelů se během minut stali pouzí vojáci
Sochůrková popsala při výslechu také ústup z Benešova. Byla totiž součástí – dá se říct – konvoje vojáků a automobilů s veliteli, kteří kvapně ustupovali před sovětskou frontou vstříc americkému zajetí. I to byla pro ni chvíle vystřízlivění ze snu o pevném nacistickém charakteru. Velitelé, ke kterým za války mohla vzhlížet, byli najednou bázliví a neochotní postavit se k dalšímu vývoji zpříma – volili sebevraždu nebo útěk pod jinou identitou.
Bývalá sekretářka ale neposkytla v poválečných svědectvích pouze popis toho, jak vypadal ústup, ale nastínila i možný další osud některých svých bývalých nadřízených. Společně s ostatními ženami skončila v internačním táboře ve Slavonicích, kde bylo asi 10 tisíc lidí. Sochůrková tam přirozeně zůstala v kontaktu s těmi, které znala – se ženami bývalých nacistických velitelů a s dalšími zaměstnankyněmi správy SS.
Sekretářka NSDAP Benešov Gisela Sochůrková
Ještě před zajetím se někteří velitelé snažili zbavit veškerých důkazů, které by je mohly usvědčit z válečných zločinů. Z elit nacistického aparátu se tak během minut stávali pouzí běžní vojáci – převlékali uniformy a kvapně odhazovali své stranické odznaky a čestné prsteny SS. Mnohé z nich pak hledači s detektory kovů našli v místech kolem Čimelic až o desítky let později.
Podobně zmizel i nadřízený Sochůrkové – Nikolaus Strobel. Právě odznak s jeho stranickým číslem se v polích našel v 90. letech. Strobel v květnu 1945 oficiálně zmizel. Někteří vojáci v této vyhrocené době volili sebevraždu nebo pokus o přechod hranic. O osudu vedoucího NSDAP v Benešově neexistovaly žádné zprávy.
Sochůrková ale v jedné z poválečných výpovědí uvedla, že asi tři týdny po internaci žen ve Slavonicích tam Strobel navštívil svoji manželku – přestože zajatci byli rozděleni podle pohlaví, mohli se navštěvovat. Strobel tak podle Sochůrkové napjaté květnové dny přežil a je možné, že se pak nechal vysídlit jako „bezejmenný“ voják zpět do Německa. Jisté ovšem je, že jeho identitu ani později zřejmě nikdo neodhalil, a unikl tak soudu za své válečné zločiny v Československu.
Podle Kmocha je nepravděpodobné, že by si Sochůrková návštěvu Strobela ve Slavonicích vymyslela. Tato informace mu mohla pouze uškodit, pokud je pravdivá. Jako vymyšlená by nedávala smysl.
Dvacet let za udavačství
Gisela Sochůrková byla následně vysídlena do Durynska a pravděpodobně by sama trestu unikla. Osudným se jí stal ale zájem o manžela, který zůstal v Československu. Napsala známým do Benešova několik dopisů, díky tomu odhalila své bydliště a v noci 6. června 1946 ji zatkli v sovětské okupační zóně v Durynsku a převezli do Benešova.
Po roce ve vazbě se dostala před Mimořádný lidový soud. Ten potvrdil její prohřešky – podporu nacistického hnutí a udávání československých občanů. Dostala dvacet let.
Po sedmi letech věznění se po prezidentské amnestii dostala na svobodu. Pracovala pak jako kuchařka v závodní jídelně a také na státním statku v Kališti u Ústí nad Orlicí.
