V těchto dnech mohou lidé na obloze spatřit zvířetníkové světlo. Úkaz je vidět už krátce po západu Slunce. Nejlepší podmínky budou do 15. března, pak bude pozorování rušit Měsíc, říká astronom a fotograf Petr Horálek.
Podle Horálka je zvířetníkové světlo nejlépe vidět v místech, kde je čistý vzduch a minimum umělého osvětlení. „Můžeme jej spatřit přibližně hodinu po západu Slunce nad západním obzorem jako stříbřitý kužel světla táhnoucí se od obzoru do výšky až 60°, kde jej doplňuje poměrně vzácný pohled na planetu Mars nedaleko hvězdokupy Plejády v souhvězdí Býka,“ popsal astronom. Lidé podle jeho slov nepotřebují dalekohled, stačí jen tmavá obloha.
Zvířetníkové nebo zodiakální světlo je sluneční světlo rozptýlené na částicích meziplanetární hmoty v rovině Sluneční soustavy. Částice, s rozměry 0,001–0,1 milimetru, pocházejí hlavně z ohonů komet nebo z drcených meteoritů.
Podle Horálka získal jev svůj název kvůli tomu, že jsou tyto částice rozprostřeny zejména v rovině Sluneční soustavy a ekliptiky – světelný kužel se tak promítá na oblohu do zvířetníkových souhvězdí.
Horálek uvedl, že v oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo viditelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo nízko nad obzorem.
„Z našich zeměpisných šířek jej můžeme nejlépe sledovat okolo rovnodennosti, na jaře večer po soumraku nad západním obzorem, a na podzim naopak na východě ráno před rozbřeskem,“ popsal astronom. V těchto obdobích totiž rovina ekliptiky v našich zeměpisných šířkách svírá s obzorem největší úhel, světlo je tudíž nejvíce vykloněné.
Zvířetníkové světlo, které je podle Horálka sedmdesátkrát slabší než obloha ve velkoměstech, mohou lidé za jasného počasí sledovat například na Vysočině, Šumavě, v Novohradských horách, Beskydech, Jeseníkách, na Manětínsku či v Orlických a Jizerských horách.
Na jaře mohou lidé tento jev spatřit ještě od 1. do 14. dubna. Horálek ale upozornil, že se jeho sklon vůči obzoru bude postupně zmenšovat a podmínky pro pozorování se zhorší.
Astronomové jev popsali v 17. století
S vědeckým vysvětlením původu zvířetníkového světla podle Horálka přišel nejspíše jako první italský astronom Giovannni Domenico Cassini (1625–1712). Ten v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Podle jiných zdrojů však za popisem jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier (1664–1753), který své práce publikoval o pouhý rok později než Cassini.
„Ať tak či onak, o pouhá tři století později přišla éra pokročilé fotografie a první relativně pěkné snímky kužele zodiakálního světla byly na světě. Bohužel přemíra škodlivého světelného smogu z měst se zasadila i o postupné zneviditelnění jevu z mnoha míst na celém světě,“ uzavřel Horálek.
