Po třech měsících skončilo v Česku období společenské izolace. Většinu lidí uvrhlo do stavu, na který nebyli ani zvyklí, ani připravení. Omezení mezilidských vztahů se ukázalo pro mnohé větším problémem, než čekali. Přitom kdysi zažívali lidé mnohem horší a delší doby izolace – jedny z těch nejtěžších prožívali první dobyvatelé Antarktidy a Arktidy.
Třetí výprava irského polárníka Ernesta Shackletona byla pro něj tou nejhorší. Jeho loď Endurance uvázla v ledu a posádka musela zůstat uvězněná v těsných prostorách po dobu deseti měsíců v naprosté izolaci od zbytku světa. Když pak museli polárníci loď rozpadající se pod tlakem ker opustit, směl si každý z nich vzít osobní věci o hmotnosti pouhého jednoho kilogramu. Jediná výjimka byla udělena pětistrunnému banju. Podle Shackletona totiž právě tento hudební nástroj expedici zachránil.
Banjo patřilo mladému meteorologovi výpravy Leonardu Husseyovi. Přestože mu chyběl talent a také jeho hudební repertoár byl značně omezený, právě písničky hrané na banjo a zpívané námořníky byly podle kapitána i posádky tím hlavním, co jim pomohlo přečkat polární noc v duševním zdraví a nezbláznit se.
Izolace posádky byla tehdy téměř absolutní: 27 mužů se tísnilo v prostoru jen několika desítek metrů čtverečních, zatímco venku panovala tma polární noci a teploty desítky stupňů pod nulou. Hudební nástroj byl po celých deset měsíců jediným předmětem, který dělil polárníky od šílenství, vzpomínal později Shackleton.
„Je to zásadní duševní lék a my ho potřebovali,“ popisoval kapitán. A tak téměř pětikilové banjo putovalo s jeho muži na smrtelně nebezpečné výpravě na záchranných člunech po opuštění Endurance. Přestože z posádky přežila dvouleté utrpení v Antarktidě nakonec jen třetina mužů, všichni vzpomínali na pravidelné koncerty, které jim meteorolog Hussey a jeho banjo věnovali.
Mimo jiné právě tato epizoda byla zřejmě inspirací pro část hry Dobytí severního pólu od Divadla Járy Cimrmana – Hussey totiž kromě hudebního nástroje měl s sebou totiž také „humorný převlek černocha v Antarktidě“. Dokázal morálku expedice zvednout.
Izolace a šílenství
Ne každá expedice ale měla takové štěstí na svého Husseyho (nebo pomocného učitele Foustku). Izolaci například nezvládla posádka vůbec první lodi, která musela strávit celou zimu v Antarktidě. Byla to Belgica, plachetnice pod velením belgického kapitána Adriena von Gerlacheho.
Protože byla tato expedice roku 1897 úplně první lodní výpravou do antarktických vod, nebyla na podmínky extrémní izolace dostatečně připravená – nikdo netušil, jak se s osamělostí a monotónností vypořádat. Několik námořníků zešílelo, ostatní trápil nedostatek masa a vitaminu C. Když jeden z námořníků zemřel na selhání srdce, zachytil pochmurnou atmosféru na lodi polský geolog Henryk Arctowski takto:
„V temnotě poledního soumraku jsme přenesli tělo poručíka Danca do díry, která byla vyříznuta v ledu, a spustili ho do hlubin. Když jsme ho tam s obnaženými hlavami opustili, všichni jsme mlčeli a jen jsme cítili hořký vítr… Kolem nás se pohybovaly kry…“
I velitel von Gerlache začal projevovat stále horší známky duševního i fyzického vyčerpání – nesnášel například jediné maso, které na lodi bylo a jež pocházelo z tučňáků nalovených v létě. Měl k němu takový odpor, že ho zakázal i zbytku posádky. Když se pak zbláznil a poté zemřel i maskot výpravy, do té doby mazlivý kocour Nansen, zhroutili se i oba velitelé výpravy. Sepsali své poslední vůle, zamkli se do svých kabin a odmítali nebo nemohli vycházet.
Expedici tehdy zřejmě zachránili mladý první důstojník Roald Amundsen (který se později proslavil jako jeden z největších polárníků vůbec) a lékař Frederick Cook. Oba posádce pevně naplánovali činnosti, začali upevňovat morálku jasným rozdělením dne a také povolili konzumaci masa tučňáků.
Snažili se, aby se členové mužstva neuzavírali sami do sebe, a tlačili je do vzájemné komunikace. Duševní kondici mužstva vylepšovali hrami. Zejména lékař Cook přišel s řadou společenských a karetních her, v nichž proti sobě polárníci vsázeli obrovské sumy pochopitelně imaginárních peněz.
Tímto způsobem se podařilo posádce lodi Belgica přežít v ledovém sevření 13 měsíců – a jen těsně uniknout další zimě, která by uvěznila plavidlo v Antarktidě na další měsíce. Právě vzpomínky účastníků této expedice vedly později kapitána Shackletona k tomu, aby trval na hudebních nástrojích a tolik tlačil na psychologické způsoby zvedání morálky mužstva.
Čech se přizpůsobí
Podobné zkušenosti s izolací měli i čeští polárníci, ale na druhé straně planety – v Arktidě. Expedice Julia von Payera a Karla Weyprechta na plachetnici Admirál Tegetthoff, v níž byla roku 1872 i řada námořníků českého původu, měla za úkol objevit Severovýchodní cestu z Evropy kolem ruských břehů do bohatých asijských přístavů.
Kvůli nepřízni počasí nakonec trvala dva a půl roku, dvě zimy strávili dobrodruzi ze zemí Rakousko-Uherska izolovaní na své lodi.
Podmínky byly z dnešního pohledu nepředstavitelné: posádka v počtu 24 mužů se tísnila jen ve dvou kajutách, jedna byla pro důstojníky, druhá pro zbytek mužstva. A v tomto prostředí museli muži vydržet dlouhé dva roky.
Zejména druhá zima byla náročná – s izolací, kterou letos zažívali lidé kvůli koronavirové pandemii, se nedala vůbec srovnávat. Posádce začaly docházet zásoby, podle dnešních dat se odhaduje, že průměrné teploty se tam pohybovaly kolem čtrnácti stupňů Celsia pod nulou, v lednu ale klesaly až na průměrně třiadvacet stupňů pod nulou. Polární noc tu trvá od poloviny října do konce února, často ji doprovázejí vichřice síly orkánů s větry o rychlosti až 40 metrů za sekundu.
Během druhé polární noci se nedalo prakticky nic dělat, krutý mráz, silný vítr a tma bránily tomu, aby se dalo cokoliv podnikat. Objevitelé museli jíst vlastně jen konzervy a luštěniny, jen výjimečně doplňované nějakými úlovky.
Přesto izolaci, tmu i nedostatek zásob zvládli – podle pozdějších vzpomínek Julia von Payera v tom hrála velkou roli národnostní pestrost posádky. Jediným, kdo přezimování nepřežil, byl strojník Ota Kříž. Teprve devětadvacetiletý Moravák z Pačlavic na Kroměřížsku měl na lodi za úkol starat se o parní stroj. Chytrý a iniciativní muž dostal tuberkulózu a půl roku strávil v horečkách a strašných bolestech. I on si ale zachoval optimismus a až do posledních chvil věřil, že se uzdraví:
Poučení z minulosti
Na začátku jednadvacátého století jen málokdo čekal, že by v těchto příbězích mohl najít pro svůj život nějaké poučení – ale koronavirová pandemie a potřeba sociální izolace to změnily. Protože se nedají vyloučit její další vlny, řada psychologů se nyní obrací právě ke studiu takových extrémních situací a hledá, jakými triky si tehdy polárníci a další dobrodruzi pomáhali.
„Je to zajímavá otázka,“ uvedl pro časopis National Geographic britský psycholog Ron Roberts, který se profesně izolaci v Antarktidě věnuje už řadu let. „I když byl jejich svět velmi odlišný od toho našeho, jejich zkušenosti jsou pro dnešek velmi relevantní. Lidé mají stále tu stejnou potřebu kontaktů, komunikace a i fyzického pohybu jako tehdy,“ dodal.
Velmi poučné jsou v tom zkušenosti, které získal a později popsal v knize Alone (Sám) americký polárník admirál Richard Evelyn Byrd. Ten strávil roku 1934 zcela sám pět měsíců na meteorologické stanici Advance Base v Antarktidě. V pamětech vzpomíná, co přesně mu dodávalo sílu pokračovat dál: „Ti, kteří tohle zvládnou s nějakým zbytkem vnitřního štěstí, jsou ti, kteří umí žít ze svých intelektuálních zásob – podobně jako hibernující zvířata žijí ze svého tuku.“
Byrd se potýkal nejen s extrémní osamělostí a chladem, ale také s vadným sporákem, z něhož se uvolňoval jedovatý oxid uhelnatý. Aby tohle všechno zvládl, naordinoval si přísný režim založený na precizním dodržování denního rozvrhu činností. „Poznal jsem, že pravidelná a harmonická rutina je jedinou fungující obranou před výjimečnými okolnostmi,“ popisuje v pamětech. „Mozek drtící izolace osamělosti je osamělostí zbytečné rutiny. Snažil jsem se, aby moje dny byly naplněné.“
Například během oběda si vždy četl z povídek a románů, které si přivezl. „Jídlo, které člověk jí sám a potichu, nepřináší žádnou radost,“ tvrdí Byrd. „A tak jsem si zavedl zvyk, že jsem si během jídla vždy četl. Tímto způsobem jsem mohl na chvíli uniknout sám sobě.“
Role vůdce
Během dlouhodobé izolace se vždy extrémně projevovala role osobnosti vůdce. V případě belgické výpravy do Antarktidy posádka doplatila na jeho nemoc, naopak duševní síla a optimismus Ernesta Shackletona podle svědectví členů jeho výpravy dodávala energii i zbytku výpravy. Shackleton se před ostatními nedíval do minulosti, ale vždy plánoval dopředu – a to i v těch okamžicích, kdy to vypadalo, že už pro ně žádná budoucnost neexistuje.
Slavný je jeho proslov, když se Endurance rozdrcená ledovými krami ponořila pod hladinu oceánu. Mužům stojícím uprostřed bílého nekonečna s minimem potravy (a jedním banjem) tehdy řekl: „Tak loď je pryč, zásoby nám došly… Myslím, že je čas vydat se už domů.“
