Mrtvá poušť jménem Měsíc. Vybrat místo přistání Apolla 11 bylo peklo

Před půlstoletím se vydala na cestu první lidská expedice s cílem vykročit na Měsíc. Musela se přitom vyrovnat s řadou specifik. Toto těleso je totiž z mnoha důvodů pozoruhodné, jak po stránce geologické, tak i fyzikální a chemické. Ale vůbec není vhodné pro existenci člověka.

S drastickými podmínkami museli počítat i organizátoři první lidské cesty na Měsíc v rámci mise Apollo 11. Každá lokalita pro možné přistání byla vybírána podle mnoha kritérií. Jedním z prvních byla malá vzdálenost od měsíčního rovníku, aby místo bylo dosažitelné s relativním minimem pohonných hmot. Přistání daleko od rovníku by totiž vyžadovalo daleko více paliva na cestě od velitelského modulu, který byl na oběžné dráze.

Místa, která si NASA vybírala, byla také relativně plochá; nebyly na nich žádné rozeklané štíty ani velké kameny, které by bránily bezpečnému přistání i následnému návratu. Roli hrálo i to, aby ve zvoleném místě na povrchu Měsíce byl v době pobytu astronautů den – skafandry, přistávací modul ani přístroje totiž neměly žádné venkovní osvětlení. Mimochodem tehdy ještě nebyly vynalezeny světelné diody (LED), takže by jakékoli osvětlení okolního povrchu vyžadovalo obrovské množství energie.

V přistávacím místě mělo být „ráno“ z pohledu východu Slunce. Dlouhé stíny totiž lépe ukazovaly případné nerovnosti povrchu, třeba kameny byly dobře vidět podle jejich stínu. Přistávací modul měl při přistání „Slunce v zádech“ – tím pádem se Slunce neodráželo v oknech modulu a astronauti při klesání viděli vlastní stín na lunárním povrchu, což jim pomohlo odhadnout, jak vysoko zrovna jsou.

Specifika Měsíce

Tyto zvláštní podmínky, s nimiž se musela NASA vypořádat, vycházejí z vlastností Měsíce. Rotace tělesa kolem své osy je synchronní s rotací kolem Země. To znamená, že se kolem své osy otočí za stejnou dobu, jako Zemi oběhne, tedy v průměru za 27 dnů. Díky tomu je jedna jeho strana pořád otočená k Zemi a tu druhou, odvrácenou, ze Země nikdy nevidíme.

A protože se Měsíc otáčí jednou za 27 dnů, je měsíční den mnohem delší než ten pozemský. Trvá 13,5 pozemských dní a pak následuje stejně dlouhá měsíční noc. Kvůli tomu na některé části povrchu Měsíce svítí Slunce až 13,5 pozemského dne a jinde je zas i víc než 13,5 dne bez jakéhokoli svitu. To znamená obrovskou nerovnováhu pro jakýkoliv život, který by se tam pokusil uspět.

Podobně nevyhovující a extrémní jsou i teploty na Měsíci: pohybují se od nesnesitelného chladu, až po obrovské vedro. Za dlouhého měsíčního dne vystoupí teplota měsíčního povrchu až na 130°C, kdežto za měsíční noci klesne na –173°C. Úplně nejnižší teplotu na Měsíci naměřil Lunar Reconnaissance Orbiter; bylo to minus 238°C v kráterech na jižním pólu a minus 247 °C v kráterech severního pólu. Tamní extrémy vznikají proto, že tam Slunce nesvítí vůbec nikdy.

Teploty na Měsíci – červená je teplejší, fialová studená
Zdroj: NASA

Základy selenografie

Důležitou roli hrál i povrch Měsíce, který vypadá v podstatě jako popraskaná palačinka – jsou na něm desítky tisíc kráterů o průměru nad jeden kilometr. Většina z nich je stará stovky milionů nebo dokonce i miliardy let. Protože na Měsíci není atmosféra a tedy ani výkyvy počasí, nemohou se tam odehrávat žádné nové geologické procesy. A proto drtivá většina z kráterů na povrchu zůstane zachována ve stejné podobě i další miliardy let – pokud je nezasáhne náhodný meteorit.

Měsíční „geografie“ se odborně nazývá „selenografie“, protože předponu geo používáme pouze pro Zemi. Právě její znalost byla nutností pro úspěšnou misi na Měsíc – modul s astronauty totiž mohl přistát jen na místě s přesně určenými vlastnostmi. 

Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare). Astronomové ve starověku totiž věřili, že to jsou opravdová moře podobná těm pozemským, jež jsou naplněná vodou.

Dnes už věda ví, že pole ve skutečnosti tvoří rozlehlé čedičové proudy lávy, které natekly do velkých kráterů vzniklých meteorickou činností. Moře se dají nalézt téměř výhradně na přivrácené straně Měsíce, na té odvrácené ale existuje pouze pár lokálních moří. Vědci si myslí, že to je způsobené synchronizací mezi měsíční rotací a oběhem kolem Země. Odvrácená strana Měsíce je díky ní vystavená častějším dopadům asteroidů a meteoritů.

Aby bylo „oceánologické“ pojmenování Měsíce úplné, tak se světlejší vrchoviny označují jako pevniny (latinsky terra). Na povrchu Měsíce se nachází regolit – tedy nesoudržná kamenná vrstva rozdrcených hornin a prachu. Měsíční kůra se skládá z různých prvků, včetně uranu, thoria, draslíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, titanu, vápníku, hliníku a vodíku.

Kráter South Pole-Aitken na Měsíci a teploty kolem. Červená je teplejší, fialová studená
Zdroj: NASA

Největším měsíčním kráterem je obří South Pole-Aitken, který je současně největším známým kráterem v celé Sluneční soustavě. Nachází se na odvrácené straně poblíž jižního pólu a má 2240 kilometrů v průměru a hloubku až 13 kilometrů. 

NASA se musela při plánování mise vyhnout kromě kráterů se strmými stěnami i vysokým horám, těm se na Měsíci říká Mons. Při pohledu ze Země to sice není vidět, ale Luna se pyšní několika vysokými vrcholky: tou nejvyšší horou je 5,5 kilometru vysoký Mons Huygens a 4,5kilometrový Mons Hadley. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Věda

Rok 2025 byl třetím nejteplejším v historii měření

Rok 2025 byl třetím nejteplejším rokem v historii měření. Průměrná globální teplota dosáhla 14,97 stupně Celsia. Byl tedy jen nepatrně (o 0,01 °C) chladnějším než rok 2023 a o 0,13 °C chladnějším než rok 2024, který byl vůbec nejteplejším rokem v historii měření. Uvedla to meteorologická služba Evropské unie Copernicus. Posledních jedenáct let bylo zároveň jedenáct nejteplejších let v historii měření.
před 44 mminutami

Virus HIV se učí odolávat jedinému léku. Tvrdě za to ale platí

Vědci z americké společnosti Gilead Sciences, která má jediný účinný lék na HIV, otestovali, jestli se tento virus této látce nedokáže přizpůsobit. Výsledky naznačují, že ano, ale současně ukazují, že to ve skutečnosti nemusí být příliš nebezpečné.
před 10 hhodinami

Stárnoucímu Česku dojdou mladí lidé, ukazují velká data

Během pouhých deseti let začne odcházet do důchodu silná generace Husákových dětí. Přinese to zásadní demografickou proměnu, která změní celou českou společnost. Nejenže bude méně lidí na to, aby vydělávali na penze stále rostoucí skupině, ale především bude potřeba mnohem více sociální péče pro seniory.
10. 1. 2026Aktualizováno12. 1. 2026

První lidé lovili pomocí jedu už před 60 tisíci lety

Lidé druhu Homo sapiens na jihu Afriky používali už před šedesáti tisíci lety otrávené šípy. Dokázali to švédští vědci na základě nálezu takových zbraní na území dnešní Jihoafrické republiky. O nejstarším nálezu svého druhu informovali v článku, který zveřejnil odborný časopis Science Advances.
12. 1. 2026

„Sedmé nebe“ je úplně nový druh vesmírného objektu

Galaxie, která selhala, respektive oblak temné hmoty z počátku vesmíru – tak astronomové popisují vzdálený kosmický objekt, který objevili. Dali mu název Cloud-9, což by se dalo do češtiny nejlépe přeložit jako „Sedmé nebe“.
11. 1. 2026

Čeští vědci navrhli řešení klimatické změny. Klíčem je kácení severských lesů

Vědci navrhli prozkoumat možnost ukládání uhlíku pomocí splavování masy vykácených stromů do Severního ledového oceánu z lesů, které rostou v povodí sibiřských veletoků Obu, Jeniseje a Leny a severoamerických řek Yukonu a Mackenzie. V této oblasti se nachází asi sto gigatun uhlíku, který je uložený ve dřevě stromů. Vykácením přibližně jednoho procenta těchto lesů a splavením kmenů do oceánu by bylo možné snížit množství emisí o jednu gigatunu, tedy desetinu emisí vypuštěných lidstvem za rok.
10. 1. 2026

Dvacet pod nulou, nebo jen pět? Předpovědi počasí na příští týden se silně liší

Úspěšnost předpovědí počasí se v posledních letech zásadně zlepšila. I tak se ale vyskytne situace, která představuje i pro nejmodernější předpovědní modely a zkušené meteorology značnou výzvu. Momentálně se týká příštího týdne.
9. 1. 2026

Genetická šifra mistra Leonarda. Vědci možná získali jeho DNA

Mezinárodní vědecký tým našel s pomocí velmi detailních analytických metod stopy DNA na kresbě připisované renesančnímu géniovi Leonardu da Vincimu. Mohly by patřit samotnému mistrovi a univerzálnímu učenci, k identifikaci jeho DNA ale ještě zbývá daleká cesta. O studii informoval časopis Science.
9. 1. 2026
Načítání...