Vědci analyzovali polohu skoro 1300 měst a vesnic založených na území dnešního Česka v období od 11. do 19. století. Sledovali jejich převýšení nad hladinou vodního toku nebo umístění v záplavových územích. Ukázalo se, že kolektivní paměť vyprchá dříve, než si experti mysleli.
„Sledovali jsme 1293 sídel založených v průběhu devíti století. Za toto období se vyskytlo sedm extrémních povodní,“ popsal výzkum jeden z jeho autorů Václav Fanta. Tým zjistil, že po povodni vždy lidé stavěli sídla na bezpečnějších místech, ale pouze po dobu jedné generace. „Respekt ke katastrofě se rychle vytrácí, už druhá generace obyvatel se přesouvá opět blíže k vodním tokům,“ vysvětlil Fanta.
V minulosti se lidé po povodni často stěhovali do vyšších a bezpečnějších lokalit. „Tento proces je zdokumentován v různých částech světa, ve střední Evropě, Velké Británii, Skandinávii, Americe i Číně,“ uvedl druhý z autorů studie profesor Miroslav Šálek.
„Naše studie ale sledovala, jak dlouho tato ‚povodňová paměť‘ lidem vydrží a jestli se tak dokážou z povodní natrvalo poučit. A bohužel se ukazuje, že zřejmě ne. Kolektivní paměť není schopná dlouhodobě ochránit lidi před důsledky katastrofálních povodní,“ doplnil Fanta.
Historická paměť moc nefunguje
Vědci se domnívají, že povodňová paměť je závislá na živých pamětnících takové události. Poučení, které obyvatelé získávají, se vytrácí s jejich úmrtím a není dále účinně předáváno například formou kronik nebo učebnic.
Vědci se ve výzkumu zaměřili na umístění sídel v oblasti povodí Vltavy, které je osídleno už od raného středověku, a velké povodně jsou tam dobře zdokumentovány. Tým sledoval umístění nově vznikajících sídel v průběhu devíti století s ohledem na riziko zatopení stoletou nebo větší povodní.
