Prosinec je ve Francii tradičním obdobím pouličních protestů. Ani tento rok není výjimkou – letos se nese ve znamení „gilets jaunes,“ neboli žlutých vest. Proč právě ve Francii jsou pouliční protesty tak rozšířené a proč právě tam je lidé pokládají za něco tak normálního?
Francouzi vynikají v teatrálních protestech. Kdysi to bylo „šarivari“, teď mávají žlutými vestami
„Francouzi mají dlouhou tradici vycházení do ulic, patří to k francouzské kultuře a společnosti. Lze také říci, že stávky a demonstrace se staly součástí francouzské značky, vnímáme je tedy jako pevnou součást francouzské tradice,“ říká Eliška Tomalová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Moderní francouzské dějiny ostatně revoltou v ulicích začaly – a pouliční výměny názorů lidu s vládní garniturou už zůstaly pevně ukotvené v mentalitě i politické kultuře. Politický analytik Eddy Fougier upozornil časopis Time na jedno francouzské specifikum: „Debatujeme o věcech ve velmi vyhrocené formě. Jako bychom vedli trvalou a mírnou občanskou válku o to, jakou by naše země měla být.“ Všechno přitom začalo startem jednoho balonu.
Kohout v balonu
Davy shromážděné v ulicích byly všude ve středověké Evropě něčím běžným, ale ne už pouliční bouře ani shluky lidu, které by nebyly nijak strukturované. Většinu opravdu masových akcí v evropských dějinách až do revolučního roku 1789 organizovaly církve. Takové akce měly svou jasnou strukturu, jasná pravidla a jednoznačnou hierarchii, která odrážela jak biblické, tak i církevní motivy.
Podle konzervativního historika Simona Schamy nebyl svět příliš zvyklý na organická shromáždění davů. Díky pevnému řádu středověké společnosti zažívali lidé podobná hromadná setkávání v rámci náboženského roku.
Jednou z prvních příležitostí, kdy se shromáždil ve Francii obrovský dav, se stal start balonu. Devatenáctého září 1783 kolem jedné odpoledne se za víření bubnů začal do nebe nad královským palácem ve Versailles váhavě šplhat ohromný taftový sféroid. Na výšku měřil osmnáct metrů, byl pomalován azurovou modří a vyzdoben zlatými liliemi. V koši, který pod ním visel, se nacházela ovce Montauciel (vystup k nebi), kačer a kohout.
Pařížský lid pozoruje start balonu
Všichni přečkali osmiminutový let bez větší újmy. „Mělo se za to, že netrpěli,“ hlásal jeden z komentářů v tisku, nicméně – mírně řečeno – byli velmi udiveni. Údiv se ale neomezoval na pasažéry. Události přihlíželo přes 130 tisíc diváků. „Globes airostatiqes“, jak se balonům Etienna Montgolfiera říkalo, změnily nejen budoucnost technologií a vědy, ale především změnily povahu veřejné podívané ve Francii, čímž podle Schamy otevřely cestu k budoucím masovým protestům.
Například hladové průvody z Paříže do Versailles, které vedly ke vzniku revoluce v roce 1789, byly přímým důsledkem pochodů za divy moderní fyziky. Byly podobně spontánní a neorganizované, dav podle Schamy fungoval velmi podobně a měl podobně ne-třídní složení.
Šarivari
Švédský historik Johaness Lindvall, expert na masová hnutí z univerzity v Lundu, vidí příčinu obliby pouličních protestů ve Francii v lidových setkáních, jimž se říkalo šarivari.
Byly nejoblíbenější právě těsně před francouzskou revolucí a šlo o jakousi lidovou reakci na morální poklesky, které nebyly řešitelné jinak. Během těchto většinou spontánních akcí se shromáždil dav nejčastěji mladých mužů před domem nějakého hříšníka. Tedy člověka či rodiny, která se nějak morálně provinila – mnohdy šlo o porušení dobové sexuální morálky.
Šarivari v ulicích Paříže
Dav pak před tímto sídlem hlasitě vyjadřoval svou nenávist a odpor. Tyto akce byly většinou značně hlučné, spočívaly v mlácení na pánve, třískání do dveří a hlasitém křiku i zpěvu. Dav se těmito způsoby domáhal mimosoudní spravedlnosti, a nutil tak provinilce například k tomu, aby opustil město.
Šarivari mělo řadu prvků lidové veselice, ať už to byl zpěv, pestré oblečení nebo třeba rytmické mlácení – mnoho těchto veselých a až divadelních prvků zůstalo součástí francouzských protestů do současnosti.
Postupně se šarivari ale zpolitizovala. Podobně jako dříve dav útočil na morální selhání jednotlivců, naučil se podobné způsoby protestu využívat i proti mocným – během dob revolučních hnutí se skupinky protestujících shromažďovaly velice často před domy neoblíbených funkcionářů.
Je zakázáno zakazovat
Protesty od té doby mají vždy velkou podporu ve společnosti. „Ve Francii se dokonce protestní nálada šíří mezi různými společenskými sférami,“ upozorňuje politický historik na Pařížském institutu politických věd Gerd-Rainer Horn pro list Time. Studenti, farmáři, dělníci i mnohé další skupiny dokážou často najít společnou řeč a spojit síly.
To se stalo i během nejsilnější vlny protestů ve 20. století, která se Francií prohnala na jaře 1968. V pařížské Latinské čtvrti tehdy vyrostly barikády, demonstranti obsadili školy a vystavili slogany jako „pod dlážděním je pláž“ nebo „je zakázáno zakazovat“.
Všechno začalo odporem studentů proti pravidlům zakazujícím spolubydlení dívek a chlapců na kolejích. Mladá generace narozená už po druhé světové válce to považovala za symbol konzervativního a paternalistického společenského řádu, který vnímala jako přežitý.
Už 22. března skupina studentů, básníků a hudebníků obsadila budovu univerzity v Nanterre a uspořádala tam schůzku o třídní diskriminaci ve francouzské společnosti a o politické byrokracii, která ovládá školní finance. Následovalo období střetů mezi studenty a úřady, na jehož základě vláda 2. května univerzitu zavřela.
O den později proti tomu protestovali studenti na Sorbonně. Policie budovu evakuovala a následná manifestace 6. května se postupně zvrhla v tvrdé pouliční bitky s policií. Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle i ministři trvali na tvrdém postupu. Když bylo 9. května rozhodnuto, že Sorbonna zůstane zavřená, rozpoutala se další vlna nepokojů.
Bitva ve dnech 10. na 11. května vstoupila do historie jako „noc barikád“. Latinská čtvrť se proměnila v bojiště s barikádami a hořícími automobily, několik desítek lidí bylo těžce zraněno.
Do té doby spíše konzervativní veřejnost se nakonec postavila za studentské požadavky a odsoudila postup policie. Premiér Georges Pompidou 11. května nařídil otevřít Sorbonnu a přistoupil na řadu studentských požadavků.
GALERIE
Studentský protest v Paříži v květnu 1968
Nepokoje však pokračovaly. Spolu se studenty vystoupily i odbory požadující zvýšení mezd. Největší generální stávka ve francouzské historii paralyzovala hospodářství. Vláda 27. května podepsala s odbory dohody o mzdách a pracovních podmínkách.
To však rozvášněné davy neuklidnilo a ještě 30. května pochodovalo ulicemi Paříže téměř půl milionu Francouzů a skandovalo směrem k prezidentovi „Adieu, de Gaulle!“ Následujícího dne generál de Gaulle vystoupil v rozhlase (televize byla ve stávce), oznámil rozpuštění parlamentu a vypsání voleb na 23. června. Nařídil také všem vrátit se do práce pod pohrůžkou vyhlášení výjimečného stavu.
Od té chvíle nepokoje pomalu slábly. V polovině června studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu. A z voleb nakonec vyšla vládní pravice ještě posílená. Změny ve vnímání fungování společnosti a přeházený hodnotový žebříček většiny Francouzů však hluboce zakořenily.
Pozice prezidenta de Gaulla už byla nezvratně podlomena. V dubnu 1969 se konalo referendum o regionální a senátní reformě a prezident ho spojil s otázkou svého setrvání v úřadu, i když mu mandát končil až v roce 1973. Těsně prohrál a den nato opustil Elysejský palác.
To není revolta, to je revoluce
Že moderní francouzské protesty dvacátého a jednadvacátého století přímo vycházejí z tradice francouzské revoluce, potvrzuje v kontextu hnutí žlutých vest na webu stanice ABC News i Catherine Fieschiová z výzkumné organizace Counterpoit sídlící v Londýně. „Využívá se sada nástrojů, které už existují. Ve Francii je hluboká tradice revolučních hnutí, takže po této zkušenost Francouzi sahají, když se rozzlobí. Viděli jsme to v letech 1789, 1871, v květnu roku 1968. A vidíme to i nyní.“
Velmi často se jejich symbolem stává nějaký kus oblečení, který spojí do té doby anonymní masu v něco víc. Za revolučních let na konci osmnáctého století to byly frygické čapky, později trikolora, dnes jsou to ony typické žluté vesty. Protesty jsou si celá ta staletí podobné nejen vnějškově, ale také svými cíli.
„Tato populistická hnutí cílí vždy na elity – kulturní, finanční, politické,“ vysvětluje Fieschiová. „Začínají sice jako revolty, ale mnohdy se změní v hnutí, která chtějí změnit a následně i převzít celý vládnoucí systém v zemi.“
Aspirace na změnu systému mají i žluté vesty. „První a nejviditelnější kategorií jsou požadavky ekonomické povahy spojené s klesající kupní silou obyvatelstva a s tím spojenou nižší životní úrovní. Druhá kategorie je spojena s kritikou současného politického systému, s touhou po změně a s vůlí více se podílet na rozhodování, se zaváděním prvků participativní demokracie,“ popisuje Tomalová.
Francouze k protestům vede i další faktor: během tří staletí protestování se přesvědčili, že tento způsob odporu v jejich zemi často funguje. Už během revolučních let si totiž politici ověřili, že pouliční dav dokáže být nesmírně nebezpečným protivníkem nejen společenské stabilitě, ale také životům volených představitelů. Francouzský historik Francois Furret v dějinách revoluce popisuje, jak časté byly podobné případy.
Davy podle něj tvořily velice často ženy, klíčové byly podle něj vdovy. Tedy ženy, které měly hmotnou nouzi a značné potřeby k zajištění rodiny – právě ony patřily k těm nejradikálnějším účastnicím pouličních protestů. A právě ony také nejčastěji volaly po krvi pod okny svých nepřátel.
Politické pozadí
Vzniku revolt a pouličních řešení nahrává i francouzský politický systém. Už od revoluce roku 1789, která zemi de facto sjednotila, je Francie vysoce centralizovaná a má velmi polarizovanou politickou strukturou. V takovém systému, na rozdíl od volnějšího anglosaského, je vláda velmi snadno identifikovatelným cílem lidového hněvu. „Vláda se podílí na takřka všech politických procesech v zemi, dá se tedy označit za viníka všech problémů,“ popisuje politolog James Sloam z Royal Holloway Univerzity.
„Ve Francii hraje stát velkou roli v každodenním životě,“ vysvětluje politolog. „Takže když se objeví problémy spojené s nerovností nebo zdánlivou nerovností, automatickou reakcí je obvinit stát. Ve Francii ale, na rozdíl od jiných zemí, když ulice promluví, věci se začnou opravdu měnit.“
Přímým protikladem vůči Francii je v tomto ohledu Německo. To má jednak silnou federální tradici a navíc tam historicky fungovaly vlády složené z mnoha stran s mnohdy protikladnými názory – zodpovědnost je tedy více rozložená, a není tak snadné najít si jednoduchý a dobře identifikovatelný cíl lidového hněvu; mimo jiné také proto, že důležitá politická rozhodnutí v Německu vznikají mnohem více na základě hlubšího politického i společenského konsensu než ve Francii.
Musí se tomu přizpůsobovat i chování politiků v Paříži. „Je zřejmé, že tradice demonstrací francouzskou politiku dynamizuje i paralyzuje zároveň. Ve Francii je hlasitě slyšet veřejné mínění, francouzská vládní garnitura to nemůže přehlížet a musí počítat se silnější reakcí, s konfliktním řešením situací,“ upozorňuje Tomalová.
Je to nakažlivé
Způsob živé a někdy i násilné komunikace mezi občany a státem přijali za svůj i mnozí lidé, kteří do Francie přišli odjinud nebo se tam narodili imigrantům. V červenci 1981 vypukly nepokoje v lyonské čtvrti Les Minguettes, obývané především lidmi původem ze severní Afriky, kteří těžko hledali společenské uplatnění. Mladí, často nezaměstnaní obyvatelé tam provozovali takzvaná rodea, při nichž kradli automobily, poté s nimi závodili a následně je zapalovali.
Nepokoje se rozšířily také do dalších lyonských čtvrtí Vénissieux a Vaulx-en-Velin a přerostly ve vykrádání a vypalování obchodů a také ve střety s policií. Pro násilnosti se vžil termín „horké léto v Les Minguettes“ a byla to jedna z prvních větších rebelií lidí s přistěhovaleckými kořeny na francouzských předměstích.
Výbuch v prostředí imigrantů se odehrál také na podzim 2005, kdy se s plnou silou projevily problémy spojené s tím, že vláda nastěhovala přistěhovalce do paneláků na předměstí, čímž vytvořila oddělená ghetta a nijak zvlášť se nestarala o jejich integraci.
Zapálené auto po protestech v listopadu 2005 ve Štrasburku
Rozsáhlou sérii nepokojů s projevy vandalismu a žhářství a střety s policejními jednotkami rozpoutala 27. října 2005 smrt dvou mladíků z přistěhovaleckých rodin, které zabil proud v elektrickém rozvaděči. Úřady odmítly tezi, že by je předtím pronásledovala policie.
Nepokoje se z pařížského předměstí Clichy rychle rozšířily i do dalších měst – Lille, Rouenu, Rennes, Dijonu, Toulouse či Marseille. Na části území byl 8. listopadu vyhlášen výjimečný stav, který nakonec trval tři týdny. Bouří se celkem zúčastnilo na 25 tisíc lidí, z nichž bylo přes 2800 zatčeno. Dva lidé při protestech zemřeli a zraněno bylo 126 policistů. Francie se však tématu integrace začala věnovat víc a stát si konečně uvědomil, že přistěhovaleckou politiku musí změnit.
Mýtus o francouzských protestech?
O tom, že Francie je zemí protestů, se sice hodně mluví, při pohledu do statistik to ale zase tak jednoznačné není. Podle francouzského historika Stéphana Sirota je Francie zemí, kde se během posledních 100 let odehrálo jen průměrné množství protestů – mnohem více jich bylo například v Dánsku nebo na Islandu, ale třeba také v Kanadě či Španělsku.
Francouzské protesty ale bývají výjimečné právě svou výše popsanou teatrálností, hlasitostí a také mnohdy násilím. Jsou i velmi rozsáhlé, co se týká počtu demonstrujících a délky protestů, takže se k nim přitahuje značná mediální pozornost. Francouzi se také umísťují na předních příčkách statistik v počtu pracovních dní zameškaných v důsledku stávek.
Demonstrace neuspějí vždy. Nedokázaly zastavit například reformy trhu práce navržené vládou prezidenta Francoise Hollanda v roce 2016 nebo zvýšení důchodového věku na 62 let prosazené vládou prezidenta Nicolase Sarkozyho v roce 2010.
Přesto se jim často podaří navrhovaná vládní opatření zastavit nebo alespoň změkčit a oddálit. Francie si i díky tomu vede podle hodnocení OECD nadprůměrně ve vyvážení pracovního a osobního života nebo ve kvalitě zdravotnictví. Francouzi přesto ve srovnání s ostatními státy OECD pociťují menší subjektivní kvalitu života. Určitá trvalá míra latentní nespokojenosti je ostatně možná dalším důvodem, proč naštvanost tak silně vyplouvá na povrch.
Tradice častých a hlasitých demonstrací však podle Tomalové nevytrhla Francii z jejího geopolitického kontextu: „Francouzská společnost má jistě svá specifika, ale nevykazuje žádné výrazné odchylky od trendů jiných západoevropských společností. Jsou tam tedy stále patrné (demonstrace nedemonstrace) stejné ekonomické a identitární zdroje nespokojenosti až frustrací jako v jiných zemích západní Evropy.“