Po výbuších sopek, jako byly ty nedávné na Havaji a v Guatemale, se lidé v Česku rádi uklidňují tím, že v Evropě nic takového nehrozí. Podle vědců Prokopa Závady a Petra Brože z Geofyzikálního ústavu Akademie věd není tato útěcha přiměřená. I výbuchy v odlehlých částech světa mohou totiž výrazně ovlivnit Evropu či celosvětové klima. Ukazuje to erupce islandské sopky Laki, od níž v pátek uplyne 235 let. Přinesla v Praze povodně a poničení Karlova mostu.
V důsledku první erupce Laki, k níž došlo 8. června, se rozevřela do té doby zacelená trhlina spojující jednotlivé vulkány, žhavé magma začalo vystupovat na povrch a dostalo se do kontaktu s vodou. Exploze postupně ustávaly, ale láva se nepřestala vylévat.
Celkem zalilo horké magma plochu 600 kilometrů čtverečních, což představuje asi polovinu procenta rozlohy celého Islandu. Kromě lávy se z ohnivé brázdy Lakagígar (které dala název právě Laki) vyvalily spousty dalších sopečných hornin, tuny kyseliny sírové a množství jedovatých plynů.
Jedovaté látky zahubily na ostrově odhadem až čtvrtinu obyvatelstva, tedy téměř deset tisíc lidí, 80 procent ovcí a polovinu koní a hovězího dobytka. Dánsko, pod nějž tehdy Island patřil, dokonce tehdy zvažovalo úplné odstěhování obyvatel z ostrova.
Popel zastínil severní polokouli
Spolu s lávou, která ze začátku tryskala při erupcích do výšky 800 až 1400 metrů, se ve vzduchu ocitlo také obrovské množství sopečného popela. Vzdušné proudy ho vynesly až do výše kolem 15–16 kilometrů a poté ho roznesly po celé planetě. Nejvíce ho zůstalo nad Islandem a severní polokoulí, kterou v podstatě zastínil.
Následky daleko přesáhly hranice Islandu i Evropy. „Erupce dokázala změnit celosvětové klima na několik let a přinesla tuhé zimy v Evropě a Americe a sucho na africkém kontinentu,“ popisuje Závada. Výbuch Laki je výjimečný i tím, že se k němu dochovaly podrobné záznamy. Vědci za ně vděčí pastorovi Jónu Steingrímssonovi. „Zaznamenal události spojené s erupcí ve svém deníku a jeho pozorování jsou cenným zdrojem informací k pochopení rozsahu a průběhu celé sopečné erupce. Mezi těmito záznamy se bohužel množily zápisy i o úmrtích obyvatel z jeho okrsku, včetně jeho ženy,“ uvedl Prokop Závada.
Ze Steingrímssonových zápisků vědci zjistili, jak přesně výbuch vypadal. „Styl erupce připomínal lávové fontány vystupující z prasklin, jak jsme je mohli sledovat na Havaji, ale tato erupce byla mnohem, mnohem silnější,“ řekl geolog.
Ze sto třiceti kráterů, které vznikly podél 27 kilometrů dlouhé trhliny, vyteklo postupně během osmi měsíců erupce 14 kilometrů krychlových lávy. Vědci odhadují, že do atmosféry se dostalo 120 milionů tun oxidu siřičitého, 12 milionů tun fluoru a velké množství chloru. Tyto plyny společně vytvořily jedovatou mlhu šířící se do okolí z místa erupce a usazený aerosol otrávil místní pastviny.
Oxid siřičitý se v atmosféře dále měnil a jeho oblaka stoupala až do výšky 16 kilometrů, kde putovala nad Zemí. Část se snesla na evropský kontinent. V různých městech včetně Prahy pak lidé viděli suchou žlutohnědou mlhu. Rozptýlené aerosolové částice v atmosféře přinesly nejdříve nesnesitelná vedra, poté ale ochlazení celé planety.
„Do Prahy přinesly zkázu ničivé povodně způsobené rychlým táním sněhové pokrývky. Karlův most v Praze byl poničen vzedmutím vody s plovoucími krami ledu. Vltava stoupla o čtyři metry během dvanácti hodin. Z mostu se přitom zřítila do vody socha anděla, kterou potápěči vylovili až během oprav mostu v roce 2004,“ popsali vědci.
Tak se rok 1783 stal pro Evropu „rokem bez léta“. A třeba na Velkou Británii začalo padat tolik sopečného prachu, že se tam mluvilo o „písečném létě“. Následovala extrémně tuhá zima a po ní další chladné a nevypočitatelné léto. Po Islandu, který stihl hladomor již v roce 1783, neúroda zasáhla prakticky celou Evropu.
V Čechách zachytil dobu ve svých pamětech roku 1784 třeba milčický rychtář František Vavák takto: „Okolo sv. Prokopa (4. července) a zvláště v den jeho svátku byla drsná zima, foukal tak studený vítr, až zábly ruce. Na pouť do Chotouně šly ženy v kožichách. V červenci začaly v okolí žně, ale tak neobyčejné, že je nikdo nepamatuje. Některý den byla taková zima, že se ani ženci při práci nezahřáli.“
Nejdřív hlad, pak revoluce
V důsledku nepříznivých klimatických podmínek skomírala zemědělská produkce ještě několik let po erupci Laki. Kromě chladu škodily rostlinám i kyselé deště, které ničily i lesní porosty. Roku 1786 vypukl na Islandu znovu hladomor a nebývale strádali i obyvatelé mnoha dalších zemí.
Také Francie zažila řadu extrémních výkyvů počasí, velmi chladné zimy i dlouhá sucha. Velmi kruté krupobití v roce 1788 pak poničilo většinu úrody. Zbídačení francouzského venkova posléze vedlo až k povstání a Velké francouzské revoluci roku 1789.
Mráz z Islandu doputoval nakonec až do Severní Ameriky. Tam byla první zima po výbuchu Laki tou nejdelší a nejchladnější dosud naměřenou. V Mexickém zálivu se objevily ledové kry a v New Orleans se dalo bruslit na zamrzlé Mississippi. Podle nedávných studií stály neblahé klimatické změny po výbuchu Laki v pozadí dalších hladomorů v Egyptě nebo v Japonsku.
Co nám hrozí nejvíc?
I když tedy v Česku výbuch sopky nehrozí, obavy z následků velkých erupcí na jiných místech světa jsou podle vědců na místě. V současnosti bychom se podle nich měli zaměřit na region Campi Flegrei u Neapole a také na Yellowstone v USA. „Víme celkem o asi dvaceti aktivních a podobně nebezpečných místech na Zemi, které jsou schopny do atmosféry vyvrhnout 500 až 1000 kilometrů krychlových materiálu, a tím ovlivnit klima na Zemi na desítky let,“ uzavřel Závada.
