Děti potřebují disciplínu, řád a jejich život vyžaduje pevnou strukturu – na tom se shodnou všichni dětští psychologové. Je ale potřeba pro dosažení těchto cílů používat vůči dětem fyzických trestů? A jaké jsou důsledky takových trestů?
Je dobré používat na děti fyzické tresty? Největší studie před tím varuje
Existuje velké množství vědeckých studií, které se fyzickým trestům na dětech věnují. Dospívají k různým výsledkům, některé fyzické tresty obhajují, jiné spíše kritizují. Zdaleka nejrozsáhlejší studie na toto téma vznikla před rokem na University of Texas. Její autoři ji vypracovali na základě údajů o 160 000 dětech shromážděných v průběhu 50 let – studovali jen jedinou část fyzických trestů, plácání. Jde o meta-analýzu množství kvalitních prací na toto téma.
Plácání definují pro potřeby své studie jako „trestání dětí pomocí otevřené dlaně na zadní část těla“. Z výsledků této studie vyplývá, že fyzické tresty se rodičům nevyplatí – jde o značně neefektivní způsob výchovy. „Čím více jsou děti bity, tím více odporují svým rodičům a tím více se u nich projevuje protispolečenské chování, agresivita, problémy s duševním zdravím a poruchy učení,“ uvádí závěr práce.
Nic dobrého, mnoho špatného
Studie vyšla v odborném časopise Journal of Family Psychology a zkoumala převážně data ze Spojených států. Hlavní autorka práce Elizabeth Gershoffová uvedla, že plácání nevykazuje příliš pozitivních výsledků: „Zjistili jsme, že naplácání je spojené s neúmyslnými škodlivými následky a naopak není spojené ani s krátkodobým ani dlouhodobým zvýšením poslušnosti – což je cíl toho, když rodiče tento způsob trestu používají.“
Autorský tým našel silnou souvislost mezi plácáním dětí a 13 ze 17 možných negativních důsledků. Spoluautor práce Andrew Grogan-Kaylor popsal, co z výzkumu plyne: „Z naší práce vyplývá, že obyčejné plácání zvyšuje pravděpodobnost výskytu širokého spektra nežádoucích změn u dětí. Způsobuje přesný opak toho, co si od jeho použití rodiče slibují.“
Díky tomu, že studie probíhala tak dlouho, mohli její autoři testovat i dlouhodobé dopady těchto tělesných trestů, a to až do dospělosti. Našli v tom přímou úměru: čím častější a silnější bylo u dětí používání plácání jako trestu, tím častěji se u nich ještě v dospělém věku objevovaly nějaké prvky anti-sociálního chování nebo duševních problémů.
Podařilo se také prokázat, že pokud byli jedinci hodně biti v mládí, tím častěji sami v rodičovské roli používali naplácání jako trest vůči vlastním dětem. Vyplývá z toho, že postoje vůči tělesným trestům se přenáší v rámci rodiny.
Gershoffová uvádí, že výsledky její studie se shodují se zprávou vydanou americkým Centrem pro prevenci a kontrolu nemocí, která volá po „intenzivnějším zapojení veřejnosti, vzdělávacích kampaních a legislativních změnách, které by omezovaly fyzické trestání“. Autorka nevolá po tom, aby rodiče okamžitě přestali děti fyzicky trestat, spíše by si měli uvědomit, že tímto způsobem mohou spíše uškodit než pomoci. „Doufáme, že naše studie pomůže vzdělat rodiče o možných negativních následcích plácání přes zadek a podnítí je k pozitivním, nerepresivním způsobům výchovy.“
Kdo plácá své děti?
Plácání je zřejmě nejrozšířenějším fyzickým trestem na světě, jímž rodiče vychovávají své děti. Využívá ho alespoň někdy asi 80 procent rodičů na celém světě, uvádí zpráva UNICEF pro rok 2014.
Gershoffová se tomu diví – když z její studie i mnoha dalších vyplývá, že tato výchovná technika nepřináší žádná pozitiva, naopak zvyšuje rizika, která by si rodiče pro své děti nepřáli. Tvrdí, že důsledky plácání jsou podobné nadměrnému tělesnému trestání – jen jsou menší.
Že je tato práce odborně na výši a její závěry jsou logické, dokazuje i fakt, že i rok po jejím vydání se neobjevily žádné zásadní námitky vůči tomu, na co její autoři upozornili.
