Od začátku války na Ukrajině uprchlo před válkou už víc než čtyři miliony lidí. Drtivou většinu tvoří ženy a děti. Část válečných běženců se ale rozhodla vrátit domů. Je jich jen hrstka a pocházejí většinou ze západu země, kterému se boje zatím vyhýbají.
Zpět se rozhodla vrátit i Julia, která v prvních dnech války utekla se dvěma syny ze západní Ukrajiny. Manžel, její rodiče i ostatní příbuzní zůstali. Budovat nový život v Polsku sama nedokáže. „Je to těžké, psychicky těžké, protože všichni tam zůstali. Něco jiného je, když se můžeš na stěhování do jiné země připravit, s vědomím, že je tam nějaký základ, známí, kamarádi a můžeš se duševně připravit,“ říká.
V pohostinné, ale přesto cizí zemi, nemůže vydržet ani Anzhelika Mačenková, uprchlice z ukrajinského Ivano-Frankivsku. „Je to složité, velmi složité. Chceme žít v naší zemi. Ve svobodné zemi. Chceme, aby Rusko stáhlo svoji armádu a dalo nám pokoj,“ vysvětluje svoji motivaci k návratu.
Naděje v brzký konec války
Katerina Sliusarenková se na Ukrajinu už vrátila z Rakouska. Na rozdíl od tří mladších sourozenců. Popsala, že strach z rozšíření bojů na západní Ukrajinu ji dusí méně než stesk, který cítila. „V jednu chvíli mi připadalo, že jsem nemocná. Byla jsem pořád velmi smutná. Někdy jsem celé dny strávila v posteli. Často jsem plakala.“
Počty utečenců mířících do unijních zemí v posledních týdnech klesly. Dál jsou jich ale desetitisíce denně a stále častěji přicházejí ze zničených měst, kam se ani po válce vrátit nebudou moci. Ukrajinci, kteří se vracejí do vlasti, představují spíš výjimky. Utěšují se nadějí, že válka brzy skončí.
Devatenáctiletý Ivan studoval literaturu v Charkově. Tři dny přežíval ukrytý v metru, pak se mu podařilo dostat do Lvova a sehnat tu byt. Teď hledá lepší, kam by se nastěhoval se svou přítelkyní. I ona se chce vrátit zpátky z Polska, kam uprchla. „Internetové stránky teď nemají cenu. Jednodušší je spojit se rovnou s majiteli a makléři přes Telegram nebo jiné služby,“ popisuje, jak si nyní hledá bydlení.
