Provázanost světových mocností Číny a USA dnes není překvapivá. Spojené státy jsou největším odběratelem čínského zboží, Čína je zase druhým největším držitelem amerických vládních dluhopisů. Před 50 lety ale bylo vše jinak. Bílý dům odmítal komunistický režim uznat a bránil jeho zapojení do mezinárodních struktur. Teprve návštěva prezidenta Richarda Nixona v únoru 1972 v Pekingu započala vzájemné sbližování, které vedlo k navázání diplomatických styků.
Ještě nebyl ani jmenován americkým prezidentem, a už měl Richard Nixon s izolovanou Čínou velké plány. V Tichomoří spatřil světové kolbiště budoucnosti a hned po své inauguraci v lednu 1969 začal s novým přístupem k nejlidnatější zemi světa. „Dnes to není nijak významná velmoc. Ale za pětadvacet let může být rozhodující,“ předpověděl.
Čínská republika byla přitom až do roku 1949 pro Spojené státy velmi blízkým spojencem. Poté, co zemi ovládli komunisté, však bylo pro Státy naprosto nepřijatelné komunistickou vládu uznat. Ztráta Číny jako partnera pro ně byla obrovskou ránou.
„USA mají zájem o Čínu již od 18. století. Strategický zájem je evidentní i ze strany Británie, Francie, Německa, Ruska, všichni si chtějí vytvořit v Číně pozice. Každý to dělá pro své zájmy, ale převažuje ekonomický motiv. Takže ztratit Čínu bylo pro USA naprosto nepředstavitelné,“ vysvětluje odborník na česko-čínské vztahy Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů.
Čínská lidová republika (ČLR) se po roztržce se Sovětským svazem nacházela v mezinárodní izolaci a své vykonala i kulturní revoluce, během níž zpřetrhala diplomatické styky s většinou zemí.
Až na jaře 1970 došlo k jistému uvolnění a tehdejší čínský lídr Mao Ce-tung začal s aktivní zahraniční politikou. Vše však probíhalo v utajení.
Začalo to v autobuse
Neoficiálním schůzkám předcházelo částečné zrušení amerického embarga na obchod s Čínou v prosinci 1969 (definitivně bylo zrušeno v červnu 1971). Role prostředníka pro navázání prvních kontaktů připadla diplomatickým kruhům v Pákistánu a Rumunsku.
Proces sbližování značně urychlila náhodná událost ze světového šampionátu ve stolním tenisu v Japonsku v dubnu 1971. Čínský národní tým tehdy svezl autobusem mladého amerického hráče Glenna Cowena, který zmeškal odjezd svojí skupiny.
Senzace byla na světě. Čínská vláda reagovala na spontánní přátelské gesto překvapivě vstřícně, a co víc, americké reprezentanty přizvala na blížící se turné stolních tenistů ze Západu. Pozvaní sportovci se tak 12. dubna stali první oficiální návštěvou z USA na čínském území od komunistického převzetí moci v roce 1949.
V červenci 1971 absolvoval Nixonův poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger utajovanou schůzku s premiérem Čou En-lajem v Pekingu. Jednání se točilo hlavně kolem Tchaj-wanu, nad kterým USA držely ochrannou ruku. Kissinger zanechal dobrý dojem a podařilo se mu vyjednat nepředstavitelné – oficiální návštěvu americké hlavy státu v komunistické mocnosti. Odehrála se v únoru následujícího roku.
„Když tam přijeli, tak v Číně ještě doznívala kulturní revoluce. Takže to vytvořilo takovou až surreální atmosféru, v ulicích byly plakáty odsuzující americký imperialismus, média kritizovala kapitalismus, a současně tam přijíždí americká výprava, která se setkává se samotným Mao Ce-tungem a obě strany se ujišťují o budoucích možnostech a častují se srdečnými úsměvy. To muselo být v té době něco nemyslitelného,“ popsal Fürst.
Týden dlouhá návštěva umožnila americké veřejnosti spatřit poprvé za více než dvě desetiletí snímky Číny. Prezident a jeho hlavní poradci se účastnili zásadních diskusí s vedením ČLR, zatímco první dáma Pat Nixonová navštívila školy, továrny a nemocnice ve městech Peking, Chang-čou a Šanghaj s konvojem reportérů v závěsu. Nixon později nazval svou návštěvu „týdnem, který změnil svět“.
Pro komunisty představoval odpadlický ostrov Tchaj-wan klíčové téma a stal se součástí hlavního prohlášení, vzniklého během Nixonovy návštěvy. V takzvaném šanghajském komuniké stálo, že existuje jen jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí. To bylo pro Peking velké vítězství, stejně jako zisk stálého členství v Radě bezpečnosti OSN v říjnu 1971. Tchaj-wan musel naopak OSN opustit.
„Byla to diplomatická senzace 20. století. Tento příklad velmi názorně demonstruje, že někdy nezáleží na ideologii a hodnotách, ale že chytrou diplomacií se dají velmi zásadně změnit osudy národů a uspořádání světa,“ dodal Fürst.
Nová čínská politika a změna americké vojenské strategie umožnila Washingtonu uzavřít další problematickou zahraničněpolitickou kapitolu týkající se Asie – vietnamskou válku. Mír s Hanojí byl podepsán v lednu 1973. V témže roce ale americká média rozvířila odposlouchávací aféru Watergate, v jejímž důsledku odstoupil prezident Nixon z úřadu. Také jeho nástupce republikán Gerald Ford podnikl cestu za komunistickými vůdci (prosinec 1975) a s ním i Kissinger v nové roli ministra zahraničí.
Přepsání ambasád
Bezmála desetileté úsilí vyvrcholilo 1. ledna 1979 navázáním diplomatických styků. Sblížení obou zemí završili demokrat James Carter a čínský vůdce Teng Siao-pching. Spojené státy současně přerušily diplomatické vztahy s Tchaj-wanem, s neoficiální podporou včetně dodávek zbraní ale nepřestaly.
Vyloučení Tchaj-wanu z OSN mělo výrazný dopad na jeho mezinárodní postavení. Nyní je ve světě už jen patnáct zemí, které ho uznávají, přičemž až na Vatikán a Svazijsko jsou všechny z Jižní Ameriky, karibské oblasti a Tichomoří.
Washington od té doby uplatňuje vůči Tchaj-wanu takzvanou politiku strategické nejednoznačnosti, jejímž cílem je odradit Tchaj-wan od vyhlášení nezávislosti a Peking od násilného „znovusjednocení“. Hlavním bodem této politiky je teze, že status ostrova zůstává nevyřešený. Základní obrysy americké politiky vůči Tchaj-wanu shrnuje zákon nazvaný Taiwan Relations Act (TRA) z roku 1979.
Studenti a turisté
Čínský vůdce Teng navštívil USA hned po navázání diplomatických styků v lednu 1979, kde podepsal dohodu o vědecké a kulturní spolupráci. Netrvalo dlouho a ve Spojených státech studovalo 10 tisíc čínských vědců a techniků, zatímco v Číně utrácelo své dolary 100 tisíc amerických turistů.
Normalizace vztahů s jednou ze dvou tehdejších supervelmocí umožnila čínským reformátorům začlenit se do mezinárodního společenství politicky a hlavně ekonomicky.
V podstatě to vysvobodilo Čínu z izolace, otevřelo jí to dveře do světa, popsal Fürst. Čína ztratila minimálně třicet let vývoje ve srovnání s ostatními asijskými zeměmi. „Zatímco poražené Japonsko bohatlo, Čína byla na úplně nesrovnatelně zaostalé úrovni, jak ekonomicky, tak mentálně. Uzavřenost plodila vnitropolitické napětí a strašné maoistické kampaně. Toto neskutečně uvolnilo energii,“ řekl.
Krize americko-čínských vztahů přišla opět v roce 1989 po masakru na náměstí Tchien-an-men a následných čínských represích vůči disidentům. „Po tom masakru image Číny hodně utrpěla, svět si najednou uvědomil, že Čína nebude tak liberální, jak si mysleli. Ale přesto se k tomu důležité země světa včetně USA a Japonska nestavěly příliš negativně. Vypadalo to spíše jako taková tragická nehoda, která ale nemůže další vývoj vykolejit,“ uvedl politolog.
Ke zlepšení nepřispěl ani v květnu 1999 chybný nálet sil NATO na čínskou ambasádu v Bělehradě. Oteplení nastalo až před útoky 11. září 2001, neboť Čína tehdy usilovala nejen o členství ve WTO, ale také o pořadatelství letních olympijských her v roce 2008.
Sestupná tendence
Od Nixonovy historické návštěvy do Číny odcestoval každý americký prezident, s výjimkou Jimmyho Cartera a současného Joea Bidena. Vztahy USA s Čínou se poněkud zhoršily kvůli strategii v asijském regionu prezidenta Baracka Obamy. Navzdory napětí ale podle průzkumu společnosti Pew Research Center mělo v roce 2016 plných 51 % čínské populace na USA „příznivý“ názor, během Trumpovy administrativy obliba klesla.
Pokles byl oboustranný. Průzkum stejné agentury z roku 2020 ukázal, že pouhých 22 % Američanů má příznivý pohled na Čínu, 73 % vyjádřilo nepříznivý názor. Šlo o jedno z nejnegativnějších vnímání Číny. Průzkum také zjistil, že 24 % Američanů vidí Čínu jako největší hrozbu pro USA. Zásadní roli ve změně vnímání však hrála pandemie covidu-19, která se začala šířit z čínského města Wu-chan.
Administrativa Donalda Trumpa však ke zhoršení vztahů obou zemí šla aktivně naproti již před pandemií. Na Dálném východě provedla řadu kroků, rozhodla například o odstoupení od multilaterálního formátu Transpacifického partnerství, který byl do té doby dlouhodobou prioritou americké diplomacie.
„Trump to strašně rozboural, udělal hroznou chybu, byla to naprosto neuvážená věc. Odstoupil od tradiční politiky, kterou praktikovali jak republikáni, tak demokraté. Odstoupením dali příležitost tomu, aby si Čína vytvořila vlastní multilaterální formát, kde bude nejsilnější. A země, které by chtěly vstoupit do formátu s USA, tak musely vstoupit do alternativního čínského formátu, protože nechtěly zůstat mimo, v izolaci,“ vysvětlil Fürst.
Biden chce změnu
Nástup současného amerického prezidenta Joea Bidena do úřadu nezačal ve vztahu k Číně zlehka. V rozhovoru se stanicí CNBC tehdy řekl, že počítá s extrémním soupeřením mezi Spojenými státy a Čínou. Ke vzájemným vztahům chtěl ale přistupovat jinak než Trump, také tím, že chce obnovit členství v Transpacifickém partnerství.
Hned během prvního telefonátu s prezidentem Si Ťin-pchingem v únoru 2021 dal Biden najevo, že si dělá starosti ohledně postupu Pekingu v Hongkongu nebo kvůli situaci v západočínské provincii Sin-ťiang. USA a další během posledních let obviňují Čínu z porušování lidských práv muslimských Ujgurů v Sin-ťiangu, Tibeťanů i obyvatel Hongkongu. Zastávají se také Tchaj-wanu.
„Státní média v Číně telefonát prezentovala jako gesto dobré vůle ze strany Američanů ve snaze zlepšit vztahy po Trumpově období, což by si Peking velice přál. Ve skutečnosti ale nikdo nevěří, že se změní něco jiného než forma komunikace. Podstata zůstane stejná,“ komentovala tehdy telefonát zpravodajka ČT v Číně Barbora Šámalová.
K druhému telefonátu došlo až o sedm měsíců později, dle Bílého domu politici mluvili o odpovědnosti obou zemí zajistit, aby vzájemné soutěžení nepřerostlo v konflikt. Biden Siovi zdůraznil, že USA nepřestanou vyvíjet na Čínu tlak ohledně lidských práv, obchodu a dalších oblastí.
Bidenova politika je podle Fürsta poměrně dost asertivní, což se dá chápat jako adekvátní, protože vztahy jsou tak napjaté, že žádná strana už nemůže ustupovat. USA ztratily za Trumpa iniciativu a prestiž, a to i u svých spojenců třeba v Japonsku či Koreji. „V tomto směru je dobré být asertivní, vrací se kontinuita a racionální charakter americké politiky, která kombinuje jak prvek zajišťování bezpečnostních aliancí, tak praktikuje princip engagementu. Je tam důraz na zachování rovnováhy,“ dodal.
Média popisují Čínu hodně negativně, ale přitvrdila i druhá strana, tvrdí politolog. „Současná Čína už nemá mnoho společného s tou z osmdesátých let, kdy byla brána jako téměř ‚roztomilá‘. Čína už je mocná nejen ekonomicky, ale i politicky a hlavně technologicky. A buduje multilaterální formáty tak, jako by začala vytvářet k Západu paralelní svět,“ dodal.
